Morgan Rice - Zrazená

Kyle náhle vyskočil zpátky do vzduchu a letěl směrem k Brooklynskému mostu. Jeho stopy okamžitě následovaly stovky upírů.

Dobře, pomyslel si. Byli věrní a poslušní a neptali se žádné otázky. To bude opravdu velmi dobrá armáda.

Kyle přistál při Brooklynském mostě, vystoupil na kapotu auta a stovky upírů přistáli na autech za ním.

Najednou se rozezněly klaksony. Zdálo se, že lidem se nelíbí, když jim někdo stoupá na auto.

Kyla zalila nová vlna vzteku, když pomyslel na nevděk těchto patetických lidí, kteří troubí, i když on jim přišel pomoct.

Jak stál na kapotě Saab SUV, které na něj troubilo, zastavil se. Chystal se seskočit dolů a vypořádat se s armádou, no místo toho se pomalu otočil a přes čelní sklo se podíval dovnitř, kde na něj civěla rodina.

Byla to typická zazobaná rodinka. Na předních sedadlech seděl manžel a manželka, čtyřidsátníci, a za nimi jejich dvě děti. Muž otevřel okno, natáhl se a zamával pěstí na Kyla.

“Jdi do prdele z mé kapoty!” křičel muž.

Kyle, stojící na kapotě, poklekl na jedno koleno, natáhl se a vrazil pěstí do čelního okna. Chytil muže za jeho límec a jedním pohybem ho přímo přes čelní sklo strhl k sobě. Sklo se všude rozsypalo, zatímco křik mužovy manželky a dětí se ozýval do noci.

Kyle stál na kapotě, šklebil se, držel muže vysoko nad svou hlavou.

Muž naříkal, křičel a hlavu měl pokrytou krví z rozbitého skla.

Kyle se natáhl a se širokým úsměvem hodil muže vzduchem jako papírové letadélko. Muž pokračoval v letu ještě několik dlouhých metrů a přistál někde vzadu v provozu, na kapotě nějakého jiného auta. Mrtvý, doufal Kyle.

Kyle se vrátil k práci. Seskočil z auta a běžel směrem k velkým tankům, které blokovali most. Za sebou cítil stovky svých poskoků, kteří ho následovali.

Jak se Kyle přibližoval, všichni vojáci spozorněli. Několik z nich zvedlo své zbraně a namířilo je na něho.

Byl tam okruh, kde nebyly žádní lidé nebo auta, dobrých sto stop od tanků, a nezdálo se, že by měl někdo odvahu do něj vstoupit..

Ale Kyle spokojeně překročil linii a kráčel přímo do otevřeného prostoru, přímo směrem k tankům.

“Stůjte!” křičel voják do megafonu. “Už se NEPŘIBLIŽUJTE! BUDEME střílet!”

Jak se Kyle přibližoval k tankům, široce se usmál. “Řekl jsem STŮJTE!” zakřičel znovu voják. “Toto je vaše POSLEDNÍ varování! Je zákaz vycházení. Máme příkaz střílet v noci na kohokoliv!”

Kyle se šklebil ještě víc.

“Tohle je má noc,” odpověděl.

Kyle pokračoval směrem k nim a najednou začali střílet. Desítky a desítky vojáků stříleli ze svých zbraní přímo na Kyla a jeho muže.

Kyle cítil bolest ze všech kulek, které se od něho odráželi. Jedna po druhé se odráželi od jeho hrudě, ramen, hlavy a nohou. Byly jako kapky deště, no silnější. Usmál se při pomyšlení na ty patetické lidské zbraně.

Kyle viděl zděšené výrazy na tvářích vojáků, když si začali uvědomovat, že ho to ani nevyvedlo z míry. Očividně nedokázali pochopit, jak vůbec může ještě chodit. Nebo taky kdokoliv z jeho následovníků.

Ale neměli čas na reakci. Kyle přišel k nejbližšímu tanku, vešel pod něj, oběma rukami jej chytil a pomocí superlidské síly zvedl vysoko nad hlavu. S tankem nad hlavou přešel několik stop a přišel ke zábradlí na mostě. Několik vojáků mezitím z tanku spadlo. Ale desítky dalších se ho drželi, zachyceni o kovové části a snažili se vydržet za každou cenu.

Velký omyl.

Kyle udělal tři rychlé kroky a hodil tank co nejdále to jen šlo.

Tank letěl vzduchem několik desítek stop a trhal okraj zábradlí.

Nesl se ponad Brooklynský most, klesal dolů stovky stop směrem k řece. Tank se otáčel a otáčel a vojáci křičeli, když z něj postupně vypadávali. Nakonec s obrovským šplíchnutím přistál ve vodě.

Ucpaný provoz najednou ožil. Bez jakéhokoliv zaváhání znepokojení Newyorčané šlápli na plyn a jejich auta letěli přes nově otevřenou cestu přes most. V průběhu vteřin mizeli z Manhattanu stovky aut. Kyle se mezitím díval na jejich tváře a viděl, že někteří z nich už byli nakaženi.

Kyle se zašklebil. Toto bude krásná noc.

Samantha sledovala, jak se před ní za vrzání otevírají masivní dvojité dveře a cítila se, jako kdyby měla v břichu jámu. Vešla do komnaty svého vůdce doprovázená několika upířími strážci. Nebyla spoutaná-to by si nikdy nedovolili-no drželi se těsně při ní a odkaz byl jasný. Pořád byla jednou z nich, no byla v domácím vězení, alespoň do tohoto setkání s Rexiusem. Zavolal ji jako vojáka, no zavolal ji taky jako vězně.

Dveře se za ní s bouchnutím zavřeli a ona si všimla, že velká komnata byla přeplněná. Účast jako dnes neviděla už roky. V místnosti byli stovky jejich spřízněných upírů. Očividně se chtěli všichni podívat, dovědět se novinky, co se stalo s mečem. Jak jej nechala uniknout.

No nejvíc ze všeho zřejmě chtěli vidět, jak bude potřestána. Věděli, že Rexius byl vůdce, který nikdy neodpouští a že i ten nejmenší omyl vždy potrestá. Přestupek takového rozsahu vyžadoval nějaký přemrštěný trest.

Samantha to věděla. Nepokoušela se uniknout svému osudu. Přijala tuto misi a selhala. Našla meč, to ano, no taky jej ztratila. Dovolila Kylovi a Sergeiovi, aby jej zpod ní ukradli.

Všechno to mohlo být perfektní. Jasně si vzpomínala na meč, jak tam ležel, na podlaze Královi kaple, v uličce, jenom stopu od jejího sevřetí. Byla pouze vteřiny vzdálená od toho, aby ho měla, aby splnila svou misi, aby byla hrdinkou svého sabatu.

A pak Kyle a ten jeho otřesný poskok, Sergei, museli přijít a ukrást jí ho z její náruče. To nebylo fér. Jak by to jenom mohla čekat?

A teď, teď byla kdo? Lump. Ta, která nechala meč uniknout. Ta, která zlyhala na své misi. O ano, trest bude peklem. Tím si byla jistá.

Vše, co teď chtěla bylo, aby byl Sam v bezpečí. Byl v bezvědomí a ona ho odnesla pryč, nesla ho celou cestu zpátky sem. Chtěla ho mít nablízku. Nebyla připravená ho nechat jít a nevěděla, kam jinam ho přivést. Vplížila se dovnitř a ukryla ho do bezpečí, hluboko pod zem, do prázdné komnaty v jejím sabatu. Nikdo ji neviděl, alespoň pokud věděla. Bude tam v bezpečí, pryč od zvědavých očí těchto upírů. Podá hlášení Rexiusovi, odtrpí si svůj trest a po tom všem počká až do svítání a když budo všichni spát, spolu se Samem utečou.

Samozřejmě, nemohla utéct jenom tak. Musela nejdřív podat hlášení a odtrpět si svůj trest, protože jinak by ji její sabat hledal a celý zbytek života by strávila na útěku. Když už bude jednou potrestána, nikdo ji nebude pronásledovat. Pak může vzít Sama a můžou utéct daleko odsud a někde se usadit. Jenom oni dva.

Nečekala, že Sam ovládne její city tak, jak se mu to povedlo. Když teď přemýšlela o svých prioritách, přemýšlela nejprve o něm. Chtěla být s ním. Potřebovala být s ním. Vlastně, i když jí to dokonce i samé před sebou znělo šíleně, už si dále bez něj nedokázala představit svůj život. Zlobila se na sebe. Nevěděla, jak mohla dopustit, aby to dosáhlo až tohto bodu. Posedlost teenagerem. Člověkem. Nenáviděla se za to. Ale bylo to tak, jak to bylo. Nemělo smysl pokoušet se změnit to, co cítila.

Tato myšlenka jí dodávala sílu, když pomalu přistupovala k Rexiusovmu trůnu a připravovala se na svůj rozsudek. Bude se muset podrobit nepopsatelné bolesti, to věděla, no myšlenka na Sama jí pomáhala zůstat i přesto silnou. Měla se k čemu vrátit. A Sam bude ochráněný, ušetřený od toho všeho. To dělalo vše zvládnutelným.