Morgan Rice - Zrazená

“Proč ho prostě nezabiješ sám?” zeptala se nakonec.

Kyle se opřel a pomalu se usmál.

“Polovina zábavy bude sledovat tě, jak to udéláš sama,” řekl. “Jeden z mých největších koníčků je sledovat lidi, jak zabíjí ty, kteří jsou jim nejdražší.”

Caitlin letěla a letěla. Neměla tušení, kam jde, no kamkoliv ji zavede vítr, bude to v pořádku. Měla pocit, že stejně nemá kam jít a nezůstalo jí nic, pro co by chtěla žít. Její milovaný Caleb ji zradil a jediný člověk, na kterém jí na světě záleželo, její bratr, ji pravděpodobně zradil taky. Koneckonců, Sam přivedl Samanthu a všechny ty ďábelské upíry přímo k ní, přímo do Královi kaple. Byl na světě ještě někdo, komu mohla věřit? Byl to její osud, že každý, kdo jí vstoupil do života ji zradil?

Caitlin letěla vysoko ponad řeku Hudson a dívala se dolů, jak se od ní odráží měsíc. Když jí noční vzduch proudil kolem jejího obličeje a vlasů a sušil jí slzy, cítila se lépe. Teď byla už daleko od ostrova, byla pouze tečkou na obzoru. Letěla dál a dál a zoufale se snažila vyčistit si hlavu.

Sestoupila níž, jenom pár stop nad hladinu řeky, letěla těsně nad ní a téměř se jí dotýkala. Byl to dobrý pocit, být tak blízko vody. Část z ní chtěla jít ještě níž, potopit se. Ale jiná její část, ta upířská, věděla, že by to nemělo smysl. Upír nemůže zemřít. Dokonce ani na utonutí.

Jak letěla, kolem ní vyskakovali z vody hejna ryb. Museli cítit její přítomnost. Cítili její upíří krev?

Caitlin letěla vysoko, vysoko do vzduchu a jak stoupala, v hlavě se jí začalo znovu vyjasňovat. Přemýšlela o všem, co se stalo. Už teď se jí zdaly některé detail rozmazané. Bylo možné, že věci jenom nepřiměřeně nafoukla? Teď, když nad tím přemýšlela, dumala, co vlastně Caleb udělal? Ano, byla tam Sera, a na jedné straně byla její přítomnost neomluvitelná. Ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc si Caitlin uvědomovala, že vlastně přesně nevěděla, proč tam byla, nebo jak se tam dostala. Nemohla jistě říct, že ji Caleb pozval. Nemohla jistě říct, že ti dva byli opět spolu. Bylo možné, alespoň trochu možné, že existovalo nějaké jiné vysvětlení?

Možná zareagovala příliš zbrkle. Vždycky to dělala, nikdy se nedokázala ovládat.

Jak Caitlin letěla ještě výš, udělala širokou otočku a směřovala zpátky na její ostrov. Uvědomila si, že ji to táhne letět tím směrem a část z ní možná dokonce přemýšlela, jestli by se neměla vrátit. Koneckonců, kam jinam vlastně měla jít?

Jak zamířila tím směrem, ucítila znovu nalezený smysl života. Možná alespoň mohla dát Calebovi šanci vysvětlit to. Tolikrát jí zachránil život. Hlídal ji všechny ty dny a přivedl ji zpátky k životu. Možná ji pořád miloval. Možná…

Caitlin si už nebyla tak jistá. Ale čím déle letěla, tím víc si uvědomovala, že Calebovi dluží alespoň jednu šanci, šanci, aby jí to všechno vysvětlil.

Ano, tu mu dá. A pak se rozhodne

*

Caleb zuřil. Sera se mu opět objevila v životě a způsobovala destrukci všude, kam se pohla. Nedokázal si ani vzpomenout, kolikrát jí za ty tisícky let říkal, aby se od něj držela dál, kolikrát jí jasně řekl, že k ní nic necítí, že ji nechce ve svém životě. Ale nespočetněkrát, vždycky v nesprávnou chvíli, se dokázala znovu objevit. Bylo to, jako kdyby věděla, jako kdyby cítila, když byl s někým novým, kdykoliv byl s někým, na kom mu opravdu záleželo. A vždy se objevila přesně v tu nesprávnou chvíli. Byla to ta nejvíc teritoriální a panovačná bytost, jakou kdy potkal. A v jeho životě ho trápila už po tisíce let.

Tentokrát to už však nemohl akceptovat. Nemohl to dovolit. Zničila jeho vztahy už tolikrát a teď toho už bylo moc. Na Caitlin mu záleželo víc než na komkoliv jiném-upírovi či člověkovi-se kterým kdy byl. A Sera to musela vycítit. To muselo být to, co ji vytáhlo z úkrytu a pobídlo ji sledovat ho.

Měla výmluvu—vždy měla nějakou výmluvu. To byl její problém: nikdy jste ji nemohli stoprocentně obvinit, poněvadž se vždycky ukázala s nějakou naléhavou zprávou, která byla důležitá. V tomto případě, samozřejmě, šlo o to, že byl jejich sabat na pokraji války. Jak řekla, Kyle byl zpátky v New York City, s mečem, a je jenom otázkou dní, než vypukne totální upíří válka. Přišla a přinesla zprávu od jeho sabatu: chtěli, aby se vrátil zpátky. Odpustí mu jeho předešlé přestupky. V tomto válečném čase potřebovali každého vojáka, kterého měli a Caleb byl jedním z jejich nejlepších.

Na jedné straně tak na ni nemohl být tak naštvaný, jak by chtěl—co dělalo celou situaci ještě nesnesitelnější. Na druhé straně ji podezíral, že čekala na situaci přesně jako tato aby se mu mohla opět vetřít do života. Ale bez ohledu na novinky neměla žádné právo vyvolat v Caitlin pocit, že byli opět spolu.

Teď se na ní s červenou tváří vyřítil na terase, kde pořád byla.

“Sera!” vyštěkl. “Proč jsi to musela říct? Proč jsi musela použít ta slova? Není žádné my! A jak dobře víš, není nic, co jsem jí neřekl. Přišla jsi mi sem odevzdat zprávu od našeho sabatu. To je všechno. Udělala si dojem, že je tady nějaké tajemství, které skrývám, že ty a já jsme pořád spolu.”

Jeho hněv ji neodrazoval. Pokud něco, zdálo se, že si to užívá. Podařilo se jí ho pořádně naštvat a zdálo se, že to bylo přesně to, co chtěla.

Pomalu se usmála, udělala pár kroků směrem k němu, natáhla jednu ruku a položila mu ji na rameno.

“A nejsme?” zeptala se svůdně. “Hluboko uvnitř přece víš, že pořád jsme. Přesně proto tě to tak moc rozrušilo. Pokud bys ke mě nic necítil, bylo by ti to úplně jedno.”

Caleb jí shodil ruku ze svého ramene

“Ty víš, že je to absolutní nesmysl. Nejsme spolu už stovky let. A už nikdy víc spolu nebudeme. Nevím, kolikrát ti to musím říct,” řekl Caleb podrážděně. “Nechci, aby ses pletla do mého života. Chci, aby ses ode mně držela dál. A hlavně od Caitlin. Varuju tě, drž se od ní dál.”

Seřin výraz ve tváři se mihnutím oka změnil na vztek.

“To patetické malé děvče,” vyštěkla. “Jenom proto, že je teď jednou z nás, není něco víc jako já. V porovnání se mnou je nic. Nechápu, jak se můžeš vůbec podívat jejím směrem. A to ani nemluvím o tom, že náš sabat ti nikdy nepovolil ji proměnit,” řekla Sera a podívala se na Caleba temným pohledem.

Caleb věděl, co to znamená. Byla to výhrůžka. Varovala ho, věděla, že porušil zákon. Mohl být za to vážně potrestán—a ona mu vyhrožovala, že to řekne ostatním.

“Nenechám se odradit tvými výhrůžkami,” řekl temně Caleb. “Můžeš komukoliv říct, co jenom chceš. Budu čelit čemukoliv, co si na mě nachystají.”

“Hnusíš se mi,” vyštěkla Sera. “Jsme ve válce, celá naše rodina a sabat jsou v nebezpečí. A co děláš ty? Ukrýváš se tady, na nějakém ostrově a čekáš, až se nějaká patetická, malá holka uzdraví. Měl bys být doma, bránit své lidi, jako pravý muž, kterým jsi býval—”

“Můj sabat mě vyhnal,” odvrkl jí Caleb, “po stovkách let věrné služby. Nic jim nedlužím. Teď dostávají přesně to, co si zaslouží.”

Caleb se zhluboka nadechl.

“Nicméně mi na nich záleží a vzhledem na to, jaká je situace, je nezklamu. Řekl jsem ti, že se vrátím, když bude správný čas.”

“Řekl jsi, že se vrátíš, když se ona zotaví. Očividně je už v pořádku. Už se ti minuli výmluvy. Teď se musíš vrátit!”