Morgan Rice - Milovaná

“Podívejme se, kto to tady je. Paní učitelka. Paní máma. Je tady, aby nám všem řekla, co máme dělat!”

Výbuch smíchu.

“Proč mě ty a ten tvůj teploušský přítel nedonutíte?”

Jimbo přistoupil blíže a se svou rukou, která vypadala jako laba zvířete, strčil do Caitlin.

Velký omyl.

Vztek uvnitř Caitlin explodoval mnohem víc, jak dokázala kontrolovat. V té vteřině, kdy se jí dotkl Jimbův prst se natáhla, chytila jeho zápěstí a vykroutila ho. Bylo slyšet hlasité prasknutí a jeho zápěstí bylo zlomené.

Zápěstí mu vytočila vysoce za záda a pak ho složila na zem, tváří dolů.

Za méně jako vteřinu ležel tváří na zemi, bezmocný. Přistoupila k němu, položila si svou nohu na jeho krk a držela ho pevně na podlaze.

Jimbo křičel od bolesti.

“Proboha, moje zápěstí, moje zápěstí! Zkurvená děvka! Zlomila mi zápěstí!”

Sam, tak jako i ostatní, se šokovaný postavil. Vypadal být opravdu zaskočený. Netušil, jak dokázala jeho malá sestra složit tak velkého chlapa a ještě k tomu tak rychle.

“Omluv se,” zavrčela Caitlin na Jimba. Byla v šoku z toho, jak jí zněl její vlastní hlas. Zněl hrdelně. Jako zvíře.

“Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!” naříkal Jim.

Caitlin ho chtěla nechat jít, nechat to být, no část z ní to prostě nemohla udělat. Vztek jí propadl tak náhle a tak silně. Nemohla to nechat plavat. Pořád se to stupňovalo. Chtěla toho kluka zabít. Neměla na to pořádný důvod, no opravdu to chtěla.

“Caitlin!?” křičel Sam. Slyšela strach v jeho hlase. “Prosím!”

Ale Caitlin to nemohla nechat být. Chystala se toho kluka opravdu zabít.

V té chvíli zaslechla vrčení a periferním viděním si všimla toho psa. Vyskočil vysoko nad zem a mířil přímo na její krk.

Caitlin okamžitě zareagovala. Pustila Jimba a jedním pohybem zachytila psa ve vzduchu. Dostala se pod něj, popadla ho za břicho a odhodila ho.

Letěl vzduchem deset, dvacet stop takovou sílou, že přeletěl přes celou místnost a přes dřevěnou stěnu stodoly. Stěna se prolomila za zvuku štípání, zatímco pes kňučel a padal k zemi.

Každý v místnosti civěl na Caitlin. Nedokázali zpracovat to, čeho byli právě svědky. Byl to očividně čin superlidské síly a rychlosti a neexistovalo k tomu žádné možné vysvětlení. Všichni tam stáli s otevřenými ústy a civěli.

Caitlin se cítila ovládnuta emocemi. Vztek. Smutek. Nevěděla, co vlastně cítí a už si dále nemohla důvěřovat. Nemohla mluvit. Musela se odtud dostat. Věděla, že Sam s ní nepůjde. Teď byl jiný člověk.

Tak jako i ona.

Caitlin a Caleb pomalu kráčeli popři břehu řeky. Tato strana Hudsonu byla zanedbaná, pokrytá opuštěnými fabrikami a sklady paliva, které se už dávno nevyužívali. Bylo to tady v dezolátním stavu, no byl tady klid. Když se Caitlin podívala, po proudu řeky uviděla v tento březnový den plavat velké kusy pomalu se odlamujícího ledu. Jejich delikátní, jemné praskání naplnilo vzduch. Vypadali tajuplně a odráželi světlo tím nejzvláštnějším způsobem. Cítila se, jakoby právě vyšla na jednu z těch velkých desek ledu, sedla si a nechala se někam unášet.

Kráčeli spolu potichu, každý ponořený do svého vlastního světa. Caitlin se cítila trapně, že před Calebem ukázala takovou velkou zuřivost. Styděla se za to, že byla tak násilná a že nedokázala kontrolovat, co se to s ní děje.

Taky se styděla za svého bratra, za to, že se choval tak jak se choval a že trávil čas s takovými troskami. Nikdy předtím u něj takové chování neviděla. Cítila se trapně, že Caleba tomu všemu vystavila. Toto mohl být jenom těžko způsob, jak se seznámit s její rodinou. Teď si o ní musel myslet jenom to nejhorší. A to jí zraňovalo nejvíc ze všeho.

Nejhorší však bylo, že netušila, kam odsud půjdou. Sam byl největší nadějí k nalezení jejího tátu. Neměla žádné jiné nápady. Pokud by nějaké měla, už by ho byla před lety našla sama. Nevěděla, co Calebovi říct. Opustí ji teď? Samozřejmě, že opustí. Nebyla pro něj nijak užitečná a on musel najít ten meč. Jak by s ní vůbec mohl zůstat?

Jak tak kráčeli v tichu, cítila, jak roste nervozita, protože si myslela, že Caleb jenom čeká na správnou chvíli a opatrně vybírá ta správná slova, kterými by ji mohl zdělit, že musí odejít. Jako vlastně všichni v jejím životě.

“Opravdu mě to mrzí,” řekla nakonec jemně, “jak jsem se tam chovala. Mrzí mě, že jsem ztratila kontrolu.”

“To nemusí. Neudělala jsi nic zlého. Pořád se učíš. A jsi hodně silná.”

“Taky mě mrzí, jak se choval můj bratr.”

Usmál se. “Pokud jsem se něco za ta staletí naučil, tak to, že nemůžeš ovládat svou rodinu.”

Potichu pokračovali v chůzi. Podíval se na řeku.

“Tak?” konečně se zeptala. “Co teď?”

Zastavil a podíval se na ní.

“Chystáš se odejít?” zeptala se váhavě.

Vypadal, že se ponořil hluboko do svých myšlenek.

“Nenapadá tě nějaké jiné místo, kde by tvůj táta mohl být? Někdo jiný, kdo ho znal? Cokoliv?”

Ona se však už pokoušela vzpomenout si. Nezjistila nic. Vůbec nic. Zavrtěla hlavou.

“Musí existovat něco,” řekl empaticky. “Přemýšlej víc. Tvoje vzpomínky. Nemáš žádné vzpomínky?”

Caitlin silně přemýšlela. Zavřela oči a pokoušela se najít nějakou vzpomínku. Sama sebe se častokrát ptala stejnou otázku. Ve svých snech tátu viděla tak často, že už nedokázala rozpoznat, co byl sen a co byla realita. Mohla odříkat sen po snu kde ho viděla, pořád ten samý sen, ve kterém běžela po poli, on byl v dálce a pak, když se přibližovala, on se vzdaloval. Ale nebyl to on. Byly to pouze sny.

Byly tady nějaké záblesky, vzpomínky z časů, kdy byla malá, vzpomínky, jak s ním někam odchází. Myslela si, že to bylo někdy v létě. Pamatovala si na oceán. A bylo horko, hodně horko. No opět, nebyla si jistá, jestli to byla skutečná vzpomínka. Zdálo se, že tato vzpomínka se více a více rozmazává. A nedokázala si vzpomenout, kde přesně tato pláž byla.

“Hrozně mě to mrzí,” řekla. “Přeju si, abych ti měla co říct. Pokud ne kvůli tobě, tak aspoň kvůli sobě. Ale prostě nemám. Netuším, kde může být. A taky netuším, jak ho najít.”

Caleb se otočil a díval se na řeku. Zhluboka si povzdechl. Civěl na led a jeho oči opět jednou změnili barvu, tentokrát na mořskou šedou.

Caitlin cítila, že ten čas se blíží. V kterékoliv chvíli se mohl otočit a říct jí tu zprávu. Že odchází. Už pro něj neměla žádný význam.

Téměř si chtěla něco vymyslet, nějakou lež o jejím otci, nějakou stopu, jen aby s ní zůstal. Ale věděla, že to nemůže udělat.

Bylo jí do pláče.

“Nerozumím,” řekl jemně Caleb, pořád koukajíc na řeku. “Byl jsem si jistý, že jsi vyvolená.”

Potichu civěl. Jak čekala, měla pocit, že uběhlo několik hodin.

“A taky je tady něco jiného, čemu nerozumím,” řekl nakonec, otočil se a podíval se na ní. Jeho velké oči byli hypnotizující.

“Když jsem s tebou, něco cítím. Skryté. Při ostatních vždy dokážu vidět životy, které jsme spolu prožili, všechny chvíle, kdy se naše cesty skřížili, v jakékoliv inkarnaci. Ale s tebou…je to zamlžené. Nevidím nic. To se mi nikdy předtím nestalo. Je to jako…by mi bylo zabráněno něco vidět”

“Možná jsme žádné neměli,” odpověděla Caitlin.