Morgan Rice - Milovaná

Caitlin se usmála při představě Caleba na rockovém koncertu. Nějak si ho tam nedokázala dost dobře představit.

“Um….ne tak úplně,” řekla Caitlin. “Luisa, poslyš, promiň, že tě přerušuji, no nemám moc času. Potřebuji vědět, kde je Sam. Neviděla si ho?”

“Samozřejmě. Každý ho viděl. Vrátil se minulý týden. Vypadal divně. Zeptala jsem se ho kde jsi a o co se jedná, no nic mi neřekl. Pravděpodobně bude v té prázdné stodole, kterou tak miluje.”

“Není,” odpověděla Caitlin. “Právě jsme tam byli.”

“Opravdu? Tak to mě mrzí. Nevím. Je druhák, víš? Naše cesty se až tak často neskříží. Zkoušela jsi mu napsat zprávu? On je pořád na Facebooku.”

“Neměla jsem telefon—” začala Caitlin.

“Vem si můj,” přerušila jí Luise a předtím, jak stihla dokončit, strčila svůj mobil Caitlin do ruky.

“Facebook je už otevřený. Jenom se přihlaš a napiš mu.”

Samozřejmě, pomyslela si Caitlin. Proč mě to nenapadlo?

Caitlin se přihlásila, zadala do vyhledávání Samovo jméno, přešla na jeho profil a klikla na zprávu. Váhala, přemýšlela co přesně mu napsat. Pak naťukala: “Same. To jsem já. Jsem ve stodole. Setkáme se tam. Co nejdřív.”

Klikla na odeslat a vrátila mobil zpátky Luise.

Caitlin slyšela nějaký nepokoj a otočila se.

Skupina nejpopulárnějších maturantek šla po chodbě přímo k nim. Šeptali si mezi sebou. A všechny se dívali přímo na Caleba.

Poprvé v sobě Caitlin cítila novou emoci. Žárlivost. V očích těchto děvčat, které jí nikdy předtím nevěnovali žádnou pozornost mohla vidět, že by jí Caleba nejradši ve vteřině ukradli. Tyto dívky se točili kolem jakéhokoliv kluka na škole, o kterého měli zájem. Nezáleželo na tom, jestli měl přítelkyni nebo ne. Museli jste prostě doufat, že se nezakoukají do vášho kluka.

A teď všechny civěli na Caleba.

Caitlin doufala, modlila se, aby byl Caleb vůči jejich kouzlu imunní. Že jí bude mít pořád rád. Ale jak nad tím přemýšlela, nevěděla přijít na to, proč by měl. Byla tak průměrná. Proč by se s ní zahazoval, když by holky jako tyto klidně i umřeli, jenom aby byl jejich?

Caitlin se potichu modlila, aby dívky pokračovali v chůzi. Jen pro tentokrát.

Samozřejmě to tak nebylo. Její srdce tlouklo, když se skupina otočila a směřovala přímo k nim.

“Ahoj Caitlin,” falešně milým hlasem řekla jedna z dívek.

Tiffany. Vysoká, s modrýma očima, blond rovnýma vlasama a tenká jako hůl. Od hlavy po paty oblečená v oblečení od nejlepších návrhářů. “Kto je tvůj přítel?”

Caitlin nevěděla, co říct. Tiffany a její přítelkyně jí nikdy nevěnovali ani chvilku. Nikdy se ani nepodívali jejím směrem. Byla šokována, že vůbec věděli o její existenci a znali její jméno. A teď se s ní pokoušeli začít konverzaci. Caitlin samozřejmě věděla, že to s ní nemá nic společnýho. Chtěli Caleba. Tak hrozně, že se snížili k mluvení s ní.

To nevěštilo nic dobrého.

Caleb musel vycítit Caitlinin nepokoj, protože k ní přistoupil o krok blíž a jednu ruku jí položil přes rameno.

Caitlin nikdy v životě nebyla tak vděčná za nějaké gesto.

Se znovunalezenou sebajistotou nabrala odvahu aby promluvila. “Caleb,” odpověděla.

“Tak, co tu lidi vlastně děláte?” zeptala se další dívka. Bunny. Byla replikou Tiffany, akorát, že byla blondýna. “Myslela jsem, že jsi odešla, nebo tak něco.”

“No, jsem zpátky,” odpověděla Caitlin.

“Tak, ty jsi tu nový?” zeptala se Tiffany Caleba. “Jsi maturant?”

Caleb se usmál. “Ano, jsem tu nový,” odpověděl záhadně.

Tiffaniny oči se rozzářili, protože si to vysvětlila tak, že je nový na jejich škole. “Skvělé,” řekla. “Dnes večer je párty, pokud chceš přijít. Je to v mým domě. Je to pouze pro pár blízkých přátel, ale rádi tě tam uvidíme. A...ehm...tobě taky, myslím,” řekla Tiffany, koukajíc na Caitlin.

Caitlin cítila, jak jí pohlcuje hněv.

“Vážím si vašeho pozvání, dámy,” řekl Caleb, “ale s politováním vám musím říct, že s Caitlin už máme dneska večer důležité povinnosti.”

Caitlin cítila, jak se její srdce zvětšilo.

Vítězství.

Když sledovala, jak jim postupně mrznuly úsměvy na tvářích, nikdy necítila takové zadostiučinění.

Dívky zvedli své nosy a odplížili se pryč.

Caitlin, Caleb a Luisa tam zůstali osamotě stát. Caitlin si vydechla.

“OMG!” řekla Luisa. “Tyto dívky nikdy předtím nikomu nevěnovali ani chvíli. A už vůbec ne pozvání.”

“Já vím,” řekla Caitlin.

“Caitlin!” řekla náhle Luisa, natáhla se a chytla ji za paži. “Právě jsem si vzpomněla. Susan. Říkala něco o Samovi. Minulý týden. Že prý ho viděla s Colemanovými. Promiň, právě mě to napadlo. Možná to pomůže.”

Colemanovy. Samozřejmě. To bylo to místo, kde bude.

“Taky,” pokračovala Luisa ve shonu, “se dnes večer všichni potkáváme u Franka. Musíš přijít! Moc nám chybíš. A, samozřejmě, přiveď i Caleba. To bude skvělá párty. Přijde půlka třídy. Musíš tam být.”

“No… já nevím –”

Vtom zazvonil zvonec.

“Musím jít! Jsem tak šťastná, že jsi zpátky. Mám tě ráda. Zavolej mi. Měj se!” Řekla Luisa, zamávala Calebovi, otočila se a spěchala dál po chodbě.

Caitlin si dovolila přemýšlet nad tím, jaké by to bylo být zpět ve svém normálním životě. Trávení času se všemi svými přáteli, chození na párty, do normální školy, chystání se na maturitu. Líbil se jí ten pocit. Na chvíli se opravdu hodně snažila vytěsnit všechny události posledního týdne pryč ze své hlavy. Představovala si, že se vůbec nic zlého nestalo.

Pak se ale podívala na Caleba a realita se k ní začala vracet zpátky. Její život se změnil. Natrvalo. A už nikdy se nezmění zpět. Prostě to musela akceptovat.

Nemluvě o tom, že někoho zabila a hledá ji policie. Nebo, že je jenom otázkou času, kdy ji někde chytnou. Nebo fakt, že celá upířská rasa se ji pokouší najít a zabít. Nebo, že ten meč, který hledá může zachránit mnoho lidských životů.

Život už jednoduše nebyl takový jako býval a nikdy už stejný nebude. Musela se prostě smířit se svou současnou realitou.

Caitlin dala svou ruku pod Calebovu paži a vedla ho směrem ke hlavnímu vchodu. Colemanovi. Věděla, kde žili, a dávalo smysl, že tam Sam bude trávit čas. Pokud nebyl ve škole, právě teď byl s největší pravděpodobností tam. To bylo místo, na které teď museli jít.

Jak vycházeli ven hlavním vchodem na čerstvý vzduch, udivovala se nad tím, jak skvělé je opět jednou vycházet z této střední školy-a tentokrát už nadobro.

*

Caitlin a Caleb přešli přes Colemanových pozemek, sníh na trávníku praskal pod jejich nohama. Dům sám o sobě nebyl nic moc – skromný ranč na jedné straně venkovské cesty. No kus za ním, na konci pozemku, měl stodolu. Caitlin viděla všechny ty pick-upy, nahodile zaparkované na trávníku, a taky spatřila lidské stopy v ledu a ve sněhu a věděla, že cesta do této stodoly zažívala velký provoz.

Toto dělávali děti v Oakville-setkávali se navzájem ve svých stodolách. Oakville byl jak venkovský, tak i předměstský a dával jim šanci trávit spolu čas v prostorech, které byli dostatečně vzdálené od rodičovského domu a rodičům tedy nevadilo, nebo je nezajímalo, co děláte. Bylo to mnohem lepší jako se potkávat v suterénu. Vaši rodiče nemohli nic slyšet. A vy jste měli svůj vlastní vchod. A východ.