Morgan Rice - Milovaná

Měla pocit, jakoby uběhli hodiny, než se odhodlala obrátit směrem k němu.

Ale on se už odvrátil. Ležel opřený o seno, zavřené oči, spal, s jemným úsměvem na tváři, který osvětloval oheň.

Sklouzla blíže k němu a opřela se, položila si hlavu jenom kousek od jeho ramena. Téměř se dotýkali.

A téměř bylo pro ní dost.

Caitlin vyklouzla přes dveře do stodoly a koukala na svět pokrytý sněhem. Bílé sluneční světlo se odráželo od všeho. Přitisla si ruce na tvář a cítila bolest, jakou nikdy předtím nezažila: její oči jí úplně ničili.

Caleb vystoupil vedle ní, zatímco dokončoval ovazování svých ramen a krku tenkým materiálem. Vypadalo to téměř jako plastový obal, no zdálo se, že když jej položil na kůži, rozplynul se. Nemohla ani říct, jestli tam opravdu byl.

“Co to je?”

“Obal na kůži,” řekl, koukajíc se dolů, zatímco si ho opatrně znovu a znovu obaloval kolem ramen a paží. “To je to, co nám umožňuje vyjít na slunce. Jinak by se naše kůže spálila.” Prohlédl si jí. “Ty ho nepotřebuješ—zatím.”

“Jak to víš?” zeptala se.

“Věř mi,” řekl a zašklebil se. “To zjistíš.”

Sáhl si do kapsy a vybral malou nádobku kapek do očí, zaklonil se a dal si několik kapek do každého oka. Otočil se a kouknul se na ní.

Muselo být jasné, že jí oči bolí, protože jí na čelo jemně položil svou ruku. “Zakloň se,” řekl.

Caitlin se zaklonila.

“Otevři oči,” řekl.

Když to udělala, natáhnul ruku a do každého oka jí dal jednu kapku.

Šíleně to bolelo a ona zavřela oči a posunula si hlavu níž.

“Oh,” řekla, zatímco si třela oči. “Pokud se na mě zlobíš, prostě mi to řekni.”

On se zašklebil. “Promiň, nejprve to pálí, no pak si na to zvykneš. Tvoje citlivost se stratí za pár vteřin.”

Zamrkala a protřela si oči. Pak se podívala nahoru a její oči byli znovu v pořádku. Měl pravdu: všechna bolest se ztratila.

“Většina z nás pořád nevychází přes den von, pokud to není nutné. Jsme tehdy slabší. No někdy musíme.”

Podíval se na ní.

“Ta jeho škola,” řekl. “Je to daleko?”

“Jenom krátká procházka,” řekla, chytila ho pod paži a vedla ho přes zasněžený trávník. “Oakvillská střední. Před pár týdny to byla taky moje škola. Jeden z mých přátel musí vědět, kde je.”

*

Oakvillská střední vypadala přesně tak, jak si jí Caitlin pamatovala. Bylo neskutečné být zpátky. Jak se tak koukala kolem, měla pocit, jakoby jen byla na krátkých prázdninách a teď se vrátila do normálního života. Dokonce si na vteřinu dovolila uvěřit, že události několika posledních týdnů byly jenom bláznivý sen. Dovolila si fantazírovat, že všechno bylo opět v normálu, tak jako předtím. Byl to dobrý pocit.

Ale když se rozhlédla a viděla vedle sebe stát Caleba, věděla, že normální nebylo nic. Pokud bylo něco neuvěřitelnějšího jako návrat na toto místo, byl to návrat s Calebem po jejím boku. Bude vcházet do své školy s tímto úžasným mužem po svém boku, který měl hodně přes šest stop, široké, velké ramena, byl celý oblečený v černém, vysoké límce na jeho černém koženém kabátu objímali jeho krk a vklouzali pod jeho podlouhlé vlasy. Vypadal, jakoby právě vyšel z obalu jedného z tak populárních časopisů pro teenagerky.

Caitlin si představovala, jaká by byla reakce ostatních děvčat, kdyby ji s ním viděli. Na té myšlence se pobavila. Nikdy nebyla nějak obzvlášť populární a zejména žádní kluci jí nevěnovali příliš pozornosti. Nebyla nepopulární—měla pár dobrých přátel—ale jenom těžko by se dalo říct, že byla v centru populárního dění. Odhadovala, že byla někde ve středu. I tak si ale pamatovala opovrhování ze strany některých nejpopulárnějších dívek, které se všechny drželi spolu, chodili namyšleně po chodbách a ignorovali každého, kto se jim nezdál být tak perfektní jako ony. Teď by si jí možná všimli.

Caitlin a Caleb vyšli po schodech a pak přes velké dvojité dveře do školy. Caitlin se podívala na velké hodiny: 8:30. Perfektní. První hodina bude právě končit a chodby se každou chvíli zaplní. To je udělá méně podezřelými. Nemusela se obávat bezpečnosti nebo přejetí chodbou.

Jak na zavolanou právě zazvonil zvonek a v průběhu vteřin se chodby začali plnit.

Dobré na Oakville bylo, že to byl jiný svět jako ta hrozná střední v New Yorku. I když se tady chodby zaplnili, pořád zbývalo spoustu místa na pohyb. Velká skleněná okna pokrývali všechny stěny a propouštěli dovnitř světlo a oblohu a všude kam jste se podívali, jste mohli vidět stromy. Téměř to stačilo k tomu, aby jí toto místo začalo chybět. Téměř.

Školy měla po krk. Technicky byla jenom pár měsíců od maturity, no měla pocit, že se za několik posledních týdnů naučila víc, jako by se kdy mohla sezením ve třídě po několik dalších měsíců a získáním oficiálního diplomu. Učení milovala, no taky byla šťastná, že se sem už nikdy nevrátí.

Když kráčeli chodbou, Caitlin hledala známé tváře. Procházeli zejména kolem druháků a prváků a nespatřila nikoho z její maturitní třídy. Ale jak procházeli kolem ostatních studentů, byla překvapená reakcí, kterou viděla na tvářích všech holek: každá jedna dívka doslova civěla na Caleba. Ani jedna z nich se to nesnažila zakrýt a nebyla schopná se koukat jinam. Bylo to jakoby procházela chodbou s Justinem Bieberem.

Caitlin se otočila a viděla, že všechny dívky se zastavili a pořád koukali. Některé si spolu šeptali.

Podívala se na Caleba a přemýšlela, jestli si toho všimnul. Pokud jo, nedal to na sobě znát a očividně ho to nezajímalo.

“Caitlin?” ozval se šokovaný hlas.

Caitlin se otočila a viděla tam stát Luisu, jednu z dívek, se kterými kamarádila, než se odstěhovala.

“Och můj bože!” řekla Luisa vzrušeně a otevřela náruč k objetí. Předtím, jako Caitlin mohla zareagovat ji už Luisa objímala. Caitlin ji taky objala. Bylo fajn vidět známou tvář.

“Co se ti stalo?” zeptala se Luisa jako vždy ve vzrušeném spěchu svým jemným hispánským akcentem, jelikož se sem z Portorika přestěhovala pouze před pár lety. “Jsem tak zmatená! Myslela jsem si, že si se přestěhovala!? Psala jsem ti zprávy a e-maily, no nikdy jsi mi neodpověděla.”

“Hrozně mě to mrzí,” řekla Caitlin. “Ztratila jsem mobil a neměla jsem žádný počítač a–”

Luisa neposlouchala. Právě si všimla Caleba a uchváceně na něj civěla. Doslova jí padla sánka.

“Kto je tvůj přítel?” konečně se skoro šeptem zeptala. Caitlin se usmála: nikdy svou kamarátku neviděla tak zmatenou.

“Luisa, toto je Caleb,” řekla Caitlin.

“Těší mě,” řekl Caleb, usmál se a natáhl svou ruku.

Luisa na něj pořád civěla. Byla jako v tranzu, pomalu natáhla svou ruku, očividně příliš šokovaná, aby se zmohla na slovo. Podívala se na Caitlin a nedokázala pochopit, jak mohla ulovit takového kluka. Koukala na ní jinak, téměř jakoby nevěděla, kto vlastně je.

“Um…” začala Luisa překvapeně, “…um…jak…kde…jak…jak jste se seznámili?”

Na vteřinu se Caitlin pohrávala s myšlenkou, jak odpovědět. Představovala si, že Luise řekne všechno a na této myšlence se pousmála. To by nebyl dobrý nápad.

“Potkali jsme se…po koncertě,” řekla Caitlin.

Byla to alespoň zčásti pravda.

“OMG, jaký koncert? Ve městě? Black Eyed Peas!?” zeptala se ve zhonu. “Já ti tak závidím! Umírám touhou vidět je!”