Blake Pierce: Stíny minulosti

Chloe už viděla mrtvá těla během kurzu pro internisty. Ve Philadelphii to bylo poměrně časté. Ale toto bylo jiné. Tato scéna jí byla až příliš povědomá. Obešla kuchyňskou linku a pohlédla na místo činu.

Obětí byla žena, které bylo něco přes třicet. Na hlavě měla ránu od nějakého tvrdého předmětu – pravděpodobně od topinkovače, které ležel na kusy opodál. Rána se nacházela podél jejího levého obočí, úder byl dost silný na to, aby zlomil kosti v oblasti očnice a její oko vypadalo, že by mohlo každou chvíli vypadnout z důlku. Okolo hlavy se rozprostíralo kolečko krve.

Bylo také zvláštní, že její kalhoty byly stažené dolů ke kotníkům a kalhotky ke kolenům. Chloe šla blíže k tělu a hledala nějaké další stopy. Všimla si dvou malých škrábanců na boční straně krku. Jednalo se o čerstvé zranění, pravděpodobně způsobené nehty.

„Kde je její manžel?“ zeptala se.

„Ve vazbě,“ řekl Greene. „Ke všemu se už přiznal a policii řekl, co se stalo.“

„Ale pokud se jednalo o domácí násilí, tak proč k tomu volali FBI?“ zeptala se.

„Protože tenhle chlápek byl zatčený už před třemi lety za to, že svou ženu zmlátil takovým způsobem, že skončila na pohotovosti. Ale tehdy ho neudala. A před dvěma týdny jsme si všimli v našem systému jeho počítače kvůli potencionálním snuff videím.“

Chloe vzala všechny tyto informace v úvahu a snažila se je dát dohromady s tím, co měla před sebou. Bylo to jako dávat dohromady puzzle. Když to vše složila, začala popisovat svou teorii, tak jak ji zrovna napadala.

„Vzhledem k minulosti tohoto muže, je jasné, že má sklony k násilí. Dost extrémnímu násilí, soudě podle toho rozbitého topinkovače. Stažené kalhoty a spodní prádlo naznačují, že se s ní tady v kuchyni snažil mít sex. Možná měli sex a ona chtěla, aby přestal. Škrábance na jejím krku značí, že se jednalo o drsnější sex, mohlo to být s jejím souhlasem anebo zcela nechtěné z její strany.“

Odmlčela se a chvíli zkoumala krev. „Krev vypadá, že je čerstvá. Odhaduji, že vražda proběhla v posledních šesti hodinách.“

„A jak byste pokračovala?“ zeptal se Greene. „Kdybychom toho muže neměli ve vazbě v tuto chvíli a hledali bychom ho, co by byl další krok?“

„Snažila bych se najít důkazy, že došlo ke styku. Mohli bychom získat jeho DNA a podle toho se ho pokusit najít. Zatímco bychom čekali na výsledky testů, hledala bych věci jako peněženku nahoře v ložnici, v naději, že v ní bude i řidičák. Tedy, pokud by se nepředpokládalo, že to udělal manžel. Pokud by to tak bylo, už bychom znali jeho jméno a adresu.“

Greene se na ní usmál a pokýval hlavou. „Přesně tak. Divila byste se, kolik nováčků nepochopí, že se jedná o chyták. Jste přece už v domě toho chlápka, takže víte, jak se jmenuje. Ale kdyby nebyl podezřelý manžel, pak máte samozřejmě pravdu. Jinak Fine, cítíte se dobře?“

Ta otázka ji překvapila – hlavně, protože se necítila dobře. Její mysl se někam zatoulala při pohledu na krev na kuchyňských kachličkách. Přivedlo ji to k myšlenkám na její minulost, jak tehdy pozorovala usychající krev na koberci pod schody.

Z ničeho nic se jí začala motat hlava. Opřela se o kuchyňskou linku a doufala, že se nepozvrací. Bylo jí hrozně a styděla se za sebe.

Takhle se budu cítit pokaždé, když budu na podobném místě činu? U jakéhokoliv zločinu, který byť jen vzdáleně připomíná to, co se stalo mamce?

Vzpomněla si na Sally a na to, co jí kdysi řekla, když se poprvé potkaly: Nechápu, jak by se mohla žena hodit na agentku. Zvlášť když má tak traumatickou minulost. Zajímalo by mě, jestli si pak tahá případy i s sebou domů…

„Promiňte, omluvte mě,“ řekla potichu. Pustila se kuchyňské linky a vyběhla ven předními dveřmi. Málem spadla ze schodů na verandě, když běžela k trávníku s pocitem, že bude zvracet.

Naštěstí k takovému trapasu nedošlo. Párkrát se zhluboka nadechla, tak se soustředila na svůj dech, že si ani nevšimla, když za ní Greene potichu přišel.

„Existují případy, které také těžko zvládám,“ řekl jí. Držel se od ní dál, nechával jí prostor. „Čekají vás i horší místa činu. Je to trochu smutné, ale časem vůči tomu všemu otupíte.“

Zakývala hlavou, už to předtím slyšela několikrát. „Já vím. Jenom prostě… vzpomněla jsem si díky tomu na něco. Na vzpomínku, se kterou jsem se ještě úplně nevyrovnala.“

„U FBI máme výborné terapeuty, kteří mohou agentům pomoct s podobnýma věcma. Nejste vtom sama, a rozhodně to z vás nedělá špatnou agentku.“

„Díky,“ řekla Chloe, a konečně byla schopná se také narovnat.

Zničehonic měla pocit, že jí její sestra opravdu chybí. I když to bylo trochu morbidní, vždycky začala na Danielle myslet, a na to, že by ji ráda viděla, když se jí vybavila smrt jejich matky. A tohle byl přesně ten případ, Chloe prostě musela myslet na svou sestru. Danielle si za ty roky prošla lecčím – byla obětí okolností, které vznikly na základě jejích špatných rozhodnutí. A teď, když Chloe bydlela jen kousek od ní, byla hloupost, aby si byly pořád tak vzdálené.

Jistě, pozvala Danielle na ten večírek o víkendu, ale Chloe se nechtělo do té doby čekat. A navíc si Chloe říkala, že tam možná její sestra ani nepřijde.

Takže to bylo jasné, půjde ji navštívit hned.

Chloe netušila proč je tak nervózní, když zaklepala na dveře Danielle. Věděla, že je Danielle doma, auto, které měla už od puberty, stálo zaparkované před bytovkou, pořád na něm byly ty stejné nálepky kapel jako kdysi. Nine Inch Nails. KMFDM. Ministry. Pohled na to auto s nálepkami v ní vyvolalo pocity nostalgie a smutku.

To se opravdu za tu dobu vůbec nezměnila? pomyslela si Chloe.

Když Danielle otevřela, tak Chloe viděla, že ne. Aspoň co se jejího vzhledu týkalo.

Sestry na sebe chvíli hleděly a poté se krátce objaly. Chloe si všimla, že si Danielle pořád barví vlasy načerno. V levém koutku úst měla také stále svůj starý piercing. Oči měla lehce nalíčené černou tužkou a na sobě měla volné tričko a roztrhané džíny.

„Chloe,“ řekla Danielle a zlehka se přitom usmála. „Jakpak se máš?“

Chovala se, jako by se viděly každý den, a ne po tak dlouhé době. Ale to nevadilo. Chloe od své sestry nečekala nějaké sentimentální přivítání.

Chloe vešla do bytu, bylo jí přitom jedno, co si o tom myslí Danielle, a svou sestru ještě jednou objala. Naposled se viděly před více jak rokem – a bylo to aspoň tři roky, kdy se takto objaly. Zdálo se, že to, že teď obě bydlí ve stejném městě je sblížilo – Chloe to tak aspoň cítila, a věděla, že není potřeba se o tom bavit.

Danielle její obětí opětovala, i když trochu zdrženlivě. „Takže… máš se jak?“ posmívala se Danielle.

„Jsem v pohodě,“ řekla Chloe. „Vím, že jsem ti měla prvně zavolat… ale prostě nevím. Asi jsem se bála, že se na něco vymluvíš, abych sem nechodila.“

„To je možná pravda,“ přiznala Danielle. „Ale teď už jsi tu, tak pojď dál. Omlouvám se za ten bordel. Nebo teda, vlastně je mi to jedno. Víš přece, že jsem nikdy nebyla na nějaké velké uklízení.“

Chloe se zasmála a když vešla do bytu, tak byla překvapená, že je v něm vlastně docela uklizeno. V obývacím pokoji moc nábytku nebylo, jen pohovka, televize se stolkem, konferenční stolek a lampa. Chloe věděla, že v dalších místnostech to bude vypadat podobně. Danielle byla ten typ, co nikdy nepotřeboval mít hromadu věcí. Jediné, co si v posledních letech vždycky pořizovala (a vypadalo to, že na tom se nic nezměnilo) byla hudba a knihy. Chloe se cítila téměř provinile za ten velký a hezký dům, který si se Stevenem pořídili.