Blake Pierce - Dokonalá manželka

„Za pár minut jsem zpátky,“ oznámila. „Potřebuju se jen trošku uklidnit. Kdybys náhodou už spal, až se vrátím, tak dobrou noc.“

„Fajn,“ řekl nespokojeně. „Dobrou noc. Miluju tě.“

„Dobrou noc,“ odpověděla a přestože k tomu v dané chvíli necítila žádné velké nutkání, políbila ho. „Taky tě miluju.“

Vyšla z ložnice, bloudila po domě, přecházela z pokoje do pokoje. Čekala, až se její otrávení rozplyne. Snažila se přestat myslet na jeho přehlíživost, ale pořád se jí to vkrádalo zpátky do hlavy a navzdory veškerému úsilí ji to vytáčelo ještě víc.

Když se nakonec dostatečně uklidnila a chystala se zamířit do postele, uslyšela znovu ten samý vzdálený skřípot jako předchozí noci. Až na to, že dnes nezněl z takové dálky. Po zvuku došla až do míst, odkud si myslela, že musí přicházet—z půdy.

Zastavila se přímo pod jejími padacími dveřmi. Po krátkém zaváhání zatáhla za provázek a dveře se otevřely. Skřípání bylo nyní rozhodně hlasitější.

Co nejtiššeji to dokázala, vyšplhala po přístupovém žebříku a snažila se nemyslet na to, jak v hororech takové rozhodnutí vždycky špatně skončí. Jakmile zdolala schody, vytáhla svůj telefon, zapnula funkci baterky a začala prozkoumávat okolní prostor. Nenašla však nic kromě pár starých kartonových krabic. A skřípání ustalo.

Jessie opatrně slezla zase dolů a vrátila žebřík na své místo. Byla nyní příliš vzhůru na to, aby se jí podařilo usnout, vrátila se tedy ke svému neklidnému přecházení. Nakonec se ocitla v ložnici, z níž plánovali udělat dětský pokoj, až a jestli budou mít jednou miminko.

Pokoj teď sice zel prázdnotou, Jessie si ale dokázala přesně představit, kde by stála postýlka. V myšlenkách ji viděla u protější zdi a nad ní se houpal a točil kolotoč. Opřela se o zeď a svezla se po ní, takže nyní seděla s koleny před obličejem. Pevně je objala a snažila se sama sebe přesvědčit, že život na tomhle podivném novém místě bude lepší, než se zatím zdálo.

Co když se na to všechno dívám špatně?

Nemohla si pomoci, hlavou jí proběhla myšlenka, zda její léky přece jen nepotřebují upravit. Nedokázala říct, jestli na Kyla nebyla příliš tvrdá nebo jestli ženy z klubu Deseo neodsoudila příliš rychle. Byla skutečnost, že se Kyle na tomto místě tak rychle zažil a ona ne, známkou jeho přizpůsobivosti, její křehkosti, nebo obojího? Kyle už tu byl jako doma, jako by tu žil celé roky. Ráda by věděla, zda se do takového bodu taky někde dostane.

Nebyla si jistá, jestli je tak nervózní jen proto, že jí zítra začíná poslední semestr ve škole a že se bude muset opět ponořit do studia násilníků, pedofilů a vrahů. Nebyla si ani jistá, jestli je ten skřípot, který neustále slyší, opravdový nebo jenom v její hlavě. Popravdě řečeno si v této chvíli nebyla jistá skoro ničím. A to jí nahánělo strach.

Jessie sotva popadala dech a srdce jí bušilo jako o závod. Dojde pozdě na hodinu. Na kampusu Kalifornské univerzity v Irvine byla poprvé a najít správnou třídu pro ni vůbec nebylo jednoduché. V dusném dopoledním horku uběhla přes kampus posledního půl kilometru tryskem a udýchaně se vřítila do dveří. Na čele se jí perlil pot a cítila, že má navlhlé tričko.

Profesor Warren Hosta, vysoký, štíhlý padesátník s úzkýma, podezíravýma očima a smutným, osamoceným chomáčem prošedivělých černých vlasů na temeni, byl očividně zrovna uprostřed věty, když v 10:04 vpadla do třídy. Věděla, že je pověstný svou netrpělivostí a obecně si s nikým nebere servítky, a nyní se o tom mohla přesvědčit na vlastní kůži. Přestal mluvit a čekal, až se Jessie usadí. Za celou dobu z ní přitom nespustil oči.

„Můžu pokračovat?“ zeptal se sarkasticky.

Výborný začátek, Jessie. Vážně umíš udělat parádní první dojem.

„Promiňte, profesore,“ omluvila se. „Ještě to na kampusu neznám. Trochu jsem zabloudila.“

„Doufám, že jsou vaše dedukční schopnosti lépe vyvinuté než váš orientační smysl,“ opáčil pohrdavě, načež se vrátil ke své přednášce. „Jak jsem se snažil říct, bude to pro většinu z vás poslední kurz, než získáte svůj magisterský titul ve forenzní psychologii. A nebude to žádná procházka růžovou zahradou.“

Jessie se pokusila rozepnout zip na svém batohu co možná nejtiššeji, aby si z něj vytáhla sešit a pero, měla však pocit, jako by se zvuk posunujícího zipu rozléhal hlasitě celou místností. Profesor se na ni úkosem podíval, mluvit ale tentokrát nepřestal.

„Za okamžik vám všem rozdám sylabus,“ oznámil. „Nicméně obecně od vás budu vyžadovat následující. Kromě běžné práce v hodině a doprovodných zkoušek, ti, kteří ještě neodevzdali svou diplomovou práci, ji budou muset dokončit a obhájit. A každý z vás—bez ohledu na to, zda diplomovou práci dokončil nebo ne—bude muset splnit praktikum. Někteří z vás budou přiděleni do nápravného zařízení, a to buď do Kalifornského institutu pro muže v Chinu nebo do Kalifornského institutu pro ženy v Coroně. V obou najdete celou řadu násilnických kriminálníků. Ti ostatní navštíví vysoce rizikovou jednotku v DSH-Metropolitan, státní nemocnici v Norwalku. Zabývají se tam osobami, které se zpravidla označují termínem duševně nemocní pachatelé, obavy místní komunity jim však nedovolují přijímat pacienty, jež v minulosti spáchali vraždu, sexuální zločin anebo odněkud uprchli.“

Místností projel neviditelný proud napětí a všichni studenti po sobě začali navzájem pokukovat. Na tohle celou dobu čekali. Zbytek přednášky proběhl vcelku jednotvárně, probírala se náplň kurzu a podrobnosti ohledně psaní jejich diplomových prací.

Jessie naštěstí tu svou napsala a obhájila už na USC, a tak debatě nevěnovala přílišnou pozornost. Místo toho se jí myšlenky zatoulaly zpět k podivné snídani v jachtařském klubu a k tomu, jak z ní byla i navzdory ochotě a přívětivosti všech přítomných celá nesvá.

Do přednášky se znovu zaposlouchala teprve tehdy, když se řeč stočila zpět k praktiku. Studenti profesorovi pokládali logistické a akademické otázky. Jessie pro něj taky jednu měla, rozhodla se ale, že počká, až skončí hodina. Nechtěla, aby ji slyšela celá skupina.

Většina z jejích spolužáků chtěla evidentně pracovat v jednom ze dvou vězení. Po tom, co profesor zmínil, že komunita zakázala držet v nemocnici v Norwalku násilné zločince, o ni zjevně klesl zájem.

Profesor Hosta nakonec oznámil konec hodiny a studenti se začali z učebny vytrácet. Jessie si při schovávání sešitu do batohu dala načas, zatímco se dalších pár studentů ještě ptalo Hosty na nějaké otázky. Teprve, když byli všichni pryč a i profesor se chystal k odchodu, oslovila ho.

„Ještě jednou se omlouvám za svůj pozdní příchod, profesore Hosto,“ řekla a snažila se neznít příliš vtíravě. I během té jediné hodiny nabyla pocitu, že Hosta pohrdá poníženým podlézáním. Zdálo se, že mnohem více než úcty si váží zvídavosti, i kdyby byla na hranici drzosti.

„Nezníte, jako by vás to příliš mrzelo, paní.…“ poznamenal se zvednutým obočím.

„Huntová, Jessie Huntová. A popravdě zas tak ne,“ přiznala. Rozhodla se v tu chvíli, že bude mít u tohoto chlápka větší úspěch, když s ním bude mluvit napřímo. „Říkala jsem si jen, že bych se měla zachovat zdvořile, abych dostala odpověď na mou skutečnou otázku.“