Fiona Grace - Vražda na panství

„Díky,“ odpověděla Lacey vděčně s malým uchechtnutím.

Ivan odešel.

Teď, když osaměla, se Lacey vydala nahoru, aby dokončila svou prohlídku. Hlavní ložnice se nacházela v přední části domu a měla balkón a výhled na moře. Jednalo se o další místnost, která jako by vypadla z muzea; tento dojem umocňovala jednak velká postel z tmavého dubu s nebesy a jednak stejně vyvedená skříň, jejíž rozměry by stačily k tomu, aby jí člověk mohl projít do Narnie. Druhou ložnici našla v zadní části domu. Okna tohoto pokoje vyhlížela na louku. Záchod nebyl v koupelně, nýbrž v oddělené místnosti, sotva větší než skříň. K umývání sloužila bílá oválná vana na bronzových nohách. Samostatná sprcha tu nebyla, jen nástavec na kohoutku vany.

Lacey se vrátila do hlavní ložnice a zabořila se do postele s nebesy. Poprvé měla příležitost přehrát si v hlavě události celého toho bláznivého dne a málem ji to porazilo. Ještě dnes ráno byla čtrnáct let vdaná žena. Teď byla svobodná. Před pár hodinami žila v New Yorku a nezadržitelně se hnala za kariérou. Nyní seděla v Anglii, v chatce na vrcholu útesu. Jak nečekané! Jak vzrušující! Za celý svůj život nikdy neudělala něco tak odvážného, ale že to byl panečku skvělý pocit!

Z potrubí se ozvalo hlasité bouchnutí a Lacey zapištěla. Vzápětí se ovšem dala do hurónského smíchu.

Natáhla se na posteli, zírala na látková nebesa nad sebou a naslouchala, jak se vlny nadcházejícího přílivu tříští o útesy. Ten zvuk jí náhle připomněl dlouho ztracenou dětskou touhu žít u moře. Zajímavé, že na ten sen úplně zapomněla. Co kdyby se do Wilfordshiru nevrátila? Zůstal by navždycky pohřbený hluboko v její mysli, kde už by ho nikdy neobjevila? Napadlo ji, kolik dalších vzpomínek se jí asi při zdejším pobytu vrátí. Možná, že až se zítra probudí, půjde trochu prozkoumat městečko a uvidí, na co přitom narazí.

Lacey probudil podivný hluk.

Prudce se posadila. Neznámý pokoj, osvětlený pouze tenkým paprskem denního světla, který sem pronikal mezi zataženými závěsy, ji na okamžik zmátl. Chvilku jí trvalo, než se jí mozek znovu překalibroval a ona si vzpomněla, že už není ve svém new yorském bytě, nýbrž v kamenné chatě na wilfordshirských útesech v Anglii.

Hluk se ozval znovu. Tentokrát nešlo o žádné bouchání trubek, ale o něco úplně jiného. Něco, co znělo jaksi zvířecky.

Zamlženýma očima se podívala na telefon a zjistila, že podle místního času je pět hodin ráno. S povzdechem zvedla své malátné tělo z postele. Lacey došlápla na bosá chodidla a okamžitě v končetinách ucítila nesmírnou tíhu, jaká mohla být jedině následkem jet lagu. Opatrně přešla k balkónovým dveřím a rozhrnula závěsy. Před sebou spatřila okraj útesu a rozlehlé moře, které sahalo až na obzor, kde ho střídalo bezoblačné nebe. Právě začínalo modrat. Na trávníku před domem však žádného zvířecího záškodníka nenačapala. Když se zvuk ozval znovu, Lacey se podařilo rozeznat, že přichází z opačné strany domu.

Zachumlala se do županu, který si na poslední chvíli koupila na letišti, a seběhla po skřípajících schodech dolů, aby zkontrolovala, co se děje. Zamířila rovnou do kuchyně v zadní části chaty, odkud jí velká prosklená okna a francouzské dveře poskytovaly nezakrytý výhled na louku za domem. A tam Lacey konečně našla původce všeho toho rámusu.

Měla na zahradě celé stádo ovcí.

Lacey zamrkala. Muselo jich tam být přinejmenším patnáct! Dvacet. Možná i víc!

Promnula si oči, ale když je znovu otevřela, chundelatá stvoření tam pořád stála a dál se nevzrušeně pásla na jejím trávníku. Pak jedno z nich zdvihlo hlavu.

Lacey se s ovcí střetla očima a navzájem se probodávaly pohledem, dokud zvíře nakonec nezaklonilo hlavu a nevydalo jedno dlouhé, pronikavé, truchlivé zabečení.

Lacey přemohl záchvat smíchu. Nedokázala si představit dokonalejší způsob, jak začít svůj nový život p. D. Její pobyt ve Wildforshiru jí najednou nepřipadal ani tak jako dovolená, jako spíš stvrzení nějakého úmyslu, navrácení k sobě samé nebo snad odhalení úplně nového já, jež dosud nepoznala. Ať už ten pocit znamenal cokoli, naplnil jí žaludek praskajícími bublinkami, jako by ji někdo nalil šampaňským (nebo to možná byl jet lag—podle svých vnitřních hodin si právě pořádně přispala). Tak či tak, Lacey se nemohla dočkat, až uvidí, co jí nadcházející den přinese.

Zničehonic se jí zmocnila nadšená touha po dobrodružství. Včera ji probudily obvyklé zvuky new yorské dopravy; dnes neodbytné bečení. Včera cítila vůni čerstvě vypraného prádla a čistících prostředků. Dnes prach a moře. Lacey vzala veškerou všednost svého starého života a rozcupovala ji na kousky. Jako nově svobodná žena měla náhle pocit, že jí svět leží u nohou. Chtěla ho probádat! Objevovat! Učit se! Náhle ji zalila taková radost ze života, jakou necítila od té doby… no, od té doby, co odešel její otec.

Lacey potřásla hlavou. Nechtěla myslet na smutné věci. Nehodlala si nechat tento nově nalezený pocit štěstí ničím kazit. Dneska ten pocit popadne a za nic na světě se ho nepustí. Dnes je volná.

Zatímco se snažila nevšímat si hlasitého kručení v břiše, pokusila se osprchovat ve velké oválné vaně. Použila onen podivný nástavec, který byl připevněný ke kohoutku a který vypadal jako hadice, a opláchla se podobným způsobem, jakým lidé umývají zablácené psy. Voda se z vteřiny na vteřinu měnila z teplé na ledovou a trubky neustále rachotily klink-klink-klink. Ve srovnání s tvrdou vodou, na jakou byla Lacey zvyklá z New Yorku, na ni ovšem jemnost zdejší vody působila jako drahý zvlhčující balzám, jenž hýčká celé její tělo, a tak si sprchu užívala, i když ji sem tam překvapil studený proud, z nějž se jí rozcvakaly zuby.

Jakmile ze sebe smyla všechnu tu špínu z letiště a znečištěného ovzduší velkoměsta—až se jí kůže doslova leskla—osušila se a vklouzla do oblečení, které si koupila na letišti. Na vnitřní straně obrovské skříně do Narnie viselo velké zrcadlo. Lacey se před něj postavila, aby zhodnotila svůj vzhled. A nebyl to pěkný pohled.

Lacey se zašklebila. Vybrala si svůj outfit z obchodu s plážovým oblečením, protože usoudila, že neformální oděv bude pro její přímořskou dovolenou nejvhodnější. Ačkoli však usilovala o plážovou ležérnost, výsledkem byla spíš nedbalá fádnost levného obchodu. Béžové kalhoty jí nohy obepínaly trochu příliš těsně, v bílé mušelínové halence se skoro ztrácela a nekvalitní lodičky se na ulice dlážděné kočičími hlavami hodily ještě méně, než její pracovní podpatky! V první řadě dnes bude muset investovat do nějakého pořádného oblečení.

Zakručelo jí v žaludku.

V druhé řadě, opravila se v duchu a poplácala se po břichu.

Vydala se po schodech dolů do kuchyně. Po zádech jí z mokrých vlasů stékaly kapky vody. Pohled z okna jí prozradil, že ze stáda ovcí, které se jí ráno vkradly na zahradu, zůstal už jen pár posledních tuláků. Nakoukla do kredence i do ledničky, oboje však zelo prázdnotou. Na to, aby si na snídani zašla do města pro čerstvě upečené dobroty z pekárny, bylo ještě příliš brzy. Bude muset zabít trochu času.

„Zabít trochu času!“ zvolala Lacey a hlas jí přetékal veselím.

Kdy měla naposledy nějaký čas, který by mohla zabíjet? Kdy si vůbec dovolila tolik svobody, aby plýtvala časem? David vždycky tak přísně organizoval i tu trošku volného času, co měli. Posilovna. Pozdní snídaně. Rodinné závazky. Posezení. Každá „volná“ chvilka byla naplánovaná. Lacey měla okamžik nenadálého prozření: vždyť samotné plánování volného času ho o jeho volnost připravovalo! Tím, že Davidovi dovolila, aby vymýšlel a organizoval, co budou dělat se svým časem, se prakticky nechala spoutat svěrací kazajkou společenských povinností. V té jasné chvilce se na ni sneslo málem budhistické uvědomění.