Fiona Grace - Vražda na panství

Sotva stihla zahlédnout, jak se Saskia mračí, než se otočila na patě a vypochodovala stejnými dveřmi, jakými před okamžikem vešla.

O pět minut později držela Lacey v ruce telefon a objednávala si letenku do Anglie.

„Ty ses oficiálně zbláznila, ségra.“

„Beruško, vždyť se chováš úplně nesmyslně.“

„Je teta Lacey v pořádku?“

Naomina, mámina a Frankieho slova Lacey kroužila hlavou, zatímco vystupovala z letadla na asfaltovou plochu letiště Heathrow. Možná že vážně zešílela, když nasedla na první letadlo z letiště JFK, aby strávila sedm hodin ve vzduchu jen se svou kabelkou, myšlenkami a sportovní taškou plnou oblečení a hygienických potřeb, které si na poslední chvíli nakoupila v řetězových obchodech na odletovém terminálu. Nicméně otočit se takhle k Saskii, k New Yorku i k Davidovi zády byl naprosto povznášející pocit. Najednou se zase cítila mladá. Bezstarostná. Dobrodružná. Odvážná. Popravdě jí to připomínalo Lacey Doylovou př. D. (před Davidem).

Oznámit své rodině—a to ještě ke všemu přes hlasitý odposlech—že se bez varování vydává do Anglie, už tak povznášející nebylo. Nikdo z nich totiž zjevně nedisponoval žádným filtrem, a všichni tři měli nepříjemný zvyk říkat nahlas, co si myslí.

„Co když tě vyhodí?“ bědovala máma.

„To si piš, že ji vyhodí,“ přisadila si Naomi.

„Teta Lacey se zhroutila?“ chtěl vědět Frankie.

Lacey si dokázala představit, jak celá trojice sedí kolem konferenčního stolku a usilovně se snaží splasknout jí její bublinu. Jistěže to tak ve skutečnosti nebylo. Jenom jí jako její nejbližší a nejdražší museli naservírovat krutou pravdu. Kdo jiný by to taky v téhle nové, neznámé éře, p. D. – po Davidovi—udělal?

Lacey následovala ostatní rozespalé cestující a prošla letištní halou. Ve vzduchu se vznášelo proslulé anglické mrholení. Tolik k jarnímu počasí. S vlasy zkrabacenými vlhkostí se Lacey zastavila a konečně se na chvilku zamyslela. Jenže teď už stejně nebylo cesty zpátky, ne poté, co přetrpěla sedmihodinový let a oloupila svůj bankovní účet o několik stovek dolarů.

Terminál se nacházel v obrovské budově připomínající skleník, všude samá ocel a namodralé sklo, a zakrývala ho supermoderní klenutá střecha. Lacey vstoupila do nablýskané, vydlážděné místnosti, zdobené kubistickými nástěnnými malbami pod záštitou starobyle působící British Building Society, a zařadila se do fronty před pasovou kontrolou. Když na ni přišla řada, přistoupila k přepážce, odkud na ni shlížela blonďatá žena s tmavě černým, hranatě namalovaným obočím. Lacey jí podala svůj pas.

„Důvod návštěvy? Práce nebo rekreace?“

Policistka měla drsný přízvuk, jenž se v ničem nepodobal jemné řeči britských herců, které Lacey tak okouzleně poslouchala ve svých oblíbených pozdních talk show.

„Jsem na dovolené.“

„Dyť nemáte letenku nazpátek.“

Lacey se na okamžik zarazila, než jí mozek přeložil, co se jí to žena svou neobvyklou mluvou pokouší sdělit. „Je to časově neomezená dovolená.“

Policistka povytáhla své tmavé obočí, přestala se mračit, místo toho se jí však ve tváři usadilo podezření. „Jestli tu hodláte pracovat, musíte mít vízum.“

Lacey zavrtěla hlavou. „Nehodlám. Práce je to poslední, co bych tu chtěla dělat. Mám za sebou čerstvý rozvod. Potřebuju jen trochu času a prostoru, abych si vyčistila hlavu, nacpávala se přitom zmrzlinou a koukala na béčkové filmy.“

Obličej ženy za přepážkou rázem soucitně roztál, což Lacey napovědělo, že i ona zřejmě patří ke členům klubu zklamaných rozvedených.

Vrátila Lacey pas. „Příjemný pobyt. A hlavu vzhůru, jasné?“

Lacey polkla, aby se zbavila malého knedlíku, jenž jí uvízl v hrdle, poděkovala policistce a prošla do příletové haly. Tam už tradičně postávalo několik hloučků lidí, kteří čekali až se mezi příchozími objeví jejich milovaní. Někteří drželi v ruce balónky, jiní květiny. Skupinka dětí s velice světlými vlasy zvedala ceduli s nápisem „Vítej doma, mami! Stýskalo se nám!“

Nikdo z nich tu samozřejmě nestál proto, aby přivítal Lacey. Zamířila k východu na opačném konci haly a myslela přitom na to, jak ji David už nikdy na žádném letišti nepřivítá. Kdyby jen věděla, že když ji po návratu z minulé služební cesty—do Milána, kam jela koupit starožitnou vázu—překvapil na letišti se širokým úsměvěm na tváři a obří kyticí barevných kopretin v rukou, bude to naposledy. Víc by si ten okamžik vychutnala.

Venku si Lacey přivolala taxíka. Byl to typický černý hackney carriage, jak jim tu říkali, a ji při pohledu na něj okamžitě zasáhla vlna nostalgie. S Naomi a s rodiči cestovali stejným černým vozem před všemi těmi lety, během té osudné, poslední rodinné dovolené.

„Kam to bude?“ otázal se jí řidič, jakmile vklouzla na zadní sedadlo.

„Wilfordshire.“

Na okamžik zavládlo ticho. Řidič se na svém sedadle obrátil, aby se jí podíval do obličeje. Huňaté obočí mu křivil pochybovačný škleb. „A víte, že to jsou dvě hodiny cesty?“

Lacey zamrkala. Nebyla si jistá, co se jí tím snaží naznačit.

„To nevadí,“ odpověděla s lehkým pokrčením ramen.

Pohlédl na ni s ještě větším zmatením. „Vy jste Amík, viďte? Hele, nevím, kolik jste zvyklá platit za taxíky u vás, ale na téhle straně rybníka vás dvouhodinová cesta přijde na hezkých pár korun.“

Jeho příkrost Lacey zakočila nejen proto, že vůbec neodpovídala její představě o přidrzlém londýnském taxikáři, ale hlavně kvůli jeho nevyřčené narážce na to, že si takovou cestu nemůže dovolit. Napadlo ji, jestli to má co dělat s tím, že cestuje jako osamělá žena. Když jezdili taxíkem dlouhé vzdálenosti s Davidem, nikdo se jich nikdy na nic nevyptával.

„Mám peníze,“ ujistila řidiče a v hlase jí zazněl mrazivý podtón.

Taxikář se otočil zpátky dopředu a stiskl tlačítko na taxametru. Přístroj zapípal a rozvítil se na něm zelený symbol libry. Lacey zaplavil nový příval nostalgie.

„Jen abyste měla,“ podotkl muž a vyjel s autem od patníku.

Tolik k britské pohostinnosti, pomyslela si Lacey.

Do Wilfordshiru dorazili o slibované dvě hodiny později, Lacey o „dvě stě pádlo“ lehčí. Drahé jízdné—i takřka nepřátelský taxikář—ovšem rychle upadli v zapomnění, jen co vystoupila z vozidla a poprvé se zhluboka nadechla čerstvého, mořského vzduchu. Voněl přesně tak, jak si pamatovala.

Lacey odjakživa žasla nad tím, jak v člověku různé pachy a chutě dokážou probudit tak neskutečně silné vzpomínky—a nyní tomu nebylo jinak. Sotva se jí do chřípí dostal slaný vzduch, cítila, jak jí tělem prostupuje bezstarostná radost, jakou nezažila od té doby, co je opustil otec. Zahltila ji s takovou vervou, až jí to málem vyrazilo dech. Všechna ta úzkost, co ji naplňovala od chvíle, kdy slyšela ustarané reakce své rodiny na její nenadálý výlet, z ní rázem opadla. Nacházela se přesně tam, kde potřebovala.

Vykročila hlavní ulicí. Po mrholení, jež zahalovalo letiště v Heathrow tu nebylo ani stopy; všechno se naopak koupalo v posledních paprscích zapadajícího slunce, které městečku dodávalo magický nádech. Ulice vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala—dlážděný chodník lemovala z každé strany řada starobylých kamenných domků, jejichž arkýřová okna vyčnívala až nad ochozené kočičí hlavy. Ani jedna z výloh nepadla od její poslední návštěvy za oběť modernizaci. Kdepak, nad všemi se stále houpaly zřejmě původní, dřevěné vývěsní štíty a každý obchůdek nabízel zcela jedinečné zboží, ať už to bylo oblečení pro děti, galanterie, pečivo nebo výběrová káva. Dokonce tu měli i staromódní cukrárnu, plnou velkých skleněných dóz, které překypovaly pestrobarevnými sladkostmi, jež si člověk mohl nakoupit za „penci“ na kus.