Fiona Grace - Vražda na panství

Byl duben a celé město zdobily veselé praporky na oslavu nadcházejících Velikonoc; táhly se od obchodu k obchodu a křižovaly se obyvatelům nad hlavami. A že se tu těch obyvatel sešla hezká řádka! Lacey usoudila, že museli právě skončit v práci—teď posedávali na lavičkách před hospůdkami a popíjeli pivo nebo se u bistro stolků před kavárnami ládovali zákusky. Zdálo se, že mají všichni dobrou náladu. Jejich radostné klábosení tvořilo příjemnou kulisu, která působila jako uklidňující bílý šum.

Lacey cítila, jak ji zaplavuje konejšivý pocit, že je všechno tak, jak má být, a tak vytáhla telefon a hlavní ulici si vyfotila. Výsledkem byl obrázek jako z pohlednice: vzadu na obzoru se třpytil stříbrný pás moře a nad ním se rozkládalo překrásné červánkové nebe. Lacey ho poslala do rodinného chatu Doyleovic děvčata. Pojmenovala ho tak Naomi, čímž tehdy Lacey dvakrát nepotěšila.

Je to přesně, jak si pamatuju, připsala pod idylickou fotografii.

O chviličku později jí na mobilu zapípala odpověď. Byla od Naomi.

Vypadá to, jako kdybys omylem zabloudila do Příčné ulice, ségra.

Lacey si povzdechla. Taková sarkastická odpověď byla pro její mladší sestru typická a ona ji měla čekat. Naomi z ní přece nemohla mít jen tak radost nebo na ni být hrdá, jak se jí povedlo převzít kontrolu nad svým životem.

Tos použila filtr? zareagovala máma o okamžik později.

Lacey obrátila oči v sloup a schovala mobil zpátky do kapsy. Nehodlala nikoho nechat, aby jí zkazil náladu. Zhluboka se nadechla a okamžitě pocítila uklidňující účinky svěžího mořského vzduchu. Bylo k neuvěření, nakolik se tu kvalita ovzduší lišila od znečištěného vzduchu v New Yorku, který musela dýchat ještě toho rána.

Vydala se ulicí dál a podpatky jí klap-klap-klapaly na kamenné dlažbě. Jejím dalším cílem bylo najít hotelový pokoj, kde by se mohla ubytovat na dosud neurčený počet dní, jež stráví v Anglii. Zastavila se u prvního penzionu, který uviděla, oboustranná cedule v jeho okně však hlásila, že The Shire nemá „žádné volné pokoje“. Nic se neděje. Hlavní ulice je dlouhá a pokud Lacey dobře sloužila paměť, bude mít ještě spoustu příležitostí.

Následující penzion—Laurel’s—měl sladce růžovou fasádu a tabuli s nápisem „Plně obsazeno“. Jiná slova, stejný význam. Tentokrát však Lacey v hrudi zaplápolal náznak paniky.

Násilím ho uhasila. To její rodina, nasadili jí brouka do hlavy. Nebyl důvod se znepokojovat. Nebude trvat dlouho a něco si najde.

Pokračovala dál. The Seaside Hotel mezi zlatnictvím a knihkupectvím měl všechny pokoje obsazené a Carol’s B’n’B za obchodem s kempingovým vybavením a salónem krásy údajně také neměl žádné místo. Tak to šlo od podniku k podniku, až se nakonec Lacey ocitla na konci ulice.

Nyní už se jí ovšem zmocnila opravdová panika. Jak mohla být tak hloupá a vyjet si sem jen tak, aniž by si předem cokoli zařídila? Celá její kariéra se točila okolo organizování věcí, ale vlastní dovolenou si zorganizovat nedokáže! Neměla s sebou žádné osobní potřeby a teď nemá ani pokoj. Bude se snad muset vrátit stejnou cestou, jakou přišla, a vybalit další „dvě stě pádlo“ za taxíka zpátky do Heathrow, aby nasedla na příští let domů? Není divu, že chtěl David v papírech doložku o podpoře manžela—vždyť jí se s jejími penězi vůbec nedá věřit!

Zatímco jí hlavou vířily úzkostlivé myšlenky, Lacey se otočila na patě, jako by před ní bezmocné rozhlížení po ulici, po níž se sem dostala, mohlo vyčarovat nový penzion. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že poslední budova na rohu ulice, před kterou stojí, je hostinec. The Coach House.

S přihlouplým pocitem si odkašlala a pokusila se dát trochu dohromady. Pak vešla dovnitř.

Vypadalo to tam jako typická hospoda; po place byly rozestavené velké dřevěné stoly, na černé tabuli byly psacím písmem bílou křídou napsané speciality pro dnešní večer, v rohu zběsile blikal herní automat. Lacey přistoupila k baru, kde stály na skleněných policích natěsnané láhve vína a na stěně visely dávkovače naplněné různobarevnými druhy alkoholu. Všechno to působilo velice tradičně. Nechyběl dokonce ani přiopilý stařík podřimující na baru s rukama místo polštáře.

Za barem obsluhovala štíhlá dívenka se světle blonďatými vlasy, které měla stažené do neupraveného drdolu na temeni. Vypadala příliš mladá na to, aby pracovala v takovém podniku. Lacey se to rozhodla přičíst tomu, že v Anglii platí nižší věková hranice pro pití alkoholu, nikoli tomu, že čím víc stárne, tím dětštější jí připadají obličeje ostatních.

„Co to bude?“ zeptala se barmanka.

„Pokoj,“ odvětila Lacey. „A sklenku prosecca.“

Měla chuť oslavovat.

Barmanka však zavrtěla hlavou. „Na Velikonoce máme plno.“ Když mluvila, otevírala ústa tak doširoka, že v nich Lacey dokázala zřetelně rozeznat žvýkačku. „Celé město má plno. Ve škole mají prázdniny a spousta rodičů bere děcka do Wilfordshiru a tak. Nejmíň dva týdny se nic neuvolní.“ Odmlčela se. „Takže jen prosecco?“

Lacey se musela přidržet baru, aby nezavrávorala. Zhoupl se jí žaludek. Teď si opravdu připadala jako nejhloupější ženská na světě. Není divu, že ji David nechal. Vždyť je úplně nemožná zmatkářka. Politováníhodná napodobenina člověka. Klidně si tu stojí a předstírá, jaká je nezávislá a dospělá, že si sama vyjela do zahraničí, a ve skutečnosti si přitom ani nedokáže sehnat pokoj.

V tu chvíli zahlédla koutkem oka kráčející postavu. Otočila se a spatřila, jak se k ní blíží nějaký muž. Bylo mu něco přes šedesát, na sobě měl bavlněnou košili zakasanou do modrých riflí, na lysé hlavě mu seděly sluneční brýle a u pasu měl připnuté pouzdro na mobil.

„Zaslechl jsem správně, že hledáte nějaké ubytování?“ zeptal se.

Lacey se už už chystala říct ne—je sice možná zoufalá, ale nastěhovat se ke chlapovi, kterému je dvakrát tolik co jí, na ni bylo trochu příliš v Naomině stylu—když muž dodal, „Já totiž pronajímám rekreační chatky.“

„Aha?“ hlesla překvapeně.

Muž pokýval hlavou a vytáhl z kapsy svých riflí malou vizitku. Lacey ji přeletěla očima.

Půvabné, útulné, venkovské rekreační chaty Ivana Parryho. Ideální pro celou rodinu.

„Taky mám plno, jak říkala Brenda,“ pokračoval Ivan a pohodil přitom hlavou k barmance. „Až na jednu chatku, co jsem zrovna ulovil v aukci. Není sice ještě úplně připravená k pronajmutí, ale jestli jste fakt nahraná, tak vám ji ukážu. Dal bych vám ji se slevou, jelikož je v trochu zuboženém stavu. Jen dokud se v hotelech zas neuvolní místo.“

Lacey zaplavila úleva. Vizitka vypadala věrohodně a Ivan v ní nevzbuzoval žádné varovné signály, že by byl úchyl. Konečně se na ni usmálo štěstí! Spadl jí ze srdce takový kámen, že by tu jeho holou hlavu nejradši políbila!

„Zachránil jste mi život,“ řekla mu a podařilo se jí se ovládnout.

Ivanovi zrudly tváře. „S takovýma výrokama možná počkejte, spíš až to uvidíte.“

Lacey se zasmála. „Ale jděte, jak hrozné to může být?“

Lacey se s Ivanem po boku plahočila po úbočí útesu a zněla přitom jako žena při porodu.

„Je to na vás moc příkré?“ zeptal se jí muž a hlas mu přetékal obavami. „Měl jsem vám říct, že je to na útesu.“

„Žádný problém,“ zasípala Lacey. „Zbožňuju—výhled—na moře.“