Jack Mars - Seznamte se, Agent Zero

Morris. Reidigger. Johanssonová. Hlavou mu proletěla jména a s každým obličej, který nikdy předtím neviděl. Mladší muž s tmavými vlasy a drzým úsměvem. Přátelsky vyhlížející chlapík s kulatým obličejem a naškrobenou bílou košilí. Žena s lesklými blond vlasy a ocelově šedýma očima.

„A co se stalo se šejkem.“

Reid si najednou uvědomil, že dotyčný šejk byl zadržen a převezen do černé zóny v Maroku, tajného výslechového centra. Nebyla to žádná vize. Jednoduše to věděl.

Nemluvíme. Nikdy.

Reidovi přeběhl mráz po zádech, jak se snažil udržet si alespoň špetku příčetnosti.

„Mluv,“ naléhal vyslýchající.

„Já nic nevím,“ slova mu sotva přešla přes oteklý jazyk a působila tak nějak zvláštně. Polekaně vzhlédl a zjistil, že druhý z mužů se na něj šklebí.

Právě pochopil větu v cizím jazyce… a odpověděl na ni bezchybnou arabštinou.

Vyslýchající zatlačil špičkou skalpelu na Reidovo stehno. Čepel se zakousla do jeho stehna a Reid vykřikl. Instinktivně se snažil nohu odtáhnout z dosahu, ale jeho kotníky byly přivázané k nohám židle.

Silně zatnul zuby, až ho rozbolela čelist. Rána na jeho stehně intenzivně pálila.

Vyslýchající se ošklivě usmál a lehce naklonil hlavu. „Přiznávám, že jsi odolnější než většina ostatních, Zero,“ řekl anglicky, „bohužel pro tebe, já jsem profesionál.“ Sklonil se dolů a pomalu stáhl Reidovi jednu špinavou ponožku. „K těmto postupům se obvykle neuchyluji.“ Znovu se narovnal a zadíval se Reidovi přímo do očí. „Bude to probíhat následovně: postupně z tebe budu odřezávat kousky těla a ukazovat ti je. Začneme prsty u nohou. Potom na rukou. A pak… uvidíme, jak na tom jsme.“ Vyslýchající si klekl a přitiskl čepel skalpelu na malíček Reidovy pravé nohy.

„Moment,“ ozval se Reid, „prosím, počkejte.“

Zbylí dva muži zabrali místo po jeho stranách a se zájmem ho sledovali.

Reid zoufale přejel prsty přes lano, kterým měl svázané ruce. Byl to vnitřní uzel s dvěma protilehlými smyčkami spojenými polovičními uzly…

Přes páteř mu až po ramena přejelo intenzivní zachvění. Věděl. Prostě to věděl. Zmocnil se ho silný pocit déjà vu, jako by v takové situaci už někdy byl – nebo se mu to alespoň snažily namluvit ty šílené vize, které mu nějak implantovali do hlavy.

Co ale bylo nejdůležitější, věděl, co musí udělat.

„Řeknu vám to!“ vydechl Reid, „řeknu vám, co chcete vědět.“

Vyslýchající vzhlédl. „Řekneš? Dobře. Napřed ti ale stejně uříznu tenhle prst. Nechci, aby sis myslel, že jsem jenom blafoval.“

Za opěradlem židle Reid uchopil svůj levý palec druhou rukou. Zadržel dech a silně trhnul. Ucítil lupnutí, když mu palec vyskočil z kloubní jamky. Čekal na ostrou, palčivou bolest, necítil však nic víc než tupé tepání.

Náhle mu to došlo – tohle nebylo poprvé, co se mu něco takového stalo.

Vyslýchající zařízl skalpel do jeho prstu a Reid vykřikl. S vykloubeným palcem mohl vyprostit ruku z pout. Jakmile měl jednu ruku volnou, druhá se uvolnila snadno.

Teď měl obě ruce volné. Netušil však, co dělat dál.

Vyslýchající vzhlédl a jeho obočí se stáhlo zmatením. „Co to…?“

Než stačil říct další slovo, Reidova pravá ruka vystřelila a uchopila první nástroj, který mu pod ni přišel – tenký skalpel s černou střenkou. Muž se pokusil rychle vstát a Reid trhl rukou zpět. Čepel přetnula chlapovu krční tepnu.

Obě ruce mu vyletěly ke krku. Krev mu prýštila mezi prsty a vyslýchající se s vytřeštěnýma očima skácel k zemi.

Hromotluk zlostně zařval a vrhl se kupředu. Oběma masitýma rukama chňapnul Reidův krk a stiskl. Reid se snažil přemýšlet, ale přepadl ho strach.

Pak už jen viděl, jak znovu zvedl tenký skalpel a vrazil ho do chlapova vnitřního zápěstí. Natočil ramena a trhnutím rozřízl jeho předloktí po celé délce. Hromotluk zařval, spadl na zem a chytil se za své příšerné zranění.

Vysoký, hubený muž jen nevěřícně zíral. Stejně jako když stál na ulici před Reidovým domem, působil váhavě, zda se k němu přiblížit. Namísto toho zašátral po plastovém tácu a zbrani. Popadl skalpel se zahnutou čepelí a bodnul přímo proti Reidově hrudi.

Reid přesunul těžiště dozadu, až převrhl židli, a jen tak tak se vyhnul čepeli. Současně tlačil nohy směrem ven, jak nejvíc to šlo. Jakmile židle dopadla na beton, její nohy se ulomily. Reid se mohl konečně postavit na zesláblých nohách.

Vysoký muž zavolal arabsky o pomoc a pak začal bezhlavě máchat skalpelem ve vzduchu nahoru a dolů v širokých obloucích, aby se k němu Reid nemohl přiblížit. Reid se držel dál a pozoroval hypnotický pohyb stříbrné čepele. Muž se znovu rozmáchl, Reid udělal výpad vpřed a zachytil jeho ruku i s nožem mezi jejich těly. Hybná síla je vrhla dopředu a Íránec se svalil na zem. Reid se otočil a přeťal tepnu na zadní straně jeho stehna. Pak se zapřel o nohu a sekl nožem opačným směrem, po jeho krční tepně.

Netušil, jak to ví, ale z nějakého důvodu si byl jistý, že tomuhle muži zbývá zhruba čtyřicet sedm vteřin života.

Někde blízko se ozval zvuk nohou běžících po schodech. Reid se s roztřesenými prsty vrhnul k otevřeným dveřím a přitiskl se ke stěně vedle nich. První věc, která se objevila v jeho zorném poli, byla zbraň – okamžitě ji identifikoval jako Berettu 92 FS – následovaná paží a pak celým tělem. Reid se otočil, zachytil zbraň v ohbí lokte a zabodl tenký skalpel zboku mezi dvě žebra. Čepel probodla mužovo srdce. Ústa mu zamrzla ve výkřiku a svezl se na zem.

Pak se rozhostilo ticho.

Reid zavrávoral směrem dozadu. Jeho dech byl mělký a zrychlený.

„Panebože,“ vydechl, „panebože.“

Právě zabil – ne, právě zavraždil čtyři muže během několika sekund. Ještě horší na tom bylo, že šlo o bezmyšlenkovité, reflexivní pohyby, jako při jízdě na kole. Nebo když najednou mluvil arabsky. Nebo když se mu vybavil šejkův osud.

Byl profesor. Měl vzpomínky. Měl děti. Kariéru. Jeho tělo ale očividně vědělo, jak bojovat, přestože on sám o tom neměl ani potuchy. Věděl, jak se vyprostit z pout. Věděl, jak smrtelně bodnout.

„Co se to se mnou děje?“ zalapal po dechu.

Na okamžik si zakryl oči a snažil se potlačit vlnu nevolnosti, která se na něj valila. Na rukou měl krev – doslova. Měl ji i na košili. Adrenalin začal pomalu ustupovat a končetinami se mu začala rozlévat bolest z dlouhého sezení. Kotník ho stále bolel od jeho seskoku z terasy. Bodli ho do nohy. Za uchem měl otevřenou ránu.

Nechtěl ani pomyslet, jak asi teď vypadal jeho obličej.

Vypadni odsud, křičel na něj jeho mozek. Může jich přijít víc.

„Dobře,“ řekl Reid nahlas, jako by dával souhlas někomu dalšímu v místnosti. Pokusil se uklidnit svůj dech, jak nejvíc to šlo, a rozhlédl se kolem. Jeho nesoustředěný pohled padl na několik detailů – Beretta. Obdélníková vyboulenina v kapse vyslýchajícího. Podivný znak na krku hromotluka.

Klekl si vedle ležícího kolose a zahleděl se na jizvu. Nacházela se blízko čelisti, částečně zakrytá plnovousem, a ne větší než cent. Vypadala jako nějaké znamení, cejch vypálený do kůže, a připomínala glyf, nějaké písmeno v cizí abecedě. Nedokázal jej však rozeznat. Reid ho chvíli zkoumal a snažil se vrýt si ten obrazec do paměti.

Rychle prohrabal kapsy vyslýchajícího a našel skutečně archivní telefon. Pravděpodobně předplacený, k ilegálním obchodům, sdělil mu jeho mozek. V zadní kapse dlouhána našel kus potrhaného bílého papíru s jedním rohem prosáklým krví. Na něm bylo téměř nečitelně naškrábané dlouhé číslo, které začínalo číslicemi 963 – kód země pro mezinárodní volání do Sýrie.