Jack Mars - Seznamte se, Agent Zero

Něco tvrdého a těžkého narazilo do jeho trupu. Celým torzem se mu rozlehla bolest. Snažil se protestovat, ale vycházely z něj jen nesrozumitelné vzlyky.

Další bota jej nakopla do zad. A pak další do brady.

Navzdory příšerné situaci, ve které se vyskytl, Reida napadla bizarní myšlenka. Tihle muži, jejich hlasy, jejich kopance, to vše nasvědčovalo tomu, že jde o osobní mstu. Necítil se pouze napaden. Vysmívali se mu. Tihle muži byli naštvaní – a jejich hněv byl zaměřený na něj jako laserové ukazovátko.

Bolest pomalu vybledla a na její místo nastoupila chladná otupělost, která pohltila jeho tělo, než znovu ztratil vědomí.

Bolest. Pronikavá, pulzující, neutuchající, spalující.

Reid se opět probudil. Vzpomínky na minulost… nevěděl, kolik už uplynulo času, ani neměl tušení, zda je den či noc, nebo kde se vůbec nachází. Ale vzpomínky se mu vrátily, nesouvislé, jako jednotlivé útržky z foto filmu rozházené po zemi.

Tři muži.

Nouzový telefon.

Dodávka.

Letadlo.

A teď…

Reid se odvážil otevřít oči. Nebylo to snadné. Cítil, jako by měl víčka slepená lepidlem. I přes tenkou kůži dokázal určit, že kolem něj bylo jasné, umělé světlo, které čekalo na druhé straně. Cítil na obličeji jeho teplo a viděl síť kapilár na svých víčkách.

Zamžoural. Jediné, co viděl, bylo nelítostné světlo. Jasné a bílé, které se mu vpalovalo do očí. Bože, jeho hlava byla jako střep. Pokusil se zasténat a s novou dávkou elektrizující bolesti zjistil, že ho bolí taky čelist. Jazyk měl oteklý a suchý a cítil na něm kovovou pachuť. Krev.

Uvědomil si, že jeho oči šly tak ztěžka otevřít, protože byly skutečně slepené. Na tváři cítil horkost a něco lepkavého. Krev mu stekla přes čelo do očí. Nebylo se čemu divit, když ho v letadle surově zkopali do bezvědomí.

Ale přesto viděl to světlo. Sundali mu z hlavy pytel. Jestli to bylo dobře nebo ne, to se teprve uvidí.

Jeho oči se pomalu přizpůsobovaly a on se opět marně snažil pohnout rukama. Stále byly svázané, tentokrát však ne pouty. Na místě ho držela silná, hrubá lana. Kotníky měl také přivázané – k nohám dřevěné židle.

Jeho zrak se konečně přizpůsobil silnému světlu a začal rozeznávat nejasné obrysy. Nacházel se v malé místnosti bez oken s nerovnými betonovými zdmi. Bylo tam horko a vlhko, až mu vzadu na krku vyrazil pot, přestože že jeho tělo bylo chladné a částečně znecitlivělé.

Pravé oko neodkázal úplně otevřít, a i sebemenší pokus mu vysílal do hlavy ostrou bolest. Buď ho do toho místa kopli, nebo ho bili i tehdy, když už ztratil vědomí.

To jasné světlo vycházelo z tenké výslechové lampy na pojízdné základně nastavené zhruba na jeho výšku a nasměrované přímo do jeho obličeje. Halogenová žárovka intenzivně zářila. Pokud za touhle lampou něco bylo, neměl šanci to vidět.

Malou místností se rozlehlo cinknutí, při kterém sebou Reid trhnul – zvuk odsouvané západky. Někde zavrzaly panty, Reid ale neviděl žádné dveře. Pak se s dutým kovovým zvukem opět zavřely.

Světlo zastínila silueta, která se nad ním vztyčila a vrhla na něj svůj stín. Otřásl se, neodvažoval se vzhlédnout.

„Kdo jste?“ mužský hlas, trochu vyšší než hlasy mužů, kteří jej unesli, ale přesto silně říznutý středovýchodním přízvukem.

Reid otevřel ústa a chystal se promluvit – říct jim, že není nic víc než obyčejný profesor historie, že mají toho nesprávného – ale rychle si vzpomněl, že naposledy, když se o to pokoušel, ho zkopali do bezvědomí. Namísto toho mu ze rtů uniklo tiché zaskuhrání.

Muž si povzdechl a stáhl se ze světla zpět do tmy. Reid zaslechl, jak něco zaskřípalo po betonové podlaze; nohy další židle. Muž posunul lampu, aby mířila mírně od Reida, a pak si sedl naproti němu na židli tak, že se jejich kolena téměř dotýkala.

Reid pomalu vzhlédl. Muž naproti němu byl mladý, nanejvýš třicet let, s tmavou kůží a elegantně zastřiženým černým plnovousem. Na očích měl kulaté stříbrné brýle a bílou kufi, kruhovou pokrývku hlavy bez lemu.

V Reidovi svitla naděje. Tento mladý muž vypadal, že by mohl být inteligentní, ne jako ti surovci, kteří jej napadli a unesli z domova. Možná by se s ním dalo vyjednávat. Možná to tu všechno řídil…

„Začneme jednoduše,“ pronesl muž. Tón jeho hlasu byl mírný a nenucený, jako když psycholog mluví ke svému pacientovi. „Jak se jmenujete?“

„L… Lawson.“ Hlas se mu při prvním pokusu zlomil. Zakašlal a mírně ho vyděsilo, když na podlahu dopadly kapičky krve. Muž před ním znechuceně ohrnul nos. „Jmenuji se… Reid Lawson.“ Proč se ho stále ptají na jméno? Už jim ho přece řekl. Ukřivdil snad někomu, aniž by o tom věděl?

Muž se táhle nadechl a pak pomalu vydechl nosem. Opřel se lokty o kolena, naklonil se dopředu a ztišil hlas. „Je spousta lidí, kteří by teď rádi byli v této místnosti. Naštěstí pro vás jsme tu jen vy a já. Pokud ke mně však nebudete upřímný, nebudu mít jinou možnost, než sem pozvat… ostatní. A ostatní tak nějak postrádají můj soucit.“ Narovnal se. „Takže se vás zeptám znovu. Jak… se… jmenujete?“

Jak je mohl přesvědčit, že byl přesně tím, co jim říkal? Reidův srdeční tep se zdvojnásobil, když na něj dopadla drsná pravda. V této místnosti mohl dost možná zemřít. „Říkám vám pravdu!“ naléhal. Najednou se z něj slova začala řinout jako z prolomené přehrady. „Jmenuji se Reid Lawson. Prosím, řekněte mi, proč jsem tady. Nemám tušení, co se tady děje. Neudělal jsem nic —“

Muž na židli ho udeřil přes obličej hřbetem ruky. Reidova hlava sebou divoce trhla. Zalapal po dechu, když mu čerstvě roztrženým rtem projela palčivá bolest.

„Vaše jméno.“ Muž si otřel krev ze zlatého prstenu, který měl na ruce.

„Ř-říkal jsem vám,“ zakoktal se, „že se jmenuji Lawson.“ Spolkl vzlyknutí. „Prosím.“

Odvážil se vzhlédnout. Muž seděl opřený ve své židli, netečně, chladně. „Vaše jméno.“

„Reid Lawson!“ Reid cítil, jak se mu do obličeje hrne krev a bolest se začíná měnit v hněv. Nevěděl, co jiného má říct, co chtějí, aby jim řekl. „Lawson! Jsem Lawson! Můžete si zkontrolovat mou… mou…“ Ne, nemohli zkontrolovat jeho občanku. Neměl s sebou peněženku, když jej ti tři muslimové unesli.

Jeho vyslýchající zamlaskal a zasadil mu svou kostnatou pěst na solar. Reidovi opět unikl z plic všechen vzduch a celou minutu se nemohl nadechnout, až se mu nakonec podařilo trhaně vtáhnout do plic trochu vzduchu. Jeho hruď příšerně pálila. Po tvářích mu stékal pot a pálil ho v rozraženém rtu. Jeho hlava visela bezvládně s bradou na klíční kosti a měl co dělat, aby potlačil vlnu nevolnosti.

„Vaše jméno,“ opakoval muž klidně.

„Ne… nevím, co chcete, abych vám řekl,“ zašeptal Reid. „Netuším, co nebo koho hledáte. Ale já to nejsem.“ Copak se úplně zbláznil? Byl si jistý, že nikomu nikdy neublížil, aby si zasloužil takové jednání.

Muž v kufi čapce se opět předklonil, tentokrát vzal Reidovu hlavu zlehka dvěma prsty, zvedl mu ji a přinutil tak Reida podívat se mu do očí. Jeho tenké rty se zkroutily v křivém úsměvu.

„Příteli,“ řekl, „může to být ještě mnohem, mnohem horší.“

Reid polknul a ucítil v hrdle kovovou pachuť. Věděl, že krev je emetikum, stačí necelého půl litru a přinutí ho zvracet. Už tak se mu dělalo nevolno a bylo mu na omdlení. „Poslouchejte,“ prosil úpěnlivě. Jeho hlas zněl rozechvěle a bázlivě. „Ti tři muži mě unesli z mého domova na Ivy Lane, číslo 22. Jmenuji se Reid Lawson. Jsem profesor evropské historie na Kolumbijské Univerzitě. Jsem vdovec se dvěma náctiletými…“ tady se zarazil. Zatím jeho únosci nedali nijak najevo, že vědí o jeho dvou dcerách. „Pokud nehledáte tohle, nemůžu vám pomoci. Prosím. Tohle je pravda.“