Jack Mars - Seznamte se, Agent Zero

Žádný z mužů u sebe neměl doklady, ale chlap se zbraní měl v kapse silný svazek bankovek. Eura. Snad několik tisíc. Reid si je také schoval a nakonec sebral Berettu. Váha zbraně působila v jeho rukou zvláštně přirozeně. Ráže devět milimetrů. Zásobník na patnáct nábojů. Sto dvacet pět milimetrů dlouhá hlaveň.

Plynulým pohybem vytáhl zásobník, jako by jeho ruce ovládal někdo jiný. Třináct nábojů. Zasunul zásobník zpátky a zajistil ho.

Pak odsud vypadl.

Za silnými ocelovými dveřmi se rozprostírala ošuntělá chodba zakončená schody nahoru. Nahoře prosvítalo denní světlo. Reid opatrně se zdviženou pistolí vyšel schody, nic však neslyšel. Vzduch byl čím dál chladnější, čím výš postupoval.

Vešel do malé špinavé kuchyně. Ze stěn se odlupovala barva a ve dřezu se tyčila hromada špinavého nádobí. Okna nebyla úplně průhledná; byla potřená nějakým mazivem. Radiátor v rohu místnosti byl na dotek studený.

Reid pročistil zbytek malého domu; kromě čtyř mrtvých mužů ve sklepě tam nikdo nebyl. Koupelna byla v ještě horším stavu než kuchyně, ale Reid v ní našel na první pohled celkem starou lékárničku. Pokusil se umýt co nejvíc krve ze svého krku a tváře, do zrcadla se však na sebe podívat neodvážil. Od hlavy k patě ho všude bodalo, bolelo nebo pálilo. Malé balení dezinfekční masti bylo tři roky prošlé, ale stejně ji použil. Následně si otevřené rány obvázal, cukaje přitom bolestí.

Pak se posadil na toaletu a složil hlavu do dlaní. Potřeboval chvíli na to, aby se sebral. Můžeš odejít, řekl si. Máš peníze. Jdi na letiště. Vlastně ne, nemáš přece pas. Tak zajdi na ambasádu. Nebo najdi konzulát. Ale…

Ale on přece právě zabil čtyři lidi a jeho vlastní krev byla po celém sklepě. Pak tady byl další, mnohem závažnější problém.

„Nevím, kdo jsem,“ zašeptal.

Všechny ty záblesky, vize, které se mu objevovaly v mysli, byly z jeho perspektivy. Z jeho úhlu pohledu. Ale on přece nikdy nic takového nedělal. Nikdy by nic takového nedělal. Potlačení paměti, říkal ten muž, co ho vyslýchal. Bylo něco takového vůbec možné? Znovu pomyslel na své dcery. Jsou v bezpečí? Nejsou vyděšené? Jsou vůbec… jeho?

Ta představa jím silně otřásla. Co když nějakým způsobem to, co si myslel, že je skutečné, vlastně vůbec skutečné nebylo?

Ne, řekl si pevně. Byly to jeho dcery. Byl přece u jejich porodu. Vychoval je. Žádná z těch bizarních, vtíravých vizí to nevyvrátila. A on potřeboval najít způsob, jak se s nimi spojit, ujistit se, že jsou v pořádku. Tohle teď byla jeho nejvyšší priorita. V žádném případě nehodlal použít ten předplacený telefon, aby svou rodinu kontaktoval; nemohl si být jistý, zda tohle zařízení není sledované a zda někdo neodposlouchává.

Najednou si vzpomněl na útržek papíru s telefonním číslem. Vstal a vytáhl ho z kapsy. Ten zakrvácený ústřižek ho hypnotizoval. Nechápal, o co tu jde nebo proč si mysleli, že je někým jiným, než kým jim tvrdil, že je. Přímo na hranici jeho podvědomí však byl stín naléhavosti, něco, co mu říkalo, že se teď stal součástí něčeho mnohem, mnohem většího, než byl on sám.

Když vytáčel číslo na předplaceném telefonu, ruce se mu třásly.

Po druhém zazvonění se ozval chraplavý mužský hlas. „Hotovo?“ zeptal se arabsky.

„Ano,“ odpověděl Reid. Snažil se zamaskovat svůj hlas a přízvuk, jak nejvíc to šlo.

„Máš ty informace?“

„M-hm.“

Hlas byl notnou chvíli zticha. Reidovo srdce bušilo jako o závod. Poznal snad, že to není ten muž, který Reida vyslýchal?

„Rue de Stalingrad 187,“ řekl muž nakonec, „v osm večer,“ a zavěsil.

Reid ukončil hovor a zhluboka se nadechl. Rue de Stalingrad? Pomyslel si. Ve Francii?

Zatím neměl zdání, co teď podniknout. Cítil se, jako by právě prorazil zdí a objevil za ní úplně novou místnost. Nemohl se vrátit domů, ne aniž by zjistil, co se mu to děje. A i kdyby to zjistil, jak dlouho by trvalo, než by jej i s dcerami znovu našli? Měl jenom jedno vodítko. A musel se ho držet.

Vyšel z malého domku a zjistil, že se nachází v rovné ulici, která navazovala na další jménem Rue Marceau. Okamžitě si uvědomil, kde je – předměstí Paříže, pár bloků od Seiny. Málem se začal smát. Předpokládal, že vejde přímo doprostřed válkou zpustošených ulic města na Středním východě. Namísto toho našel bulvár lemovaný obchody a řadovými domy, úplně normálně vyhlížející kolemjdoucí, kteří si užívali běžné odpoledne a choulili se v bundách před chladným únorovým vánkem.

Zastrčil si pistoli za opasek svých džínů, vyšel na ulici a splynul s davem. Snažil se nepřitahovat přílišnou pozornost na svou zakrvácenou košili, obvazy nebo viditelné odřeniny. Objal si trup rukama – bude potřebovat nové oblečení, bundu, něco teplejšího, než byla jeho obyčejná košile.

Potřeboval se ujistit, že jsou jeho dcery v bezpečí.

Potom může začít hledat odpovědi.

Procházet se po ulicích Paříže bylo jako sen – ne však takový, jaký by člověk čekal nebo jaký by si přál. Reid došel na křižovatku ulic Rue de Berri a Avenue des Champs-Élysées, celoroční turistické centrum i navzdory chladnému počasí. O několik bloků dál na severozápad se tyčil Vítězný oblouk, ústřední bod náměstí Place Charles de Gaulle, jeho majestátnost však na Reida pramálo zapůsobila. Jeho myslí se prohnala další vize.

Už jsem tady byl. Stál jsem přesně na tomhle místě a díval se na ukazatel. Měl jsem na sobě džíny a černou motorkářskou bundu, barvy světa zastřené polarizačními slunečními brýlemi…

Zabočil doprava. Nebyl si jistý, na co tímhle směrem narazí, měl ale zvláštní podezření, že to pozná, až to uvidí. Byl to neskutečně bizarní pocit nevědět, kam jde, dokud se tam nedostane.

Každý nový výjev jako by mu vrátil střípek nejasné vzpomínky, každý nezávislý na tom následujícím, přesto však nějakým způsobem spojené. Věděl, že v té kavárně na rohu dělali ten nejlepší pastis, který kdy měl. Ze sladké vůně, která se linula z cukrářství přes ulici, se mu sbíhaly sliny a dostal chuť na sladké palmiers. Nikdy předtím palmiers neměl. Nebo snad ano?

Dokonce i zvuky probouzely jeho smysly. Kolemjdoucí se při chůzi po bulváru bavili o banálních věcech a sem tam vrhli pohled na jeho ovázaný, pohmožděný obličej.

„Nechtěl bych vidět, jak vypadá ten druhý,“ zašeptal mladý Francouz své přítelkyni. Oba se zasmáli.

Dobře, nepanikař, nakázal si Reid v duchu. Očividně umíš arabsky a francouzsky. Jediný další jazyk, který znal profesor Lawson, byla němčina. Také uměl pár vět španělsky.

Bylo tu ještě něco dalšího, něco těžko definovatelného. Za jeho pocuchanými nervy a instinktem utéct, jít domů, někde se schovat, za tím vším byl ocelově chladný odstup. Bylo to, jako by mu na rameni spočinula těžká ruka staršího bratra, hlas v hloubi jeho mysli, který říkal, Jen klid. Tohle všechno už přece znáš.

Zatímco ho tenhle tajemný hlas konejšil, v popředí jeho myšlenek byly jeho dcery a jejich bezpečí. Kde teď jsou? Co si asi myslí? Co by se s nimi stalo, kdyby přišly i o druhého rodiče?

Nikdy na ně nepřestal myslet. Ani tehdy, když ho v tom zatuchlém sklepení bili a mučili, tehdy, když mu myslí prolétaly záblesky neznámých obrazů, vždy myslel jenom na ně, na svoje dcery – obzvlášť na tu poslední otázku. Co by se s nimi stalo, kdyby v tom sklepě zemřel? Nebo kdyby zemřel během té lehkovážné akce, kterou se teď chystal podniknout?