Stanisław Lem - Planeta Eden

„To jsou tvé soukromé variace na schizofrenické pitomosti kalkulátoru — a žádné vysvětlení!“ vykřikl Chemik.

„Prosím, můžeš zaujmout mé místo, třeba ti to půjde líp.“

Chvíli mlčeli.

„Je velice unavený,“ řekl Doktor. „Ještě nejvýš jednu nebo dvě otázky. Kdo je chce položit?“

„Já,“ řekl Koordinátor. „Jak — ty máš — informace o nás?“ křikl do mikrofonu.

„Informace — meteorit — letadlo — „odpověděl po chvíli kalkulátor, když vyměnil několik chraptivých zvuků s dvojčákem. „Raketa — jiná planeta — kosmické paprsky — degenerace — bytostí. Pauza. Žádná smrt. Pauza. Sklovitá past — účel — likvidace. Pauza. Observatoř. Pauza. Rachot. Provedl — já — zaměření — směr zvuku — zdroje rachotu — ohnisko zásahů — raketa. Pauza. Šel — já — nic. Pauza. Čekal — já — Ochránce — otevřel — past. Vešel. Jsem. Pauza.“

„Oznámili jim, že spadla raketa s jakýmisi zrůdami?“ zeptal se Inženýr.

„Ano. Že jsme degenerovaní v důsledku kosmického záření. Že mají v úmyslu nás uzavřít, obklíčit tou sklovitou hmotou. Udělal si zvukové zaměření směru bombardování, označil si jejich cíl a tak nás nalezl.“

„Nebál ses netvorů?“ řekl Koordinátor do mikrofonu.

„Nebál ses, to nic neznamená. Okamžik, jak bylo to slovo? Aha, hněvist. Třeba to tak přeloží.“

Kybernetik opakoval otázku podivným slangem kalkulátoru.

„Ano,“ odpověděl skoro okamžitě reproduktor. „Ano. Ale — příležitost — poměr — jedna — milión — oběhy planety.“

„To je jasné, každý z nás by tam šel,“ přikývl chápavě Fyzik.

„Chceš — zůstat — s námi? My — uzdravíme.- tě. Smrt — nebude,“ řekl pomaIu Doktor. „Zůstaneš — s námi?“

„Ne,“ odpověděl reproduktor.

„Chceš odejít? Chceš se vrátit — ke svým?“

„Návrat — ne — “ odpověděl reproduktor.

„Pohlédli na sebe.

„Opravdu — neumřeš! Uzdravíme — tě! Opravdu!“ zvolal Doktor. „Řekni, co chceš udělat, až budeš zdráv.“

Kalkulátor zaskřehotal, dvojčák odpověděl jediným zvukem, tak krátkým, že byl sotva slyšitelný.

„Nula,“ řekl jakoby váhavě reproduktor a za okamžik dodal, jako by si nebyl jist, jestli mu dobře rozuměli.

„Nula. Nula.“

„Zůstat nechce, vrátit se taky nechce,“ zabroukl Chemik.

„Třeba blouzní.“

Pohlédli na dvojčáka. Jeho bledě modré oči byly na ně nehybně upřeny. V tichu se ozýval jeho pomalý, dutý dech.

„Dost už,“ řekl Doktor a vstal. „Všichni odejděte.“

„A ty?“

„Přijdu za chvíli. Dvakrát jsem si vzal psychedrin, mohu s ním ještě chvilku posedět.“

Když lidé vstali a vykročili ke dveřím, malé tělíčko dvojčáka, doposud podpírané jakoby neviditelným opěradlem, se najednou zlomilo — jeho oči se zavřely, hlava bezvládně klesla zpět.

„Poslyšte, ale vyptávali jsme se ho jenom my, proč on se nás na nic neptal? „napadlo v chodbě Inženýra.

„Ba ne, předtím se ptal,“ odpověděl Kybernetik. „Na poměry, jaké vládnou na Zemi, na naše dějiny, na vývoj astronautiky; ještě asi půl hodiny předtím, než jste přišli, mluvil daleko víc.“

„Musí být velice zesláblý.“

„Jistě. Dostal velkou dávku záření, také cesta přes poušť ho musela hodně vyčerpat, tím spíš, že je dost starý.“

„Jak dlouho žijí?“

„Asi šedesát oběhů planety, čili o něco méně než šedesát pozemských let. Eden obíhá okolo svého slunce rychleji než Země.“

„Čím se živí?“

„To je dosti zvláštní. Zdá se, že tady probíhal vývoj jinak než na Zemi. Oni mohou čerpat některé anorganické látky přímo.“

„To je opravdu zvláštní,“ řekl Inženýr.

„Ach, ta hlína, kterou ten první vynesl ven!“ vzpomněl si najednou Chemik.

Zastavili se.

„Ano, ale tím způsobem se živili před tisíci lety. Teď už za normálních okolností nikdy tak nejednají. Ty štíhlé kalichy na rovině, víte, to jsou jakési jejich» zásobovací akumulátory«.“

„Jsou to živé bytosti?“

„To nevím. V každém případě přijímají z půdy látky, které slouží dvojčákům za potravu a shromažďují je v» kalichu«. Je jich mnoho různých druhů.“

„Ano, samozřejmě, jistě je chovají, či spíš pěstují,“ řekl Chemik.

„Na jihu jsme viděli celá pole těch kalichů. Ale proč ten, který dorazil k raketě, se hrabal v hlíně?“

„Protože kalichy po západu slunce mizí pod zemí.“

„Ale stejně, hlíny měl všude dost, a vybral si zrovna tu v raketě.“

„Možná proto, že byla rozdrobená a on — hladový. Nemluvili jsme o tom s naším — astronomem. Není vyloučeno, že opravdu utekl z toho údolí na jihu…“

„Milí přátelé, jděte už spát,“ obrátil se Koordinátor na Fyzika a Kybernetika, „a my se pustíme do práce. Bude brzy dvanáct.“

„Dvanáct v noci?“

„Ale kdepak. Už jsi úplně ztratil pojem času, jak vidím.“

„No, za takových podmínek…“

Zaslechli za sebou kroky. Z knihovny vyšel Doktor. Tázavě na něho pohlédli.

„Spí,“ řekl. „Je to vážné. Když jste odešli, zdálo se mi už…“ nedokončil.

Už jsi s ním nemluvil?“

„Mluvil. To znamená — zdálo se mi, že už se blíží… chápete? Zeptal jsem se ho, jestli bychom pro ně mohli něco udělat? Pro všecky.“

„A co řekl?“

„Nula,“ opakoval pomalu Doktor a jim se zdálo, že slyší mrtvý hlas kalkulátoru.

„A teď si všichni půjdete hezky lehnout,“ řekl po chvíli Koordinátor. „Ale využiji ještě toho, že jste všichni pohromadě, a zeptám se vás…“

„Jestli odstartujeme?“

„Ano,“ řekl Inženýr.

„Ano,“ řekl Fyzik a Chemik téměř současně.

„Ano,“ dodal Kybernetik.

„A ty? Mlčíš? Teď?“ zeptal se Koordinátor Doktora.

„Rozmýšlím se. Já, víte, nikdy jsem nebyl tak zvědavý…“

„Vím, šlo ti spíš o to, jak by se jim dalo pomoci. Ale teď už přece víš, že…“

„Ne, nevím…“ řekl Doktor tiše.

O hodinu později sjel po spuštěných nákladních vratech Ochránce. Inženýr s ním zajel na dvě stě metrů od sklovité zdi zaoblující se směrem vzhůru jako nedokončená kopule a pustil se do práce. Tma prchala gigantickými skoky daleko do pouště. Zářivější než slunce, rachotivé čáry řezu rozbíjely lesklou stěnu, horkem změklé desky řítily se na zem, bílý kouř se třepotal nad místem varu. Inženýr nechával vychladnout kusy stavebního materiálu a dále krájel zeď anihilátorem, vyřezával v klenbě okna, z nichž stékaly plamenné krápníky. V kalné, poloprůsvitné hradbě vznikaly řady děr přibližně čtyřhranných, jako v rozbitých oknech se v nich objevily průhledy na hvězdné nebe. Dým se v kotoučích válel po písčinách, v žilách obrovské sklovité stavby něco řinčelo, třeskalo, kusy hmoty zacházely tmavým žárem, nakonec couvl Ochránce k raketě. Inženýr měřil na dálku radiaci trosek. Počítače varovně rachotily.

„Museli bychom čekat nejméně čtyři dny,“ řekl Koordinátor, „ale pustíme tam Černého a očišťovače.“

„Ano, radioaktivita je značná pouze na povrchu. Řádný proud písku pod tlakem na to postačí. A zbytky se shromáždí na jednom místě a zakopou.“

„Mohli bychom je uložit do skladiště, v zádi, „řekl Koordinátor a díval se zamyšleně na višňově zářící bloky pod hradbou.