Christopher Stasheff: Čarodějem sobě navzdory

Rod vytáhl z Fessova sedlového vaku zákopnickou lopatku, sešrouboval ji a dal se do díla. Kůň se k němu připojil a udusával kopyty drny. Do deseti minut se val snížil na pouhých šest palců; v jeho středu byla hromada zeminy dvacet stop v průměru a dvě stopy vysoká.

„Ustup,“ řekl Rod, vytáhl dýku, otočil jejím jílcem o sto osmdesát stupňů a ukázal jí na hromadu. Rudě se zablesklo, zemina se zbarvila do višňové červeni, roztála a vyhladila se.

Rod několikrát přejel červeným paprskem kolem, až byla zem dokonale rovná. Pak Ještě provedl několik drobnějších úprav lopatkou. Zbytek zahladí první déšť. „Tak, to by bylo,“ řekl a otřel si čelo.

„Ne tak docela,“

Rod se nahrbil; zmocnil se ho svíravý pocit kolem žaludku.

„Musíš se ještě obléknout v souladu s místními společenskými zvyky, Rode.“

Rod křečovitě zavřel oči.

„Učinil jsem předběžná opatření, a zatímco jsi testoval trávu, zabalil jsem do svého sedlového vaku dvouřadý kabátec.“

„Podívej,“ řekl konečně Rod, „moje uniforma vypadá docela dobře, ne?“

„Těsné kalhoty a vojenské boty by docela ušly, to ano. Ale pilotní bundu bude stěží kdo považovat za dvouřadý kabátec. Musím pokračovat?“

„Ne, myslím, že ne.“ Rod si povzdechl a zalovil v sedlovém vaku. „Chápu, úspěch mise je přednější než mé osobní pohodlí, má důstojnost i — hej!“ Vytřeštil oči na něco dlouhého a štíhlého, co viselo ze sedla.

„Hej co, Rode?“

Rod vzal podivný předmět do rukou — na jedné straně měl držadlo, jak si Rod všiml — a pozvedl ho, aby se na něj Fess mohl podívat.

„Co má být tohle?“

„Alžbětinský rapír, Rode. Historická chladná zbraň, něco jako dlouhý nůž, zkonstruovaný k sekání a bodání.“

„Chladná zbraň,“ opakoval Rod po robotovi, jako by pochyboval o jeho duševním zdraví. „Čekáš, že ji budu nosit?“

„Samozřejmě, Rode. Alespoň pokud plánuješ vystupovat jako obvykle v převleku.“

Rod ze sebe vydal povzdech hodný křesťanského mučedníka a vytáhl z vaku kabátec. Nasoukal se do něj a rapír si připásal k pravému boku.

„Ne, ne, Rode! Nos ho na levé straně. Budeš ho vytahovat křížem.“

„Co všechno musím podstoupit pro demokracii…“ Rod si připjal rapír k levému boku. „Fessi, nepřipadá ti, že se ze mne stává fanatik?“

„Jistě, Rode. Klasický případ psychické sublimace.“

„Žádal jsem tě o názor, ne o analýzu,“ zamračil se muž. Pak se podíval na svůj kostým. „Hele! Není to tak zlé, vůbec to není tak zlé!“ Vypnul prsa, pozvedl bradu a udělal několik kroků. Zlatý a rudý kabátec se matně zaleskl v měsíčním světle. „Jak se ti líbím, Fessi?“

„Docela ti to sluší, Rode.“ V robotově hlase jako by zaznělo něco, co se podobalo mírnému pobavení.

Rod se zamračil. „Myslím, že by to chtělo něco navrch.“

„V sedlovém vaku, Rode.“

„Myslels na všechno, co?“ Rod zadoloval v sedlovém vaku a vytřepal z něj plášť stejně modrý jako kalhoty jeho uniformy.

„Ten řetěz má procházet pod levou podpažní jamkou a zprava kolem krku, Rode.“

Rod si náležitě upravil plášť a postavil se tváří proti větru, nechávaje svůj nový šat rozevlát ze svých širokých ramen. „Jen se na to podívej! Nevypadám skvěle?“

„Jako vystřižený ze Shakespeara, Rode.“

„Za ty lichotky dostaneš dvojnásobnou dávku oleje.“ Rod se vyšvihl do sedla. „Zamiř k nejbližšímu městu, Fessi. Chci se předvést ve svém novém obleku.“

„Zapomněl jsi zasít kráter, Rode.“

„Cože? Ach! Jasně.“ Rod vytáhl z pravého sedlového vaku papírový pytlík a rozhodil jeho obsah po čerstvě rozkopané zemi. „Tak! Teď už jen hezký deštík a dva dny růstu, a nikdo to tu nerozezná od okolní louky. Doufejme, že sem nikdo nepřijde do té doby…“

Kůň trhl hlavou a vztyčil uši.

„Co se děje, Fessi?“

„Poslouchej,“ odpověděl robot.

Rod se zamračil a přivřel oči.

Z dálky, nesen větrem, k nim zazníval dívčí křik a smích chlapců.

Vypadá to, jako by tu místní omladina pořádala mejdan.“

„Blíží se to,“ upozornil ho Fess tiše.

Rod zavřel oči a znovu se zaposlouchal. Zvuk opravdu sílil…

Podíval se na severovýchod, směrem, ze kterého, jak se zdálo, hluk přicházel, a očima zapátral na horizontu. Neviděl nic než tři měsíce na obloze.

Náhle se proti jednomu z nich objevil stín. Další ho následovaly.

Smích teď byl mnohem hlasitější.

„Asi tak pětasedmdesát mil za hodinu,“ zamumlal Fess.

„Cože?“

„Pětasedmdesát mil za hodinu. To je rychlost, jakou se to k nám blíží.“

„Hmmm.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Fessi, kolik uplynulo času od chvíle, kdy jsme přistáli?“

„Skoro dvě hodiny, Rode.“

Něco proletělo nad jejich hlavami.

Rod vzhlédl. „Fessi?“

„Ano, Rode?“

„Oni létají, Fessi.“

Zavládlo ticho.

„Rode, musím tě požádat, abys myslel logicky. Civilizace, která obývá tuto planetu, ještě nemohla dosáhnout úrovně cestování vzduchem.“

„Necestují. Oni létají!“

Znovu zavládlo ticho.

„Myslíš ti lidé sami, Rode?“

„Přesně tak.“ Rodův hlas zněl rezignovaně. „Ačkoliv ne tak úplně, protože ta žena, co právě přeletěla nad námi, letěla na koštěti. A docela dovedně, řekl bych. Vlastně by se dalo říct, že na něm byla doma jako karty na hracím stolku v Las Vegas… Fessi?“

Kůň stál s nohama strnule nataženýma a hlava se mu volně kolébala mezi nima.

„Ale k čertu!“ zaúpěl Rod. „Už zase!“

Sáhl pod sedlovou hrušku a resetoval hlavní řídicí okruh. Kůň pomalu zvedl hlavu a několikrát jí potřásl. Rod mu přitáhl uzdu a pobídl ho vpřed.

„Coo se staaalooo, Rooode?“

„Měl jsi záchvat, Fessi. Ale pro všechno na světě, teď nekňuč. Ty vzdušné bakchanálie se k nám blíží a není vyloučeno, že se letí podívat po spadlé hvězdě. Takže honem do lesa — a tiše, smím-li prosit.“

Když byli v bezpečí pod stromy na okraji louky, Rod se ohlédl, aby prozkoumal vzdušnou flotilu.

Mládež dováděla v oblacích asi půl míle od něj a vydávala při tom veselý křik a radostný smích. Vítr k Rodovým uším zanesl několik srozumitelných vět.

„Radujte se, mé děti! To je lady Gwen!“

„Znamená-li to, že se přeci jen staneš matkou našeho covenu, Gwendylon?“

„Tvá spanilost roste každým dnem, sladká Gwendylon. Rci, jak to děláš?“

„Dozajista ne honbou za zajíčky, Randale…“

„Zní to, jako by se nějaká mamina ocitla na večírku čarodějnické koleje,“ zavrčel Rod. „Jsi v pořádku, Fessi?“

„Řek bych, že ano,“ oznámil robot, „a už jsem zaznamenal nové vylepšení pro svůj budoucí řídicí systém.“

„Hm,“ Rod našpulil rty. „Potvrzuješ moje pozorování?“

„Nic jiného mi nezbývá. Oni opravdu létají.“

Poletující omladina jako by si vzpomněla na původní cíl své cesty. Zasvištěli nad loukou smějíce se a pokřikujíce jeden na druhého, zakroužili nad kruhem odhalené země a pak se jeden po druhém snesli dolů a rozestavili se kolem.

„Tak, teď už se nedá moc pochybovat o tom, proč jsou tady, co?“ Rod se posadil na zem, upravil si plášť a opřel se o Fessovy přední nohy. „Myslím, že nám nezbývá nic jiného než čekat.“ Otočil kamenem na svém prstenu o devadesát stupňů a zamířil jím na skupinku. „Odposlech, Fessi.“