Christopher Stasheff: Čarodějem sobě navzdory

„A co ten velký ostrov? Předpokládám, že to je místo, kde jsme přistáli?“

„Správně. Domorodá fauna a flora veškerá žádná. Všechny životní formy jsou typické pro pozemský pozdní pleistocén.“

„Jak moc pozdní, Fessi?“

„Počátek historie lidstva.“

Rod přikývl. „Jinými slovy, dostala se sem skupina kolonistů, usídlila se na ostrově, zlikvidovala veškerý domorodý život a osadila ho pozemskými formami. Nějaký důvod, proč si vybrali zrovna ostrov?“

„Dost velký, aby uživil slušnou populaci, a přitom dost malý, aby minimalizoval problémy se zásahy do ekologie. Také to, že se ostrov nachází v polárním oceánském proudu, což snižuje teplotu mírně pod pozemský normál.“

„Velice užitečné; ušetřilo jim to problémy s kontrolou počasí. Nějaké pozůstatky toho, co dříve mohlo být městy Galaktické unie?“

„Žádné, Rode.“

„Žádné!“ Rodovy oči se rozšířily údivem. „To mi nesedí do celkového schématu. Jsi si tím jist, Fessi?“

Vývojové schéma zapomenuté nebo retrográdní kolonie — takové, která byla už několik tisíciletí bez kontaktu s galaktickou civilizací — se skládalo ze tří poměrně přesně popsaných stadií: za prvé, založení kolonie soustředěné kolem moderního města s pokrokovou technologií; za druhé, selhání komunikace s galaktickou kulturou následované přelidněním města, které vedlo k masové migraci na venkov a rozvinutí zemědělské, samozásobitelné ekonomie; za třetí, ztráta technologických znalostí doprovázená rostoucí hladinou pověrčivosti symbolizovanou zavrhnutím, případně tabuizací technologie založené na uhlí a páře, petrifikací sociálních vztahů a zavedením kastovního systému. Styly oblékání a architektury byly většinou parodií na galaktické styly: stavěly se například malé dřevěné chýše ve tvaru polokoule imitující klenutě galaktické geodetické domy.

Ale vždycky tam byly ruiny města, působící jako věčný symbol a podklad pro mytologii. Vždycky.

„Jsi si tím jist, Fessi? Jsi si doopravdy, skutečně jist, že tady není žádné město?“

„Já jsem si vždycky jistý, Rode.“

„To je fakt.“ Rod našpulil rty. „Občas se mýlíš, ale nikdy nepochybuješ. No dobře, ponechme si otázku města na potom; možná ho spláchla příbojová vlna. Prověř mi ještě jednou, jestli se jedná o životní formy pozemského typu.“

Rod proskočil šipkou tři stopy širokým otvorem vzduchové propusti, přistál do parašutistického kotoulu a zůstal klečet na zemi. Od opasku si odepnul bojový nůž — nůž pečlivě navržený tak, aby nemohl být přisuzován žádné známé kultuře — a z pochvy vytáhl dýku.

Pochva byla tvořena štíhlým kuželem z bílého kovu s malým knoflíkem na špičce. Rod utrhl několik stébel trávy, vhodil je do pochvy a otočil knoflíkem. Miniaturní přijímač vestavěný do vnitřní stěny pochvy provedl molekulární sonickou analýzu travin a data odeslal Fessovi, který měl určit, jestli některé z molekul nejsou neslučitelné s lidským metabolismem. Kdyby tráva byla pro Roda jedovatá, odeslal by Fess signál zpět pochvě, jejíž bílý kov by se zbarvil do ruda.

Ale v tomto konkrétním případě zůstala pochva stříbrná.

„Čekal jsem to,“ zabručel Rod. „Je to pozemská tráva, pravděpodobně zaseta pozemštany, a tohle je pozemská kolonie. Ale kde je město?“

„Je tu velké město — možná o třiceti tisících duších — u úpatí horského hřebene na severu, Rode.“

„Fajn…“ Rod si zamnul bradu. „Není to sice přesně to, co jsem myslel, ale lepší něco než nic. Jak vypadá?“

„Rozprostírá se na svahu vysokého kopce, na jehož vrcholu stojí velká kamenná stavba, připomínající středověký pozemský hrad.“

„Středověký!“ zamračil se Rod.

„Město samo je vytvořeno z hrazděných, vápnem omítnutých domů, jejichž horní patra přečnívají nad úzké ulice — možná bych měl říct spíš uličky — kolem nichž jsou rozestavěny.“

„Hrazděné!“ Rod vstal. „Počkej moment, počkej moment! Fessi, nepřipomíná ti ta architektura něco?“

Robot byl chvíli zticha a pak odpověděl: „Severoevropskou renesanci.“

„Tak,“ řekl Rod, „tohle určitě není typický styl retrográdní kolonie. Jak moc ty budovy připomínají pozemskou renesanci, Fessi?“

„Podobnost je přesná až do nejmenších detailů, Rode.“

„Pak je to úmyslné. A co ten hrad? Je taky renesanční?“

Robot se odmlčel a pak řekl: „Ne, Rode. Zdá se, že by mohl být věrnou kopií staroněmeckého stylu z třináctého století našeho letopočtu.“

Rod přikývl. „A co styl oblečení?“

„Nacházíme se právě na noční straně planety a obyvatelé zřejmě odpočívají. Tři místní měsíce sice poskytují poměrně dost světla, ale na ulicích je jen málo lidí… Přece jenom, je tam skupinka vojáků na pozemských koních. Jejich uniformy jsou — hm — kopie uniforem anglické královské gardy.“

„Velice dobře! Je na ulicích ještě někdo?“

„Hm… skupinka mužů v pláštích — hm — dvouřadých kabátcích a punčochách, řekl bych a… ano, ještě několik venkovanů v ručně tkaných halenách, ovinovačkách a podomácku vyrobených botách…“

„To stačí,“ přerušil ho Rod. „Je to galimatyáš, směsice různých stylů. Někdo se tu pokusil zavést svoje představy o ideálním světě, Fessi. Slyšel jsi někdy o Emigrés?“

Robot se na chvíli odmlčel a prohledával své pamětové banky. Pak začal odříkávat: „Nespokojenci hojně se vyskytující na konci dvaadvacátého století našeho letopočtu. Nespokojeni se svými životy prožívanými v tichém zoufalství , obraceli se lidé nejprve k mysticismu a pak k únikové četbě a zábavě. Postupně se stala dominantním stylem zábavy hra na středověk.

Nakonec skupina bohatých lidí spojila svá jmění a zakoupila vyřazenou dopravní kosmickou loď, oznámila světu, že jsou Romantic Emigrés, že míní obnovit slávu středověkého způsobu života na jednom z nedávno kolonizovaných světů a přijmou omezený počet emigrantů s ambicemi nevolníků, řemeslníků a kramářů. Přirozeně se našlo mnohem víc žadatelů, než byli schopni vzít. Proto byli vybíráni na základě 'poetičnosti jejich duší — ať už to znamená cokoliv.“

„Znamená to, že rádi poslouchali strašidelné příběhy,“ poučil ho Rod. „Jak to bylo dál?“

„Seznam pasažérů byl brzy úplný. Třináct šéfů, kteří expedici zorganizovali, oznámilo, že se nadále vzdávají svých příjmení a místo nich adoptují jména slavných středověkých šlechtických rodů — Bourbonů, Medicejských a tak podobně. Pak kosmická loď odletěla ke svému přísně utajovanému cíli — aby se vyhnuli 'kontaminaci materialistickým světem'. Nikdy víc o nich nikdo neslyšel.“

Rod se trpce usmál. „No, myslím, že jsme je právě našli. Co na to říkají tvoje diody?“

„V podstatě souhlasí, Rode. Statistická analýza pravděpodobnosti, že tohle je kolonie Emigrés, odhaluje následující — “

„Přeskoč to,“ řekl Rod rychle. Statistika byl Fessův koníček; dát mu sebemenší příležitost, dokázal by jí nudit celé hodiny.

Rod si olízl rty a zadíval se přibližně na tu část lodního trupu, za níž se skrýval Fessův mozek. „Když o tom tak uvažuju, mohl bys ta fakta odeslat SPORTu spolu s naším odborným odhadem, že jsme našli kolonii Emigrés. Udělej to raději hned; rád bych, aby věděli, kde jsme, pro případ, že by se nám něco stalo.“