John Flanagan - Ledová země

Na pohled to působilo jednoduše, ale Halt si uvědomoval, že Horác má opravdu přirozený cit pro zacházení se zbraněmi. Galický rytíř, vzepřený v očekávání úderu kopím do Horácova štítu, náhle zjistil, že jeho tělo se naklání dopředu a nenaráží na žádný odpor. Zakymácel se a cítil, že padá ze sedla. V zoufalém pokusu udržet se na koni chňapl po sedlové hrušce.

Ke své smůle to provedl pravou rukou, jež se zároveň snažila neztratit vládu nad neposlušným kopím, které, nadzdviženo krouživým pohybem Horácova meče, nyní ve velkém oblouku stoupalo vzhůru. Galik nedokázal najednou uhlídat rovnováhu i kopí. Když byl přinucen pustit kopí, ozvalo se zpod helmice přidušené zaklení.

Zuřivě zašmátral po jilci svého meče, pokoušel se ho vyprostit z pochvy a provést další výpad.

Naneštěstí pro něj však mělo dojít pouze k jedinému výpadu.

Halt v tichém obdivu kroutil hlavou a sledoval Horáce. Když zneškodnil kopí, ihned zadržel Kikra a pomocí kolen a otěží, které držel v ruce se štítem, ho otočil na zadních dřív, než galický rytíř stačil projet kolem.

Mečem stále opisoval malé kroužky, kterými si uvolňoval zápěstí. Pak máchl mečem v dalším oblouku a zbraň s hlasitým třesknutím narazila do zadní části helmice druhého jezdce.

Halt sebou škubl při představě, jak to asi muselo znít uvnitř toho plechového hrnce. Bylo by přehnané očekávat, že jeden silný úder prorazí pevný kov. Aby k tomu došlo, byla by jich zapotřebí celá řada. V helmici se však udělal pořádný zub a prudkost rány se přenesla přímo do lebky, na níž helmice seděla.

Rytířovy oči ukryté před zraky obou Araluenců se rozjely, zašvidraly a pak se zavřely.

Nato se muž zvolna sesunul na bok, vypadl ze sedla, žuchl na zaprášenou zem a zůstal nehybně ležet. Kůň ještě chvíli cválal, ale když zjistil, že už ho nikdo nepobízí, zvolnil do kroku, sehnul hlavu a začal okusovat přerostlou trávu u cesty.

Horác pomalu klusal na koni zpět a zastavil v místě, kde ležel rozplácnutý galický rytíř.

„Říkal jsem vám, že není moc dobrý,“ pronesl docela vážně k Haltovi.

Hraničář si obvykle zakládal na svém zdrženlivém chování. Teď se však nedokázal ubránit a v obličeji se mu objevil široký úsměv.

„Nu, to asi není,“ řekl důstojnému mladíkovi před sebou. „Tys ale rozhodně vypadal dost zdatně.“

Horác pokrčil rameny. „Takové věci se přece učím,“ odpověděl prostě.

Halt pochopil, že tenhle hoch zkrátka nemá domýšlivost v povaze. Bojová škola na něj měla nepochybně dobrý vliv. Ukázal na rytíře, který se teď začínal probírat k vědomí. Jeho paže i nohy sebou pocukávaly, což mu dodávalo vzezření polomrtvého brouka.

„On se je nejspíš taky učil,“ podotkl a potom dodal: „Dobrá práce, milý Horáci.“

Chlapec se zapýřil radostí nad Haltovou chválou. Věděl, že hraničář není z těch, kdo plýtvají jalovými poklonami.

„Tak co s ním teď provedeme?“ zeptal se a špičkou meče ukázal na padlého nepřítele. Halt hbitě sjel ze sedla a přistoupil k muži.

„Dovol, ať se o to postarám,“ řekl. „Udělá mi to radost.“

Popadl ležícího muže za ruku a vytáhl ho do polohy vsedě. Omráčený rytíř pod helmicí něco mumlal. Když měl teď Horác možnost podívat se pořádně zblízka, viděl, že konce kníru vyčuhují po obou stranách ze zavřeného hledí.

„Děkuji vás, pane,“ blábolil rytíř nesouvisle, když ho Halt vytáhl do víceméně vzpřímeného sedu. Začal hrabat nohama a pokoušel se vstát. Halt ho však vrátil do sedu, nijak zvlášť šetrně.

„Dost, to stačí,“ řekl hraničář a nadzvedl muži bradu. Horác si všiml, že v ruce drží menší z hraničářských nožů, a na chvilku se vyděsil, že Halt má v úmyslu podříznout rytíři krk. Nato Halt obratným pohybem přeřízl kožený řemínek, který muži přidržoval na hlavě helmici. Jakmile řemen povolil, Halt mu helmici prudce stáhl a odhodil ji do křoví u cesty. Rytíř slabě zakňoural, protože konce kníru přitom musely projít dosud spuštěným hledím.

Horác vsunul meč do pochvy, s konečnou platností si byl jistý, že tenhle rytíř nepředstavuje žádnou hrozbu. Pokud šlo o poraženého válečníka, ten mžoural na Halta a na postavu tyčící se ještě výš nad nimi na koňském hřbetě. Jeho oči stále ještě nedokázaly zaostřit.

„Budeme pokračovat boj pěšky,“ prohlásil třaslavým hlasem. Halt ho srdečně poplácal po zádech, načež se muži opět roztočily panenky.

„Ani nápad. Prohráls, kamaráde. Svalil ses podle pravidel. Sir Horác, rytíř řádu Dubového listu, se rozhodl, že ušetří tvůj život. I když,“ pokračoval Halt a dovolil, aby se mu do hlasu vloudilo jisté pochmurné pobavení, „tvoje zbraně, brnění, kůň i ostatní věci podle pravidel rytířství propadají siru Horácovi.“

„Opravdu?“ zeptal se Horác trochu nedůvěřivě.

Halt pokýval hlavou.

„Opravdu.“

Rytíř se opět pokusil zvednout, ale stejně jako předtím mu to Halt nedovolil.

„Ale, pani…,“ zpěčoval se chabě. „Ma zbraně a brněni? To jistě ne?“

„To jistě ano,“ odtušil Halt. Rytířův obličej, už tak roztřesený a bledý, zesinal ještě víc, když muž pochopil plný význam toho, co cizinec v šedé pláštěnce říká.

„Halte,“ vmísil se do toho Horác, „nebude tak trochu bezmocný, beze zbraní a bez koně?“

„Ano, nepochybně bude,“ zněla spokojená odpověď. „Což mu podstatně ztíží okrádání nevinných pocestných, kteří chtějí přejít přes tenhle most.“

Horácovi se rozbřesklo. „Aha,“ prohlásil zamyšleně. „Už rozumím.“

„Přesně tak,“ řekl Halt a významně na něj pohlédl. „Dnes jsi odvedl dobrou práci, Horáci. A všimni si,“ pokračoval, „netrvalo ti to ani dvě minuty. Ale tohohle bezohledného dravce vyřadíš z činnosti a cesta bude pro všechny trochu bezpečnější. A samozřejmě, my teď získáme docela slušnou drátěnou košili, meč, štít i pěkného koně a můžeme to prodat v další vesnici, do které přijedeme.“

„Víte jistě, že taková jsou pravidla?“ ujišťoval se Horác. Halt se na něj usmál od ucha k uchu.

„Ale ano. To všechno je poctivé a čestné. A on to věděl. Zkrátka se měl pořádně podívat, když nás vyzýval. A teď, krasavče,“ oslovil skleslého rytíře u svých nohou, „nám odevzdej tu svou drátěnou košili.“

Zmatený rytíř začal příkaz zdráhavě plnit. Halt se zářivě usmál na svého mladého společníka.

„Začíná se mi v Galice líbit mnohem víc, než jsem čekal,“ poznamenal.

O dva dny později Vlčí vítr opustil přístav Skorghijl a zamířil na severovýchod do Skandie. Slagor a jeho muži zůstávali, čekaly je nejnutnější opravy lodi a teprve potom neslavný návrat do domovského přístavu. Na to, aby dál pluli na západ a využili období nájezdů, byla jejich loď příliš vážně poškozená. Slagorovo rozhodnutí vyplout brzy se nevyplatilo.

Vítr, který po řadu týdnů vál od severu, se nyní změnil na západní, což Skandijcům umožnilo napnout velkou hlavní plachtu. Vlčí vítr hladce ujížděl po našedlém moři a nechával za sebou širokou stopu. Loď plula jedna radost, a jak překonávala míli za mílí, nálada posádky se zlepšovala, protože se přibližovali k rodné zemi.

Pouze Will s Evanlyn nesdíleli všeobecnou radost. Skorghijl bylo ošklivé místo, pusté a nepřátelské. Ale měsíce tam strávené alespoň posunuly okamžik, kdy se budou muset rozdělit. Věděli, že mají být v Hallasholmu prodáni do otroctví, a bylo nanejvýš pravděpodobné, že se dostanou každý k jinému pánovi.