Terry Pratchett - Soudné sestry

„Já toho chlapa znám, přikývla Bábi. „Je to ten, co prodává zlaté rybičky, které se ti do tří dnů odbarví.“

„Myslím, že jí budu říkat Lehkonožka,“ pokračovala nadšeně Magráta. „Co říkáte?“

„No, ano, jistě, proč ne,“ pospíšila si Bábi s odpovědí. „Ale jak pokračuje naše věc, sestry? Už uběhly dva měsíce od chvíle, kdy jsme se sešly naposled.“

„Měly bychom se scházet za každého úplňku,“ prohlásila maličko škrobeně Magráta. „Pravidelně.“

„Nejmladší našeho Grama se vdávala,“ řekla Stařenka Oggová. „U toho jsem nesměla chybět.“

„A já se celou noc starala o nemocného kozla,“ prohlásila Bábi Zlopočasná vzápětí.

„Samozřejmě, chápu,“ pokývala Magráta s neskrývanou pochybností. Pak se začala přehrabovat ve své tašce. „No, jestli máme začít, měly bychom zapálit svíce.“

Obě starší čarodějky si vyměnily odevzdané pohledy.

„Podívej, vždyť tady mám tuhle překrásnou novou lampu, co mně poslal náš Traci,“ nadhodila Střenka Oggová s tváří nevinného dítěte. „A taky jsem se právě chystala prohrábnout oheň.“

„Já vidím potmě líp než kočka,“ prohlásila nepřístupným tónem Bábi. „Ty už jsi zase četla ty komické knihy, Magráto. Ty grobiány, co?“

„Grimoáry —“

„A na podlahu mi tady taky malovat nebudeš,“ varovala ji Stařenka Oggová. „Minule trvalo naší Darce celý den, než se jí podařilo vydrhnout všechny ty tvoje klikyháky —“

„Runy,“ posmutněla Magráta. V očích se jí objevila prosba. „Koukněte, aspoň jednu svíci?“

„Tak dobrá,“ stoupila Stařenka. „Když ti to udělá dobře… Ale jenom jednu! A poctivou, bílou, žádné extravagance!“

Magráta si povzdechla. Asi to nebyl dobrý nápad brát sem všechny ty věci, které ještě ukrývala ve své brašně.

„Mělo by nás tady být víc,“ řekla smutně. „Co to je za sabat, když jsme tady jen tři?“

„No, mně ani nenapadlo, že tady pořádáme sabat. Nikdo mi neřekl, že by to měl být sabat,“ odfrkla si Bábi Zlopočasná. „Kromě toho na téhle straně už žádná další čarodějka není mimo staré Babičky Stěhovalové, a ta už poslední dobou vůbec nevychází z domu.“

„Ale hodně mladých děvčat u nás ve vesnici…“ začala Magráta. „Vždyť víte, jsou takové nadšené…“

„Jenže tak my to přece neděláme, jak dobře víš,“ odpověděla jí Bábi odmítavě. „Lidé nechodí jen tak, aby našli magii, naopak, to magie si hledá je.“

„No ano, já vím, promiňte,“ pospíšila si Magráta.

„Dobrá,“ přikývla Bábi o něco spokojeněji. Nikdy se nenaučila umění omluvy, ale u ostatních lidí ho upřímně obdivovala.

„Tak co je nového s vévodou?“ nadhodila Stařenka, aby uvolnila napjatou atmosféru.

Bábi se opřela v křesle. „U nás v Kyselé Prdeli dal spálit několik domů,“ oznamovala. „Prý kvůli daním.“

„To je strašné,“ vydechla Magráta.

„Starý král Verence to taky dělával,“ přikývla Stařenka. „To byl nějaký vztekloun.“

„Ale ten aspoň obyčejně nechal lidi vyjít ven,“ podotkla Bábi.

„To jistě,“ nadšeně souhlasila Stařenka, která byla horlivá royalistka. „Dokázal být skutečně velkomyslný, v tom ho poznávám. Většinou jim pak zaplatil náhradu, aby si mohli postavit něco nového. Pokud si ovšem vzpomněl.“

„A na každou Noc prasečí hlídky posílal půlku srnčího. Vždycky!“ zasnila se Bábi.

„K čarodějkám choval skutečně úctu, to zas ano,“ přikyvovala Stařenka Oggová. „Když honil po lesích lidi a náhodou mě potkal, vždycky smekl helmu a prý: ‚Zdraví doufám slouží, paní Oggová?‘ a příští den poslal sklepníka s košíkem lahví nebo tak. To byl opravdový král.“

„No ale honit lidi jako divou zvěr, to není správné,“ zaprotestovala Magráta.

„No, není,“ připustila Bábi Zlopočasná. „Ale on je honil jen tehdy, když něco provedli. Tvrdil, že se to většině z nich docela líbí. A koneckonců, když mu poskytli dobrou štvanici, tak je nakonec vždycky nechal jít.“

„A pak tady byla ta jeho velká chlupatá věc,“ ozvala se Stařenka Oggová.

Ovzduší se citelně změnilo. Bylo najednou temnější, teplejší a kouty místnosti se naplnily nevyslovitelně tajemnými stíny.

„Já vím,“ přikývla Bábi Zlopočasná nepřítomně. „Jeho droit de seigneur .“

„Musel to neustále procvičovat,“ doplnila ji Stařenka Oggová s očima upřenýma do plamenů.

„Ale zato hned druhý den poslal správce s pytlem stříbra a košem plným výbavy,“ navázala Bábi. „Kolik mladých párů díky tomu nezačínalo manželství s prázdnýma rukama?“

„Jo, jo,“ pokyvovala hlavou Stařenka, „A pár chlapů si zařídilo dílnu nebo hospodářství.“

„Král každým coulem,“ potvrdila Bábi.

„O čem to mluvíte?“ obracela Magráta oči od jedné kolegyně k druhé. „On si choval nějaké domácí zvíře?“

Obě čarodějky se vynořily z těch temných a divokých proudů, do kterých se na nějakou chvíli ponořily. Bábi Zlopočasná pokrčila rameny.

„Stejně si ale myslím,“ prohlásila Magráta poněkud odměřeným tónem, „že na to, jak jste si starého krále považovaly, se nezdá, že by vám nějak zvlášť vadilo, že byl zabit. Tedy chtěla jsem říct, že to byla moc podezřelá nehoda.“

„Tak to s králi chodí,“ přikývla Bábi. „Přicházejí a odcházejí, jedni dobří, druzí špatní. Jeho otec otrávil krále, který nám vládl předtím.“

„Myslíš starého Tharguma,“ zamyslela se Stařenka Oggová. „Měl obrovský ryšavý plnovous, co si pamatuju. Ten vypadal velmi mužně.“

„Jenže dneska se nesmí říkat, že vévoda Felmet krále zabil,“ postěžovala si Magráta.

„Cože?“ zbystřila Bábi.

„Včera dal v Lancre popravit několik lidí, protože o tom mluvili,“ pokračovala Magráta. „Prý je to nactiutrhání majestátu a rozšiřování zlomyslných pomluv, řekl. Prohlásil, že každý, kdo se o tom ještě jednou zmíní, si prohlédne vnitřek jeho hladomorny, ale prý si tam nikdo dlouho nepobude. Tvrdí, že Verence zemřel přirozenou smrtí.“

„Podle mě, být zavražděn je pro krále přirozená smrt,“ řekla Bábi. „Nevím, proč s tím tolik nadělá. Když zemřel starý Thargum, napíchli jeho hlavu na kůl, udělali si obrovský táborák a celý palác se týden opíjel.“

„Na to si vzpomínám,“ rozzářila se Stařenka Oggová. „Jeho hlavu nosili od vesnice k vesnici, aby všichni viděli, že je opravdu mrtvý. Bylo to velmi přesvědčivé. Zvlášť pro něj. Šklebil se. Myslím si, že jemu samotnému by se to bylo líbilo.“

„Tak si myslím, že tohohle bychom si měli trochu pohlídat,“ zamyslela se Bábi. „Vypadá, že je trochu chytřejší, a to u krále nebývá dobré. A taky si myslím, že nemá patřičnou úctu.“

„Za mnou přišel minulý týden nějaký chlápek a ptal se, jestli bych nechtěla platit daně,“ vzpomněla si Magráta. „Řekla jsem mu, že nechtěla.“

„A hele, u mně byl taky,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „Ale náš Jason a náš Wane ho doprovodili ven a tam mu vysvětlili, že zatím nemáme v úmyslu něco platit.“

„Takový malý mužík, holohlavý a v černém plášti?“ naklonila Bábi zamyšleně hlavu ke straně.

„To je on,“ zazněla dvouhlasná odpověď.

„Potuloval se nějakou dobu u mě za chalupou v maliní,“ řekla Bábi. „Jenže když jsem se ho šla zeptat, co chce, utekl.“