Terry Pratchett - Soudné sestry

Bábi zaváhala, ale pak krátce přikývla.

„Ale pro nás bude lepší, když o tom budeme vědět co nejméně, že?“

Další přikývnutí.

Do místnosti vešlo několik herců, kouzlo okamžiku pominulo a Bábi vstala. Herci mají tu vlastnost, že vyplní veškerý okolní prostor.

„Mám na starosti ještě spoustu dalších věcí,“ řekla Bábi. „Nezlobte se, ale musím jít.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Vínozpěv.

„Tom,“ řekla Bábi po kratičkém zaváhání.

„Jan,“ prohlásila ve stejném okamžiku Stařenka. Obě čarodějky si vyměnily upřené pohledy a Bábi vyhrála.

„Tom Jan,“ řekla pevně a vyšla z místnosti.

Venku na ni čekala udýchaná Magráta.

„Našla jsem takovou proutěnou bednu, byla plná korun, mečů a takových krámů. Tak jsem ji tam přidala, jak jste mi řekla, strčila jsem ji až na dno.“

„Výborně!“ pochválila ji Bábi.

„Ta naše koruna v porovnání s těmi jejich vypadala jako chudinka.“

„No, to se časem ukáže,“ usmála se Bábi. „Viděl tě při tom někdo?“

„Ne, všichni byli hrozně zaměstnaní, ale —“ Magráta zaváhala a začervenala se.

„Tak ven s tím, děvče!“

„Potom tam přišel nějaký mužský a štípnul mě do… do zadku.“ Magráta zrudla a přitiskla si provinile ruku na ústa.

„Ano?“ usekla Bábi. „A co bylo dál?“

„No a potom… potom…“

„No?“

„Potom on… potom řekl…“

„Tak to vysyp!“

„On řekl: ‚Nazdar krasavice, copak děláš dneska večer?‘ “

Bábi chvilku v duchu přemítala a pak se obrátila k Magrátě. „Stará Dobračka Sejkonopná nechodila často ven a do společnosti, co?“

„Měla tu bolavou nohu, vždyť víte.“

„Ale naučila tě babicí povinnosti a všechny ty věci kolem, že?“

„Vy myslíte tohle? Samozřejmě. Byla jsem s ní u mnoha porodů.“

„Ale —“ Bábi zaváhala a opatrně hledala cestičku v neznámých vodách, „— ale asi s tebou nikdy nemluvila o tom, co tomu všemu předchází ?“

„Já… já vám nějak nerozumím.“

„No, jak bych ti to…“ začala Bábi a v hlase se jí objevil náznak paniky. „Mužští a tak.“

Magráta se na ni vyděšeně podívala. „A co s tím mají společného mužští?“

Bábi byla schopná provést neuvěřitelné věci a mnoho jich už také provedla, a to už muselo být, když odmítla nějakou výzvu. Tentokrát se však vzdala bez boje.

„Myslím,“ skládala zbraně, „že by nebylo špatné, kdyby sis jednoho krásného dne sedla se Stařenkou Oggovou a hezky jste si o tom spolu popovídaly. A čím dřív, tím líp.“

Z okna hostince za nimi se ozvala salva smíchu, zvonění sklenic a pak známý nakřáplý hlásek, který notoval písničku:

„— a ze židle ve světnici, dostanete žirafici. Ale paní ježková, i když se vám neschová —“

Bábi přestala poslouchat. „Ale ne teď,“ dodala.

Herecká společnost se vydala na cestu zhruba hodinu před západem slunce a její čtyři vozy drkotaly po nerovné cestě směřující ke Stoským pláním a velkým městům. V Lancre platilo nařízení, že všichni herci, kejklíři, mastičkáři a jiní potenciální zločinci musí být do západu slunce za branami města. To nikomu nevadilo, protože město nemělo hradby, které by stály za řeč, a nikdo se nestaral o to, že většina se zmíněných lidí vrátí hned po setmění nazpět do města. Důležité bylo, že zákon platil.

Čarodějky herce pozorovaly z Magrátina domku a používaly k tomu Stařenčinu prastarou kouli ze zeleného křišťálu.

„Už je načase, aby ses naučila, jak z téhle věci dostat zvuk,“ zabručela Bábi. Strčila prstem do koule a obraz uvnitř se zvlnil jako vodní hladina.

„Bylo to tak zvláštní,“ zasnila se Magráta. „Ty vozy a všechny ty věci! Papírové stromy, hromady šatů a —“ nadšeně zamávala rukama, „— pak ty velké plochy, co dávají jako pozadí, samý hrad a chrám a všechno srolované jako koberce. Nádhera!“

Bábi zabručela.

„Mně se zdá, že to bylo nádherné, jak se ti lidé měnili na krále a vévody a tak, nemyslíte? Bylo to kouzelné!“

„Magráto Česneková, co to žvaníš? Byla to jen barva a papír, to přece viděl každý.“

Magráta otevřela ústa, aby něco řekla, pak se v hlavě porozhlédla po nějakém vhodném argumentu a ústa zase zavřela.

„Kde je Stařenka?“ zeptala se nakonec.

„Leží venku na trávníku,“ sdělila jí Bábi. „Nějak se necítí dobře.“ Zvenčí se ozvala břeskná píseň, kterou Stařenka Oggová Bábino tvrzení naprosto popírala.

Magráta si vzdechla.

„Víte, tak mě napadlo, že když jsme jeho kmotřičky, měly jsme mu dát tři dary. Tak se to dělává.“

„O čem to mluvíš, děvče:!

„No, podle tradic mají dát tři čarodějky dítěti tři dary. No, víte přece, jako krásu, moudrost a štěstí na celý život,“ nedala se tentokrát Magráta odbýt. „Alespoň tak se to dělalo za starých časů.“

„Aha, ty máš na mysli perníkové chaloupky a takové ty věci,“ pozvedla Bábi pohrdavě obočí. „Zlatý kolovrat, kočáry z dýně a prsty popíchané o růžový trn? Tak na to jsem si nikdy nepotrpěla.“

Podvědomě přeleštila kouli.

„No jo, ale —“ začala Magráta. Bábi na ni vrhla zvláštní pohled. Tak to je celá Magráta, pomyslela si. Hlavu plnou dýně. Kmotřička pro nic a nadarmo. Ale pod tím vším holka dobrotisko. Hodná na malá zvířátka. Ochotná postarat se i o písklata vypadlá z hnízda.

„No, jestli myslíš, že ti to udělá radost,“ zabručela a žasla sama nad sebou. Máchal rukama nad obrazem mizících vozů. „Tak cože by to mělo být? Bohatství, krása?“

„No, peníze taky nejsou všecko, a když bude po otci, hezký bude taky dost,“ zamyslela se Magráta, která náhle zvážněla. „Co takhle moudrost?“

„Té se bude muset naučit sám,“ zavrtěla hlavou Bábi.

„Skvělý zrak? Dokonalý hudební sluch a hlas?“

Na trávníku před domem se znovu ozval nadšený hlas Stařenky Oggové, který sděloval celému světu, že: „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy.“

„To není důležité,“ prohlásila spěšně zvýšeným hlasem Bábi. „Musíme používat hlavologii, co? Krása a bohatství nesou důležité.“

Obrátila se zpět ke kouli a nepříliš nadšeně mávla na Magrátu. Když máme být tři, tak běž a přiveď Stařenku.“

Magrátě se nakonec podařilo dostat Stařenku dovnitř a vysvětlit jí, o co jde. „Tak tři dary, povídáš?“ něčeho takového jsem se naposled účastnila jako mladá holka. Co to děláš?“

Magráta pobíhala po místnosti a zapalovala svíce.

„Musíme přece vytvořit tu správnou magickou atmosféru,“ vysvětlovala. Bábi pokrčila rameny, ale neřekla nic, i když jí to připadalo tak trochu jako provokace. Každá čarodějka prováděla čáry podle svého a tohle byl Magrátin dům.

„A co mu to vlastně dáme?“ ozvala se Stařenka.

„To jsme právě probíraly,“ vysvětlovala jí Bábi.

„Já vím, coby si určitě přál,“ prohlásila Stařenka. Pak předložila návrh, který ostatní dvě čarodějky vyslechly s mrazivým mlčením.

„Jenom nechápu, k čemu by mu bylo něco takového,“ řekla nakonec Magráta. „A muselo by to být hrozně nepohodlné!“

„Až by dospěl, určitě by nám poděkoval, to mi tedy věřte,“ trvala na svém Stařenka. „Můj první muž vždycky říkal, že když má chlap —“