Harry Harrison - Druha olaneta smrti

Hertug se ve dveřích rychle rozhlédl, pak opět zmizel z dohledu. Posléze sebral veškerou odvahu a šouravým krokem váhavě vstoupil.

„Ta malá zbraň, Jasone, kterou má tvůj přítel…,” zamrkal krátkozrakýma očima na Metinu uniformu, „…totiž, tvoje přítelkyně, je moc pěkná a dám za ni pár otroků. Pět otroků, to je dobrý obchod.”

„Řekni sedm.”

„Souhlas. Podej mi ji.”

„Tuhle ne — ta patří rodině již léta a moje přítelkyně se s ní nemůže rozloučit. Ale v lodi, ve které sem dorazila, je ještě jedna — zajdeme tam a vezmeme ji.”

Mikah skončil s rozebíráním stolu a položil desku vedle Jasonova lůžka, pak spolu s Metou na ni Jasona opatrně přesunul. Hertug si otřel hřbetem ruky nos a jeho mrkajícím zarudlým očkám nic neušlo.

„V lodi jsou věci, které tě vyléčí,” poznamenal a projevil tak víc inteligence, než kolik mu byl ochoten Jason přisoudit. „Zůstaneš naživu a odletíš v nebeské lodi?”

Jason, ležící na nosítkách, zasténal a zkroutil se, chytil se v bolestech za bok. „Umírám, Hertugu. Oni vezmou můj popel v lodi, kosmickém pohřebním člunu, aby ho rozptýlili mezi hvězdami…”

Hertug skočil ke dveřím, ale ve stejném okamžiku se u něho ocitla Meta, která mu zkroutila dozadu ruku, až vykřikl, a zabořila mu do ledvin pistoli.

„Jak to chceš zařídit dál, Jasone?” zeptala se Meta polohlasem.

„A Mikah nese nosítka vpředu a Hertug s Ijale je mohou podpírat vzadu. Kryj toho stařešinu pistolí, a při troše štěstí se odtud dostaneme bez újmy na zdraví.”

Udělali to tak — ubírali se volným krokem a obezřetně. Perssonoj, zbaveni vůdce, se nemohli rozhodnout, co udělat: utrápené výkřiky Hertuga je jenom vyváděly z konceptu, stejně jako Jasonovy výstřely, které vytrhávaly kusy zdiva a tříštily okna. Z cesty dolů po schodišti a přes nádvoří měl Jason potěšení — bavil se tím, že umisoval výstřely do blízkostí každé hlavy, která se zde vynořila. K raketě se dostali bez potíží.

„Teď nastává krušná fáze,” řekl Jason, když obtočil jednu paži kolem ramen Ijale a přesunul většinu své váhy na druhou paži, zaháknutou kolem krku Mikahovi. Sám jít nemohl, museli ho nést a na palubu vytáhnout.

„Meto, zůstaň ve dveřích a toho starého jestřába pevně drž. Buď připravena na všechno, protože něco takového, jako je loajalita, tady neexistuje, a jestli budou muset zabít Hertuga, aby tě dostali, nebudou ani na okamžik váhat.”

„To je logické,” uznala Meta, „vždy je válečný stav.”

„Jo, myslím, že Pyrran by to tak chápal. Buď připravena. Já zahřeju motory, a až budeme připraveni ke startu, zapnu sirénu. Necháš Hertuga Hertugem, zavřeš uzávěr a co nejrychleji přiběhneš k řídicímu pultu — já bych start asi nezvládl. Rozumíš?”

„Dokonale. Běž — ztrácíš čas.”

Jason bezvládně klesl na sedadlo pro druhého pilota a provedl celou přípravnou fázi pro start, jak nejrychleji mohl. Právě se natahoval, aby stiskl spouštěč sirény, když se ozval dunivý náraz a celá loď se otřásla — a v té ochromující sekundě se málem převrhla. Pak se však pomalu vyrovnala, a Jason vyhlásil poplach. Ještě než siréna dozněla, Meta seděla v sedadle pro prvního pilota a malá raketa se vznesla k obloze.

„Jsou rozvinutější, než jsem si myslela, že na tak primitivním světě budou,” poznamenala, když první fáze akcelerování skončila. „V jedné budově měli takový velký, nevzhledný stroj, z něhož se najednou zakouřilo a vylétl balvan, který nám urazil větší část ocasního křídla na levoboku. Zlikvidovala jsem ho, ale ten, kterému říkáš Hertug, utekl.”

„V určitých směrech jsou dost rozvinutí,” potvrdil Jason. Cítil se příliš slabý, než aby přiznal, že je málem porazil jeho vlastní vynález.

Díky obratnému pilotování Mety lehce vklouzli do otevřeného doku v pyrranské kosmické lodi, která kroužila na orbitě kousek nad atmosférou. Ve stavu beztíže se Jasonovi natolik ulevilo od bolesti, že se mohl postarat o to, aby Ijale, s očima doširoka otevřenýma hrůzou, byla k antiakceleračnímu lehátku dobře připoutána, než se zhroutil sám. Pak plul vzduchem ke své kóji, a než k ní dorazil, omdlel s blaženým úsměvem na rtech společnost posedlá otrokářstvím se zdála být už hodně daleko.

Když se probral, bolesti a znepokojující pocity z největší části ustoupily, stejně tak horečka — a i když byl dosud značně zesláblý, přitahováním se dostal chodbou do řídicí kabiny. Meta právě počítala kurs na počítači.

„Mám hlad!” zakrákal Jason a chytil se za hrdlo. „Moje tkáně se vyčerpaly tím, jak se opravovaly, a já zmírám hladem.”

Meta mu beze slova podala vymačkávací tubu s obědem, a podala ji gestem, které prozrazovalo, že má na něco vztek. Když přiložil tubu k ústům, povšiml si, že na opačném konci kabiny se krčí Ijale — alespoň se snažila krčit, jak jí to stav beztíže jen dovoloval.

„Bože, to byla lahoda!” prohlásil Jason až zbytečně hlasitě a s předstíranou žoviálností. „Meto, ty letí s lodí sama?”

„Samozřejmě že sama.” Vyslovila to tak, jako by říkala: To je ale pitomá otázka. „Loď mi vzít dovolili, ale nikoho dalšího, kdo by letěl se mnou, nemohli postrádat.”

„Jak jsi mě našla?” zeptal se ve snaze zjistit, jakým směrem by měl vést rozhovor, aby roztála.

„To není těžké si domyslet. Operátor na kosmodromu si zapamatoval, jaké znaky měla kosmická loď, v níž jsi odletěl, a když je později popsal, Kerk poznal, že jsou cassylijské. Zaletěla jsem na Cassylii a pátrala — tam loď identifikovali, ale neměli záznam, že se vrátila. Pak jsem se vydala po zpátečním kursu k Pyrru a zjistila, že v dostatečné blízkostí dráhy jsou jen tři planety, kam by se loď během skoku prostorem mohla uchýlit. Dvě z nich jsou centrálně organizované, disponují moderními kosmodromy a letovými kontrolami a na těch by věděli, jestli loď, kterou jsem hledala, přistála, nebo dokonce ztroskotala. Nic takového. Loď tedy musela přistát na třetí planetě, té, kterou jsme právě nechali za zády. Jakmile jsem vletěla do atmosféry, zachytila jsem tísňový signál a snesla se dolů tak rychle, jak to jen bylo možné. — Co hodláš udělat s tou ženskou?”

Otázku vyslovila tónem, který spaloval mrazem. Ijale se přikrčila ještě víc, a i když z rozhovoru nerozuměla ani slovu, strach ji přímo ochromil.

„O tom jsem vlastně ještě nepřemýšlel…”

„V tvém životě, Jasone, je místo jen pro jednu ženu. Pro mě. Každého, koho napadne něco jiného, zabiju.”

Nepochybně to myslela doopravdy — a měla-li Ijale zůstat naživu, musí se co nejrychleji ta smrtelná hrozba žárlivé pyrranské ženy neutralizovat. Jason horečně uvažoval.

„Přistaneme na nejbližší civilizované planetě a vysadíme ji tam. Mám dost peněz, abych jí založil v bance účet, který jí vystačí na léta. A učiním opatření, aby jí čas od času vypláceli jen určitou částku, takže bez ohledu na to, kdo ji o co připraví, bude mít vždycky dost. Nehodlám se o její osud strachovat jestliže dokázala žít v tlupě hledačů krenoj , dokáže existovat v osídleném světě kdekoli.”

Už slyšel ty námitky, které Ijale vznese, až jí tu novinu oznámí, ale bylo to pro její dobro.

„Postarám se o ni a povedu ji cestami pravosti,” ozval se od dveří známý hlas. Ve dveřích stál Mikah, plnovous měl zcuchaný, oči rozzářené a přidržoval se rámu.