Harry Harrison - Druha olaneta smrti

Jasonův pomocník již roztopil kotel na dostatečný tlak — zkoušky začaly. Jelikož unikající pára vydávala pronikavý sykot a mechanismus ohlušující řev, Jason si uvědomil, že se děje něco mimořádného, až když do dílny vpadl voják, kterému z ramena trčel šíp, od něhož mu kožený kabátec mokval krví.

„Útočí… Trozelligoj !”

Jason vykřikl rozkazy, ale ve všeobecném zmatku u vchodu ho nikdo nevnímal. Za proklínání musel zůstat u kotle, než uhasil oheň a otevřel vypouštěcí ventil, aby se kotel neroztrhl, když se mu nebude věnovat. Pak vyrazil za ostatními z dílny, proběhl kolem police, na níž spočívaly jeho pokusné zbraně, a aniž se zastavil, stáhl z ní nově vyrobenou hvězdici, ošklivě vypadající zbraň, která sestávala ze silné tyče, na jejímž konci byla bronzová koule se vsazenými ostrými hroty z oceli. Vynikala vyvážeností, když se držela v ruce, a hvízdala vzduchem, když jí prudce mávl.

Proběhl tmavými chodbami ve směru, odkud doléhaly vzdálené výkřiky — ty přicházely odněkud z nádvoří. Když se dostal ke schodišti vedoucímu do vyšších pater, neurčitě si uvědomil, že shora zaznívá nějaké řinčení a zdušený výkřik. Vyběhl z hlavního vchodu na nádvoří a spatřil, že bitva je v závěrečné fázi a že je rozhodnuta i bez jeho přispění.

Obloukové lampy osvětlovaly scénu ostrým světlem. Vodní vrata vedoucí do vstupní nádrže byla pootevřena a poškozena, jak do nich narazil nákladní člun s beranidlem na přídi, který mezi jejími roztříštěnými prkny uvízl. Když se jim tudy nepodařilo proniknout na nádvoří, Trozelligoj zaútočili podél zdí, kde zlikvidovali většinu hlídek. Než se však dostali na nádvoří a stačili přivést přes zdi posily, protiútok probuzených obránců je zastavil. Teď už nemohli uspět a pomalu ustupovali, bojoval jen jejich ústupový voj. Lidé dosud umírali, ale bitva již skončila. Na vodě se pohupovaly mrtvoly, většinou poseté šípy ze samostřílů, a zraněné již vytahovali z vody. Nebylo toho mnoho, co se zde mohlo dělat, a Jason se ptal sám sebe, co asi bylo k tomuto nočnímu útoku podnětem.

Ve stejném okamžiku sevřela Jasonovy útroby neurčitá předtucha, že problémům není ještě konec. Z čeho jeho neklid pramenil? Útok byl odražen, avšak Jason měl dojem, že něco není v pořádku, něco důležitého. Pak si vzpomněl na zvuky, které zaslechl, když procházel kolem schodiště — dusot kroků a řinčení zbraní. A výkřik, náhle přervaný, jako by někoho umlčovali. Tehdy, když ty zvuky zaslechl, mu celkem nic neříkaly — i kdyby o nich uvažoval, dospěl by k názoru, že přibíhají další vojáci, aby se zapojili do bitvy.

„Jenže já jsem byl poslední, kdo procházel dveřmi! Po schodech nikdo nesbíhal!” Ještě než si ta slova dopověděl, rozběhl se ke schodišti a pak bral tři schody najednou, když po něm vybíhal.

Odněkud shora zazněl zvuk nárazu a zařinčení kovu o kámen. Jason se vřítil do chodby, kde zakopl o nějaké ležící tělo a málem upadl, a uvědomil si, že ty zvuky bitky přicházejí z jeho vlastního bytu.

Uvnitř bytu byla spouš a jatka — jen jediná lampa ležela na zemi nerozbitá a v jejím skromném světle se potácivě pohybovali po rozbitých kusech nábytku, bojovali a umírali muži. Místnosti se zdály být menší, teď když v nich bylo plno vojáků, a Jason přeskočil dvojici vzájemně se objímajících mrtvol, aby posílil ztenčené řady Perssonoj.

„Ijale!” vykřikl, „kde jsi?” Švihl hvězdicí do přilby jednoho z útočících vojáků — ten klesl k zemi a srazil přitom dalšího vojáka. Jason proskočil do uvolněného prostoru.

„To je on!” vykřikl povědomý hlas odněkud ze zadních řad Trozelligoj a útočníci se na něho zaměřili, téměř ho obklíčili. Bylo jich tolik, že si vzájemně překáželi, když se na něho zuřivě ze všech stran vrhali. Snažili se ho znehybnit, pokoušeli se mu useknout nohu nebo prostřelit šípem rameno. Čísi meč mu rozsekl lýtko, dřív než mohl meč odvrátit, a paže ho bolela od námahy udržovat hvězdici ve vířícím kole smrti před sebou. Soustředil se na vojáky, kteří se na něho se zoufalým úsilím vrhali, a nevěděl, že zpráva o přepadu se rozšířila, ani si nepovšiml, že přispěchali další obránci, dokud vojáky před ním nesmetl náhlý útok Perssonoj.

Rukávem si vytřel z očí pot a potácivě se vydal za nimi. Teď už svítilo dost pochodní a Jason se mohl na vlastní oči přesvědčit, že útočníci ustupují — ústup kryl zadní voj, pár vojáků bojujících bok po boku, zatímco ostatní se usilovali dostat k širokým oknům vedoucím ke kanálu. Okenní skla, která tak pečlivě zasadil, byla rozbitá na střepy, které jim teď skřípaly pod nohama, a do rámu a do zdi byly zaklesnuty železné háky se silnými lany procházejícími oknem ven.

Přiběhl oddíl vojáků se samostříly a zkosil poslední bojující ze zadního voje, a Jason vedl útok k oknům. Temné postavy mizely oknem z dohledu, v zoufalém spěchu se spouštěly po visících provazových žebřících podél zdi dolů. Pokřikující vítězové začali lana přeřezávat, ale Jason je energicky odstrčil.

„Ne — spuste se za nimi!” vykřikl a přehodil nohu přes okenní rám. Rukoje hvězdice držel mezi zuby, když sestupoval po kymácejícím se provazovém žebříku a tlumeně proklínal labilní příčle.

Když sestoupil, zjistil, že konce lan mizí ve vodě, a uslyšel spěšné záběry vesel vzdalujících se v temnotě.

Najednou si uvědomil, jak ho zraněná noha bolí a jak je fyzicky vyčerpán — šplhat zpátky nahoru se neodvážil.

„A sem přijedou s nějakou lodí,” řekl vojákovi, který sestoupil po žebříku za ním. Pak s paží zaháknutou za příčel visel na žebříku a čekal, dokud se neobjevila loď. Na přídi stál samotný Hertug, v ruce měl tasený meč.

„Co je to za útok? Co má za význam?” dožadoval se Hertug. Jason se unaveně nasoukal do člunu a klesl na lavici.

„To je teď už jasné — celý útok měl za cíl jen to, aby mě dostali.”

„Cože? To nemůže…”

„Ale je tomu tak, když se nad tím chvíli důkladněji zamyslíš. Útok na vodní vrata neměl uspět — ten měl jen odlákat pozornost, a mezitím mě měli unést. Jen náhodou se stalo, že jsem dnes v noci pracoval v dílně — zpravidla v tuto dobu spím.”

„Kdo by tě chtěl? A proč?”

„Ještě ses nedobral ke skutečnosti, že jsem v Appsale nejcennějším kusem majetku? První si to uvědomili Mastreguloj ti dokonce měli s mým únosem úspěch, jak si možná vzpomeneš. Měli jsme útok Trozelligoj očekávat — koneckonců, ti dnes už musejí vědět, že vyrábím parní stroje, výsadu jejich monopolu.”

Loď proklouzla rozbitými vodními vraty a přistála v doku, a Jason se namáhavě vyškrábal na břeh.

„Ale jak se dostali dovnitř a našli tvůj byt?” zeptal se Hertug. „To byla práce zevnitř, zrádce, jak je na této zavšivené planetě zvykem. Někdo, kdo věděl, jak to tady chodí — někdo, kdo mohl zaklesnout háky a před zahájením útoku spustit z okna první žebřík k čekajícím člunům. Ijale to nebyla — tu museli zajmout.”

„Zjistím, kdo ten zrádce je!” zuřil Hertug. „Budu ho centimetr po centimetru strkat do obloukové pece.”

„Vím, kdo to je,” řekl Jason a v očích se mu objevil nevraživý lesk. „Slyšel jsem jeho hlas, když jsem vstoupil do bytu, když jim právě říkal, kdo jsem. Ten hlas jsem poznal — patřil mému otroku Mikahovi.”