Harry Harrison - Druha olaneta smrti

„Jsem tvým otrokem,” připomenul ponuře Mikah a letmo se dotkl železného kruhu, který měl kolem krku, pak se vrátil ke své práci.

„Za to si však můžeš sám. Kdybych ti mohl jen trochu věřit, dal bych ti svobodu. Vlastně, proč to neudělám? Jen mi dej svoje slovo, že na mě už žádné podrazy nebudeš vymýšlet, a já tě toho železa na krku zbavím, dřív než řekneš antipostpseudosocialismus. Myslím, že to mám u Hertuga tak dobré, že bych zvládl všechny komplikace, které bys mohl způsobit. Co říkáš? By je tvoje konverzace omezená, je to aspoň dvakrát lepší než cokoli, s čím se na této planetě můžu setkat.”

Mikah se znovu dotkl železného kruhu a zatvářil se nerozhodně, ale jen na okamžik. Pak vykřikl: „Ne!”, a ucukl prsty, jako by si je spálil. „Odstup, satane! Zmiz! Nedám ti žádný slib, ani nevložím svou čest ve svár s někým, jako jsi ty. Lépe sloužit v otroctví až do dne osvobození, kdy uzřím, jak tě soudí za takové zločiny, jako je tento, jak stojíš před tribunálem spravedlnosti, jak jsi odsouzen a popraven.”

„No, pokud jde o tvoje přání, není o čem pochybovat.” Jason uznale vyprázdnil skleničku a znovu ji naplnil. „Doufám, že se splní, aspoň ten den osvobození — na to, co má být potom správné, se naše názory, jak vidím, rozcházejí. Ale přemýšlela někdy o tom, jak ten den osvobození může být daleko? A co děláš pro to, aby nastal?”

„Nemohu dělat nic — jsem otrok!”

„Jo, a oba víme proč. Ale kromě toho, kdybys nebyl otrok, myslí, že bys dokázal něco víc? Odpovím za tebe. Ne. Jenže já dokážu a už jsem na pár řešení přišel. Zaprvé, na této zapomenuté planetě nikdo kromě nás z jiného světa není. Sehnal jsem pár krystalů, které nádherně rezonují, a postavil krystalové rádio. Nezaslechl jsem nic jiného než atmosférický šum a svoje posvátné SOS.”

„O jakém rouhání to hovoří?”

„Nezmínil jsem se ti? Postavil jsem jednoduchou vysílačku, zakamuflovanou jako elektrické modlitební kolo, a věřící od prvního dne vysílají náboženské poselství.”

„Je ti něco nedotknutelné, ty bezbožníku?”

„O tom si promluvíme jindy — i když nechápu, proti čemu teď vznáší námitky. Chceš tím říct, že uznáváš to podvodné náboženství s mocným bohem Elektro a vším tím ostatním? Měl bys být rád, že jsem věřící účelně využil k něčemu užitečnému. Jestli se někdy nějaká kosmická loď dostane poblíž atmosféry této planety, zachytí volání o pomoc a zamíří sem.”

„Jak brzy?” zeptal se Mikah proti své vůli se zájmem.

„Může to být za pět minut — nebo taky za pět set let. I kdyby tě někdo hledal, v této galaxii je spousta planet. Pochybuji, že by se Pyrrané vypravili mě hledat — mají jenom jednu loď a tu potřebují na spoustu jiných záležitostí. A co tví lidé?”

„Ti se za mne budou modlit, ale pátrat nemohou. Většinu našich prostředků jsme utratili za loď, kterou jsi úmyslně zničil. Ale co jiné lodě? Určitě takoví obchodníci, badatelé…”

„Možná — to závisí výlučně na náhodě. Jak jsem řekl, za pět minut, za pět století — nebo nikdy. Musí zapracovat nevyzpytatelná náhoda.”

Mikah se ztěžka a s melancholickým výrazem posadil a Jason — navzdory tomu, že si uvědomil, že by měl mít rozum — pocítil na okamžik hluboký soucit. „Ale neztrácej hlavu, tak špatně to tady zase nevypadá,” řekl. „Jen porovnej naši současnou situaci s naším prvním zaměstnáním, kdy jsme s Ch’akovou veselou partou hledali krenoj . Teď máme k dispozici byt s pohodlným nábytkem, teplo, dobré jídlo a budeme mít veškeré moderní vymoženosti, jen jak je vymyslím. Pro svoje osobní pohodlí a kvůli tomu, že nenávidím tolik lidí, jichž se to týká, hodlám vytáhnout tento svět z doby temna a nasměrovat ho ke slávě technické budoucnosti. Myslí si, že se tak namáhám jen proto, abych pomohl Hertugovi?”

„Nerozumím.”

„To je u tebe docela normální. Podívej, zde existuje statická kultura, která se nikdy nezmění, pokud se na správném místě neobjeví pořádná nálož výbušniny. A tou jsem já. Dokud se na této planetě bude zacházet se znalostmi jako s úředním tajemstvím, nebude žádný pokrok. V rámci těchto klanů se možná podaří určité modifikace a drobná zlepšení během další práce v jejich specializaci, ale jinak nic zásadního. To všechno zlikviduju. Našemu Hertugovi dávám informace, které si ostatní klany žárlivě střeží, plus spoustu udělátorů, o kterých dosud nemají zdání. To zničí monopol a poruší rovnováhu, která dělá ze všech těch tlup zhruba rovnocenné partnery, a jestli Hertug povede válku správným směrem — což znamená podle mě — může je odrovnat jednu po druhé….”

„Válku?” zeptal se Mikah, chřípí se mu zúžilo a do očí vrátil známý výraz. „Řekls válku ?”

„Říká se tomu tak,” přikývl Jason. S uspokojením usrkl ze skleničky, omámený vlastními představami a zpola ztuhlý podomácku vydestilovaným lektvarem, takže si ani nevšiml varovných známek. „Jak kdosi kdysi pravil: Když chceš udělat omeletu, musíš rozbít vajíčka. Pokud se ponechá sobě na pospas, tento svět bude navěky klopýtat na své oběžné dráze s devadesáti procenty populace odsouzené k nemocem, bídě, špíně, strastem, otroctví a všemu ostatnímu. Rozpoutám tady válku, takovou milou, čistou technickou válku, která smete konkurenci. Až bude po ní, každému se tady povede mnohem, mnohem líp. Hertug zlikviduje všechny ostatní tlupy a stane se diktátorem. Práce, kterou dělám, je pro starověké sciuloj příliš náročná, a tak jsem do ní mimo rámec zapojil otroky a zaměřil se na výcvik mladších techniků z rodiny. Až skončím, zárodky všech vědních disciplín budou promíseny a průmyslová revoluce bude v plném proudu. Návrat zpátky nebude možný, protože staré praktiky zaniknou. Stroje, kapitál, podnikatelé, pohoda, umění…”

„Ty jsi zrůda!” pronesl Mikah chraptivě přes zuby. „Pro svoje vlastní uspokojení rozpoutáš dokonce válku a odsoudí tisíce nevinných k smrti. Zadržím tě, i kdyby mě to mělo stát život!”

„Co… co…?” zamumlal Jason a zvedl hlavu. Již upadl do polospánku — zdolala ho celodenní práce a ukolébaly lákavé představy.

Mikah však neodpověděl. Byl k Jasonovi otočen zády a skláněl se nad destilačním přístrojem, který dosud čistil. Tvář měl zarudlou a zuby zatnuté do rtů tak silně, že mu po bradě stékal tenký pramínek krve. Už se poučil, jak je někdy prospěšné zachovávat mlčení, i když námaha, jakou na to musel vynakládat, byla téměř nesnesitelná.

Na nádvoří tvrze Perssonoj stála velká kamenná nádrž, do níž se z nákladních člunů přečerpávala pitná voda. Ta se stala dostaveníčkem otroků, kteří sem chodili doplňovat zásoby vody, a střediskem místních drbů — i intrik.

Mikah čekal, až na něho přijde řada, aby naplnil svoje vědro, ale současně se pozorně díval po ostatních otrocích a hledal toho, s nímž mluvil před několika týdny a jehož návrhy tehdy odmítl. Konečně ho zahlédl, jak z nákladního doku táhne svazky palivového dříví, a zamířil k němu.

„Jsem ochoten pomoci,” pronesl šeptem Mikah, když otroka míjel, a ten se potměšile usmál.

„Konečně jsi dostal rozum. Vše bude zařízeno.”

Nastalo pravé léto. Dny byly horké a prosycené vlhkostí a vzduch chladil jen po setmění. Ve vývoji parního praku se Jason dostal do zkušební fáze, a nyní byl nucen porušit pravidlo, podle něhož měl pracovat jen ve dne. Na poslední chvíli se rozhodl, že zkoušku praku provede večer, protože teplo, které vydával plně roztopený naftový kotel, bylo během dne nesnesitelné. Mikah odešel donést vodu do jejich kuchyňského zásobníku — zapomněl ji přinést během dne — a Jason se s ním neviděl, když se po večeři odebral do dílny.