Harry Harrison - Druha olaneta smrti

„Nen’vidim tě, M’shiko!”

„Nen’vidim tě, Ch’ako!”

Slova to byla stejná, ale tentokrát je otrokáři vykřikovali jinak, zuřivě a beze stopy po společenské konverzaci.

„Zab’ju tě, M’shiko! Zas ty a tví smr’dlavi otr’ci lezte na me uz’mi!”

„Lžeš, Ch’ako — od z’dni c’sty to je me uz’mi!”

„Zab’ju tě, ty od z’dni c’sty!”

Ch’aka vyskočil, když ta slova vykřikl, a rozmáchl se kyjem k úderu, který by protivníka rozpůlil vedví, kdyby ho zasáhl. Avšak M’shika úder očekával a poodstoupil — vzápětí zaútočil v protiúderu kyjem, kterému se Ch’aka snadno vyhnul. Následovala rychlá výměna úderů kyji, při níž se jenom trochu zvířil vzduch — po chvíli se oba pevně drželi a souboj začal být vážný.

Váleli se po zemi, zaklesnuti do sebe, vydávali zuřivé, chrčivé zvuky — divoce se rvali. V takové blízkostí nebyly kyje k ničemu, teď se dostaly ke slovu nože a kolena — a Jason pochopil, proč má Ch’aka na chráničích kolen připevněny dlouhé bodce. To nebyl zápas podle nějakých pravidel, ale rvačka, při které se jeden snažil zabít druhého. Kožená brnění jim to nijak neusnadňovala, a rvačka se protahovala — na písku zůstávaly zvířecí zuby, odhozené zbraně a další drobnosti. Když se od sebe na chvíli oddělili, aby nabrali dech, vypadalo to na nerozhodný výsledek — ale zase se do sebe energicky pustili.

Situaci zvrátil Ch’aka, když zabořil svou dýku do písku a při následujícím převalení ji uchopil ústy za rukoje. Zatímco oběma rukama držel protivníkovy paže, prudce sklonil hlav a podařilo se mu najít v jeho koženém pancíři slabé místo. M’shika zavyl a odtáhl se, a když se namáhavě zvedl a postavil na nohy, krev mu stékala po paži a odkapávala z konečků prstů. Ch’aka po něm skočil, ale zraněný protivník včas uchopil svůj kyj a útok odrazil.

Při klopýtavé chůzi pozpátku se mu podařilo zraněnou rukou posbírat většinu svých zbraní, kterých se při zápasu zbavil, a spěšně ustoupit. Ch’aka za ním kus cesty běžel — vykřikoval přitom chválu na svou sílu a chytrost a pohrdání nad zbabělostí soupeře. Jason zahlédl, že v rozrytém písku leží krátký roh z nějakého mořského živočicha a zvedl ho dřív, než se Ch’aka otočil a začal vracet.

Jakmile nepřítel zmizel z dohledu, Ch’aka pečlivě prohledal místo, kde se zápas odehrával, a posbíral vše, co mělo jako zbraň nějakou cenu. I když do setmění ještě několik hodin zbývalo, dal znamení, že zde zůstanou, a rozdal večerní příděl krenoj .

Jason seděl a zadumaně žvýkal svůj příděl — Ijale se o něho opírala z boku a rytmicky pohybovala ramenem, jak drbáním zaháněla svědění po všelijaké havěti. Vším člověk neunikl, ty vylézaly ze svých úkrytů ve štěrbinách špatně zpracovaných kůží, aby se uchýlily do tepla lidského těla. Jason svůj příděl nejrůznějších parazitů již obdržel, a teď se přistihl, že Ijalin rytmus doplňuje svým drbáním. Jejich synkopické doplňování v drbání bylo příčinou, že dal průchod vzteku, který se v něm zvolna a nepozorovaně nahromadil.

„Dávám výpověď,” prohlásil a vyskočil na nohy. „Mám toho otrokaření až po krk. Kde se tady nejblíž dostanu k d’zertanoj ?”

„Tam, dva dny c’sty. Jak chceš zab’t Ch’aku?”

„Já nechci Ch’aku zabít, prostě odejdu. Už dost dlouho jsem zneužíval jeho pohostinnost a těšil se z jeho kopanců.”

„To nem’žeš ud’lat,” vyjekla. „Bud’š zab’t.”

„Ch’aka mě sotva bude moci zabít, když tady nebudu.”

„Zab’je tě někdo j’ny. To je zak’n. Kdo ut’če, je zab’t.”

Jason se znovu posadil, ukousl další sousto z krenoj a zvažoval situaci. „Přemluvilas mě, abych ještě chvíli zůstal. Jenže já nijak neprahnu po tom, abych Ch’aku zabil — i když mi ukradl boty. A nechápu, jak mi může pomoct, když ho zabiju.”

„Tys nech’pavec. Až zab’ješ Ch’aku, b’deš novy Ch’aka. Pak b’deš moct ud’lat, co b’deš chtět.”

Samozřejmě. Teď, když to vyslovila, pochopil jejich společenská pravidla. Protože viděl otroky a otrokáře, mylně se domníval, že tvoří různé společenské třídy — ve skutečnosti zde byla jen jedna třída, která by se snad dala charakterizovat vzájemným požíráním. Mělo ho to napadnout, když viděl, jak Ch’aka úzkostlivě dbá na to, aby se k němu nikdo moc blízko nepřiblížil, a jak se každou noc vytratí do nějakého úkrytu. Tady platí zákon smečky v džungli ve své krajní podobě, kdy každý jedná za sebe, všichni ostatní jsou proti němu a postavení každého závisí na jeho síle a rychlosti reflexů. Kdokoli, kdo by zůstal sám, by se ze společnosti vyřadil a stal se tak jejím nepřítelem, který musí být bez okolků zlikvidován. Z toho všeho vyplývalo jediné: Ch’aku musí zabít, jestli se chce někam dostat. Nijak se mu to nezamlouvalo, ale bude to muset udělat.

Toho večera si Ch’aku hlídal a zapamatoval si směr, kterým se Ch’aka vydal, když se od nich vytrácel. Může samozřejmě jít oklikou, než se ukryje, ale s trochou štěstí by ho mohl najít — a zabít. Dopustit se úkladné vraždy uprostřed noci se mu protivilo, a než ho sem osud zavál, považoval zabití spícího člověka za nejzbabělejší způsob, jak existenci bližního ukončit. Jenže zvláštní okolnosti vyžadují zvláštní přístupy, a v přímém souboji se tomu těžkooděnci nemůže rovnat — zbývá tedy úkladná vražda nožem, či spíše nabroušeným rohem.

Podařilo se mu, třeba přerušovaně, spát až do doby něco po půlnoci, pak tiše vyklouzl z kůží, do nichž byl zahalen. Ijale věděla, že odchází, v odlesku hvězd zahlédl, že má otevřené oči, ale nepohnula se a nepromluvila. Tiše obešel spáče a vykradl se do temnoty mezi duny.

Hledat Ch’aku v záludnostech noční pustiny nebylo nijak snadné, ale Jason se nevzdával. Pozorně pátral ve stále větších obloucích, stále dál od spících otroků. Byly tam průrvy a rozsedliny utopené ve stínu — ty všechny musel s nejvyšší opatrností prohledat. Otrokář spal určitě v některé z nich, na sebenepatrnější hluk měl vytříbený sluch.

To, že se Ch’aka proti pokusům o úkladnou vraždu pojistil, Jason zjistil, až když zaznělo cinknutí zvonku. Cinknutí bylo tiché, sotva slyšitelné, ale Jason okamžitě znehybněl.

Cítil, že se ramenem opírá o tenký provaz, a když se opatrně odtáhl, zvonek zazněl znovu. V duchu proklel svou hloupost, když si vzpomněl, že z místa, kam se Ch’aka uchýlil ke spaní, už jednou zvonky zaslechl. Otrokář se každou noc obklopoval sítí z tenkých provazů, připevněných ke zvonkům, které vydají varovný signál, kdykoli se někdo pokusí za tmy přiblížit.

Zazněly dupající kroky a objevil se Ch’aka, nad hlavou mával kyjem a mířil přímo k Jasonovi. Jason se v zoufalém úsilí odkutálel — kyj zaduněl o zem — a pak se zvedl a prchal, seč mohl, proláklinou dolů. Cestou narážel na kameny a věděl, že kdyby o některý zakopl, znamenalo by to smrt, ale neměl jinou možnost než utíkat. Ch’aka, zatížen těžkou výstrojí, mu nemohl stačit, a Jasonovi se podařilo nezakopnout a udržet na nohou, dokud nenechal svého pronásledovatele daleko za sebou. Ch’aka řičel vzteky a vykřikoval za ním kletby, ale nedostihl ho. Těžce oddechující Jason zmizel ve tmě.

Do tábora, kde nocovali, se vrátil velkým obloukem. Věděl, že hluk mohl otroky probudit, a proto raději asi hodinu počkal, i když jím ledový předjitřní chlad třásl, než se opět do čekajících kůží zabalil. Obloha začala světlat, a Jason ležel, nespal a jen uvažoval o tom, zda ho Ch’aka poznal. Nakonec dospěl k názoru, že ne.