Harry Harrison - Treti planeta smrti

„Dávají mu každý den šálek vody,“ dodal Rhes, vyhýbaje se Metiným očím. „Vezmi loď. Ukážu vám, kudy letět. Teď už na tom nezáleží, jestli se lidé ve městě dozví, že jsme z jiné planety.“

To bylo před polednem. Tím, že přivlekli moropy a naložili je do nákladního oddílu, ušetřili spoustu času. Město Eolasair stálo na řece mezi kopci poblíž lesa. Přistáli s lodí tak blízko, jak bylo možné, aniž je z města bylo vidět, a jakmile se moropové vzpamatovali, vydali se na cestu. Pozdě odpoledne dorazili do města, a Rhes hodil nějakému chlapci malou minci za to, že jim ukázal cestu k paláci. Rhes měl na sobě oděv obchodníka, Kerk si oblékl úplnou zbroj včetně zbraní. Meta, podle místního zvyku zahalená, svírala sedlo, když si razili cestu přeplněnými ulicemi.

Až před palácem bylo prázdno. Dvůr měl dlažbu z mramoru se zlatými žilkami, vyleštěnou a zářící. Střežila ho četa vojáků, jejichž nomádské vousaté obličeje neladily s ukořistěným brněním. Zbraně ale odpovídaly a byly zde stejně smrtící jako na náhorních pláních. Možná že ještě víc, protože teplé podnebí vojákům k dobré náladě nepřispívalo.

Mezi dvěma vysokými sloupy, lemujícími dvůr zboku, byl natažen řetěz a na něm, dobré dva metry nad zemí, zavěšena klec ze silných tyčí. Klec neměla dvířka, postavili ji kolem vězně.

„Jason!“ ukázala Meta vzhůru na zhroucenou postavu. Jason se ani nepohnul, a nedalo se zjistit, jestli je živý, nebo mrtvý.

„To si vezmu na starost já,“ řekl Kerk a seskočil z moropa.

„Počkej!“ zvolal Rhes. „Co chceš dělat? To, že se necháš zabít, Jasonovi nepomůže.“

Kerk nevnímal. V poslední době ztratil příliš mnoho a zažil příliš mnoho bolesti, než aby byl v přístupné náladě. Teď se všechna jeho nenávist soustředila proti jedinému člověku a nic ho nemohlo zastavit.

„Temuchine!“ zařval. „Vylez z té své pozlacené díry! Vylez, ty srabe, a postav se mně, Kerkovi z Pyrru! Ukaž se — srabe!“

Ahankk, který byl velitelem stráže, přiběhl s taseným mečem, ale Kerk ho jakoby mimochodem udeřil hřbetem ruky, pozornost od paláce neodtrhl. Ahankk upadl, dvakrát se převrátil a zůstal ležet v bezvědomí, nebo mrtvý. Určitě mrtvý, soudě podle sklonu jeho hlavy.

„Temuchine, srabe, vylez!“ zařval Kerk znovu. Když se zkoprnělí vojáci konečně chopili svých zbraní, otočil se k nim a vztekle zachrčel: „Vy psi — vy byste se chtěli na mě vrhnout? Na mě, velkého náčelníka Kerka z Pyrru, vítěze od Slatiny?“ Ustoupili před jeho sršícím vztekem k paláci, jehož brána předního vchodu se rozletěla. Temuchin vyšel rázným krokem ven.

„Příliš si troufáš,“ zasípal se vztekem, který si v ničem nezadal s Kerkovým.

„Ty si troufáš,“ vrátil mu Kerk. „Porušuješ kmenový zákon. Zmocníš se muže z mého kmene a bezdůvodně ho mučíš. Jsi zbabělec, Temuchine, a to ti říkám před tvými muži.“

Temuchin vytasil meč, který se zableskl ve slunci, meč z kalené oceli ostrý jako břitva.

„Už jsi toho řekl dost, Pyrrane. Mohl bych tě nechat zabít na místě, ale chci si to potěšení vyhradit pro sebe. Chtěl jsem tě zabít, už když jsem tě uviděl poprvé — a měl jsem. Kvůli tobě a té nestvůře, která si říká Jason, jsem ztratil všechno.“

„Nic jsi neztratil — zatím,“ odpověděl Kerk a namířil meč přímo na náčelníkovo hrdlo. „Ale teď ztratí svůj život, protože tě zabiju.“

Temuchin máchl mečem tak prudce, že by tou ranou rozpůlil člověka — ale od Kerkovy čepele se jeho meč jen se zařinčením odrazil. Pak spolu bojovali, zuřivě a bez pravidel — byl to primitivní boj s meči, jen sečně údery a krytí, při němž se vítězství nakonec přikloní na stranu silnějšího.

Ze dvora se ozývalo řinčení oceli, jediným dalším zvukem bylo chrčivé oddechování obou bojujících. Nikdo z nich nechtěl ustoupit, a síly byly vyrovnané. Kerk byl starší, ale silnější. Temuchin měl za sebou celoživotní zkušenost z boje s mečem a scházel mu sebemenší pocit strachu.

A tak bojovali dál, rychlé výměny úderů náhle přerušilo ostré zadrnčení, když se Temuchinův meč rozpadl na dva kusy. Temuchin rychle uskočil z dosahu Kerkova meče, takže mu úder vyřízl rudý šrám do stehna, menší zranění. Ale skončil na zemi s roztaženými končetinami, krev se mu pomalu vsakovala do oděvu ze zlatého hedvábí. Kerk pozvedl oběma rukama meč, aby mu zasadil poslední ránu.

„Lučištníci!“ vykřikl Temuchin. Nechtěl se tak snadno poddat smrti.

Kerk se zasmál a odhodil meč. „Tak snadno neunikneš, ty vladařský srabe! Radši tě zabiju holýma rukama.“

Temuchin se zalknul nenávistí a vyskočil. Vrhli se na sebe jako rozzuřené šelmy. Vklínili se do sebe.

Nevyměňovali si rány. Kerk sevřel svýma obrovskýma rukama Temuchina kolem krku a ten mu oplatil stejným způsobem. Ale svaly na Kerkově krku vzdorovaly jako ocelová lana a nedaly se zmáčknout. Kerk zesílil stisk.

Poprvé projevil Temuchin ještě jinou emoci než tupý vztek. Oči se mu rozšířily, když se svíjel v sevření prstů. Odtahoval Kerkova zápěstí, ale bezvýsledně. Kerkův stisk slil, jako by byl zdrojem síly stroj — a neúprosně jako od stroje.

Temuchin se zkroutil, sáhl rukou dozadu k opasku a vytáhl dýku.

„Kerku! Má nůž!“ vykřikl Rhes, když Temuchin prudce bodl Kerka do boku pod spodní okraj náprsního krunýře. Pak ruku odtáhl, a dýka zůstala Kerkovi v těle.

Kerk zlobně zachrčet — ale stisk nezmírnil. Naopak, posunul palce Temuchinovi pod bradu a páčil mu hlavu dozadu. Dlouho se náčelník svíjel, špičkami bot téměř ztrácel dotyk se zemí a oči mu začaly vylézat z důlků.

Pak se ozvalo tupé prasknutí a náčelníkovo tělo se stalo bezvládným.

Kerk povolil sevření a velký Temuchin, vládce nad náhorními pláněmi a nad nížinami, se mu mrtvý zhroutil k nohám.

Meta přiskočila ke Kerkovi, jemuž na boku rostla rudá skvrna.

„Nech ten nůž tam,“ nařídil Kerk. „Aspoň ucpává díru. Zasáhl hlavně svaly, a jestli škrábl nějaká střeva, spravíme je později. Sundej Jasona.“

Strážci se nepokusili o žádný zásah, když si Rhes vypůjčil od jednoho z nich halapartnu, zaklesl ji do dna klece a klec stáhl na zem. Při nárazu klece na zem se Jason bezmocně překulil. Jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy, kůži na obličeji měl napjatou přes kosti. Potrhaný oděv nabídl pohled na popáleniny a jizvy.

„Je…?“ začala Meta, ale nemohla víc ze sebe dostat. Rhes uchopil dvě tyče, napnul svaly a odtáhl tyče od sebe tak, že v kleci vznikl otvor.

Jason otevřel jedno krví zalité oko a pohlédl na ně.

„Dali jste si ale načas,“ zašeptal a zase oko zavřel.

„To zatím stačí!“ vzepřel se Jason a odstrčil sklenici a brčko, které mu Meta podávala. Seděl na lehátku ve své kabině na Rváči, umytý, nadávkovaný léky, s ránami obvázanými a trubičkou dávkující glukózu zavedenou do paže. Kerk seděl naproti němu, na jednom boku měl bouli z obvazů. Teca mu vyoperoval kousek probodnutého střeva a sešil několik cév. Kerk to raději nebral na vědomí.

„Vyprávěj,“ vyzval Jasona. „Zapojil jsem tento mikrofon do komunikačního okruhu, a všichni čekají na tvoje vyprávění. Abych byl upřímný, dosud nevíme, co se stalo — víme jen to, že ty a Temuchin si myslíte, že každý z vás prohrál tím, že vyhrál. Je to takové zvláštní.“

Meta se nahnula a dotkla se Jasonova čela složeným kapesníkem. Usmál se a položil jí prsty na zápěstí, teprve pak začal vyprávět.