Harry Harrison - Treti planeta smrti

Když procházel jednou z jeskyní, nijak se nelišících od ostatních, narazil na člověka, po jehož stopách šel. Spal na podlaze jeskyně, měl na sobě kožešiny velice podobné Jasonovým.

„Zdravím tě,“ zvolal v dorozumívacím jazyce, pak přišel blíž a ztichl. Muž spal věčným spánkem, a to asi velice dlouho. Léta, možná staletí. V těch suchých, studených jeskyních bez baktérií se to nedalo odhadnout. Měl vysušenou hnědou kůži, svraštělé rty odchlípnuté od žlutých zubů. Napřaženou rukou ukazoval vpřed, pod roztaženými prsty ležel nůž. Když ho Jason zvedl, zjistil, že je na něm jen tenká vrstvička rzi.

To, co udělal Jason pak, nebylo snadné, ale pro přežití nezbytné. Opatrně stáhl z mrtvoly kožešinový vrchní oděv. Mrtvola vydávala praskavé zvuky, když byl nucen hýbat jejími ztuhlými končetinami, ale jinak se nebránila. S ukořistěnými kožešinami se Jasan odebral na vzdálenější místo v jeskyni, svlékl se donaha a oblékl si suchý oděv. Pocit nechuti musel ustoupit, zde šlo o přežití.

Svůj mokrý oděv rozvěsil, aby uschl, svinul si kožešinu pod hlavu, nařídil světlo na tlumené žluté osvětlení — nesnesl ani pomyšlení na úplnou tmu — a okamžitě upadl do neklidného spánku.

„Říká se, že člověk nemůže říct, jak je čas dlouhý, když všechno je stále stejné. A tak bych rád věděl, jak už jsem tady dlouho.“ Uvažoval o tom během několika dalších kroků. „Myslím, že dost dlouho.“

Jeskyně se před ním rozvětvila, a Jason vyryl pečlivě značku nožem ve výši ramene, pak zahnul doprava. Tato chodba končila u vody, to už věděl z předcházejícího odbočení — poklekla pořádně se napil, než se vrátil zpět. Na křižovatce vyškrábal vlnovku, což znamenalo „voda“, a odbočil do další chodby.

„Tisíc osm set tři… tisíc osm set čtyři…“ Musel počítat každý třetí krok levé nohy, protože už dospěl k příliš vysokému číslu. Počítání nemělo žádný smysl, ale nutilo ho něco říkat — zjistil, že zvuk jeho hlasu nejde tak na nervy jako to věčné ticho.

Alespoň ho přestal bolet žaludek. Kručení a křeče byly velice nepříjemné, ale pominuly. Na pití je tady vody dost, a mělo ho napadnout, aby odměřoval čas zářezy na opasku.

„Tebe jsem už viděl, ty zatracená křižovatko.“ Vyplivl suchou slinu na stěnu se třemi značkami u křižovatky. Pak vyškrábal nožem čtvrtou. Příště se sem už nevrátí. Teď věděl, kdy a kam má odbočovat v tom bludišti před sebou. Alespoň doufal, že ví.

„Cuglio je vlastník koule jediné. Fletter má dvě, ale velmi podivné… Harmill…“ přemítal při chůzi. Co to vlastně Harmill měl? To mu teď uniklo. Zpíval všechny staré pochodové písně, které si pamatoval, ale z nějakého důvodu začínal zapomínat slova.

Z nějakého důvodu? Cha! Opovržlivě se zasmál sám sobě. Důvod byl jasný. Začíná mít velký hlad a pochovat velkou únavu. Člověk vydrží dlouhou dobu bez vody a bez potravy. Ale jak dlouho dokáže pokračovat jít?

„Je čas k odpočinku?“ zeptal se sám sebe. „Je,“ odpověděl si.

Na chvilku. Chodba se svažovala a zepředu ucítil vodu. Poslední dobou se mu čich zlepšoval. Písek u vody, na kterém mnohokrát spal, byl mnohem lepší než holá skála. Kosti měl teď jen málo chráněné masem, napínaly kůži a bolely.

Dobře. Písek tu byl, a nádherný, celý široký pruh. Říčka byla širší a určitě hlubší, téměř bazén, ale voda chutnala stále stejně. Vyhrabal v neporušeném písku díru, zhasl baterku, strčil ji do váčku a usnul.

Až dosud nechával baterku svítit, i když spal, ale teď už v tom neviděl žádný rozdíl.

Jako vždy spal krátce, probudil se, pak znovu usnul. Ale něco se mu nezdálo. Ležel s očima otevřenýma a zíral do sametové tmy. Pak se otočil a zahleděl na vodu.

Jako v dálce, v hloubce — tak slabý byl modrý odlesk světla.

Dlouhou dobu ležel a přemýšlel o něm. Byl unavený, slabý, vyhladovělý a možná měl horečku. Což znamenalo, že světlo je jen přelud, vidina umírajícího člověka, fata morgána žíznivého. Zavřel oči a upadal do polospánku, ale když je opět otevřel, to světlo tam pořád bylo. Co to může být?

„Měl bych s tím něco udělat,“ řekl si a rozsvítil. Ve světle baterky záře ve vodě zmizela. Položil baterku na písek a vytáhl nůž. Špička byla dosud ostrá. Škrábl se s ní po vnitřní straně paže, z rány se vyronily kapky husté krve.

„To bolí,“ vyjekl. „Už je to lepší.“

Náhlá bolest ho vytrhla z letargie, vpustila mu adrenalin do krevního oběhu a vyburcovala ho k neobvyklé bdělosti. „Jestliže je tam dole světlo, musí tam být východ. Prostě musí.

A jestliže tam je, je možná mou jedinou šancí, jak se z téhle pasti dostat. Teď. Dokud si ještě myslím, že to dokážu.“

Poté zmlkl a zhluboka se nadechoval, plnil si plíce znovu a znovu, až se mu začala točit hlava z přemíry okysličení. Pak s posledním nadechnutím svítilnu zapnul na plný výkon a dal její konec do úst, aby mohl se zakloněnou hlavou svítit před sebe. Spojil ruce a skočil.

Voda byla velice studená, ale s tím počítal. Skokem se ponořil hluboko, pak ze všech sil plaval ve směru, kde tušil to světlo, Voda byla podivuhodně průzračná. Na druhé straně bazénu byla skála, pevná skála. Tak tedy níž. Oděv prosáklý vodou mu pomáhal klesat níž, téměř až ke dnu, kde se napříč táhla římsa. A pod ní se proud zrychloval. Hlavu vsunul pod římsu, odrazil se od skály nad sebou — v krátkém tunelu mnohokrát narazil na skálu, než se opět octl ve volném prostoru.

Nad ním bylo nyní více světla, daleko nad ním, v nedostupné dálce. Úporně plaval, ale zdálo se mu, že se k němu nepřibližuje. Baterka mu vypadla z úst a zmizela dole v nenávratnu. Výš, stále výš. Ačkoliv plaval ke světlu, zdálo se mu, že se stmívá. Panicky tloukl pažemi a připadalo mu, že se prodírá rtutí nebo něčím, co je daleko hustší než voda. Jednou rukou udeřil o něco tvrdého a kulatého. Zachytil se a přitáhl a hlava vystrčil nad vodu.

Celou minutu nedokázal než viset na kořenu stromu a dychtivě, chraptivě sát do plic vzduch. Když začínal mít v hlavě jasno, zjistil, že se nachází na okraji rybníku téměř úplně obklopeného stromy. Za ním končil rybník v úpatí věžovitého útesu, který se tyčil vzhůru až do oparu a mraků. Zde vytékala ponorná říčka z náhorní planiny.

Byl v nížinách.

Vytáhnout se z vody stálo námahu, a když se dostal ven, lehl si do trávy a zhluboka oddechoval, dokud se mu nevrátil aspoň zlomek sil. Když spatřil na blízkých keřích nějaké bobule, přinutil se k pohybu. Nebylo jich tam mnoho, naštěstí, protože i to málo, co zhltnul, mu způsobilo mučivé bolesti žaludku. Pak ležel v trávě, obličej potřísněný purpurovou šávou, a uvažoval, co dělat dál. Usnul, aniž chtěl, a když se probudil, v hlavě se mu vyjasnilo.

„Bránit se. První domorodec, který mě uvidí, se mě asi pokusí zabít, jen aby získal tyhle starožitné kožešiny, co mám na sobě.“

Nůž pozbyl spolu s baterkou, takže musí postačit ostrý úlomek skály. Za další materiál posloužil stromek, který ohnul k zemi a zatížil kamenem. Odlámat větve bylo už snadnější, a během hodiny měl hrubou, ale použitelnou dlouhou hůl. Nejdříve mu posloužila za oporu, když belhal na východ po lesní stezce, která, jak se ukázalo, vedla správným směrem.

K večeru, když se mu zase začala točit hlava, potkal na stezce vysokého, vzpřímeného muže v polovojenské uniformě, ozbrojeného lukem a nebezpečně vypadající halapartnou. Muž na něho vychrlil několik otázek v neznámém jazyce. Místo odpovědi Jason jenom pokrčil rameny a něco zabručel. Pokusil se vypadat nevinně a zesláble, což bylo docela snadné. S odřeninami, rozcuchanými vousy a ušpiněnými kožešinami určitě nevypadal nijak hrozivě ani vábně. Ten neznámý si určitě myslel totéž, protože z luku nevystřelil a halapartnu držel jen jakoby na obranu.