Harry Harrison - Treti planeta smrti

„Když mě pustíš, povím ti pravdu. Jsem z jiného světa. Přišel jsem sem sám a proto, abych ti pomohl. Setkal jsem se s umírajícím žonglérem Jasonem, od něhož jsem si vzal jméno. Jason odešel od svého kmene před mnoha lety a ten už si na něho nepamatoval. A já jsem ti pomohl. Propust mě a pomohu ti ještě víc.“

V hlavě mu zazněl slabý hlas, rušený praskáním. „Jasone, slyšíš? Tady Kerk. Kde jsi?“ Dentifon dosud funguje — má tedy šanci.

„Proč jsi tady?“ zeptal se Temuchin. „Pomáháš nížanům zatáhnout do našich zemí města?“

„Pust mě. Nespouštěj mě do Brány pekel, a já ti to povím.“

Temuchin dlouho váhal, než znovu promluvil.

„Jsi lhář. Všechno, co řekneš, je lež. Nevím, čemu věřit.“ Otočil hlav a na okamžik mu záblesk pochodně osvětlila neveselý úsměv na rtech.

„Pustím tě,“ řekl a rozevřel ruce.

Jason chňapl do prázdna, pokusil se zkroutit a přidržet okraje srázu, ale nešlo to. Padal do temnoty.

Svist vzduchu.

Narazil se do ramene, do zad. Pak sjížděl po stěně srázu a úporně se snažil držet obličej a ruce od skály a drti ostré jako brusivo, skála mu rozervala kožený oděv.

Pak stěna zmizela a Jason znovu do temnoty padal — padal po neměřitelně dlouhou dobu, sekundu nebo věčnost, než ho zkroutil zdrcující náraz.

Nezabil se — to ho velice překvapilo. Setřel si něco z obličeje a zjistil, že je to sníh. Sněhová pláň, návěj, tady na dně Brány do pekel. Sněhová pláň v pekle — a on do ní spadl.

„Kde je život, je i naděje, Jasone,“ řekl si v duchu, nepřesvědčivě. Jakou má naději na dně téhle nepřístupné jámy? Jen tu, že Kerk a Pyrrané ho odtud možná dostanou ven. Při té myšlence se dotkl jazykem vroubkované kovové hrany v ústech. S novým návalem strachu nahmátl rozdrcené zbytky dentifonu. Někdy během pádu ho nevědomky skousl mezi zuby a zničil.

„Tak jsi zase odkázán sám na sebe, Jasone,“ řekl nahlas a v té obrovské temnotě se mu zvuk ztrácejícího hlasu ani trochu nelíbil. Co má na své straně? Hmatal ve sněhu kolem sebe, ale medikit byl pryč. Brašnu však měl dosud na opasku, nůž, který měl v botě, zmizel. Prsty se prohraboval v brašně, dokud nenahmátl něco, co tam nepatřilo. Co? Ale ovšem, fotonová svítilna. Hodil ji do brašny té noci, kdy si balil horolezeckou výstroj, a zapomněl na ni.

Nebude rozbitá? Podle toho, jaké ho dosud provázelo štěstí, asi bude. Zapnul ji a hlasitě si povzdechl, když se nic nestalo. Pak otočil zesilovačem a tmu prořízl zářivý paprsek. Světlo! I když se jeho situace fakticky nezměnila, cítil se trochu líp. Rozšířil paprsek a posvítil si na své vězení. Vzduch se nehýbal a sněhové vločky tiše padaly světlem a mizely. Sníh pokrýval rovné dno údolí a hromadil se u stěn. Po obou stranách se zvedala černá skála, nad jeho hlavou byl skalní převis, který bránil výhledu na oblohu. Musel sjet po tom výběžku a ten ho katapultoval sem do sněhu. Zachránila ho čirá náhoda.

Ozvalo se zasténání a něco černého padalo shora a kuželem světla a dopadlo na dno údolí necelých deset metrů od Jasona. V tom místě ležela na svislých skalách jen slabá vrstva sněhu a ten člověk narazil přímo na ně. Oči měl doširoka otevřené a z úst mu vytékal pramínek krve. Byl to žonglér Oraiel.

„Oč jde? Temuchin likviduje svědky? To není jeho styl.“ Oraiel měl ústa dosud dokořán, ale už nikdy nepromluví. Jason se vyhrabal ze závěje a vydal na cestu dnem úzkého údolí. Uprostřed byl terén velice plochý. Nenapadlo ho proč, dokud se mu pod nohama nezačalo ozývat zlověstné praskání. Pokusil se sice rychle uskočit, ale led praskl, praskliny se šířily všemi směry, a Jason se propadl do temných vod.

Otřes z ledové vody mu téměř vyrazil vzduch z plic — sevřel pevně ústa a zaal zuby do dolního rtu, prsty křečovitě sevřel svítilnu. Bez ní by otvor v ledu nenašel.

Téměř v zápětí se dotkl nohama skalnatého dna, voda nebyla hluboká, prudce se napřímil. Světlo se odráželo od zrcadla nad ním, když natáhl ruku, aby zatlačil dlaní na její zrcadlový obraz. Nad ním byl led, pevný a celistvý. Teprve když pocítil, jak mu prsty kloužou po povrchu ledu, uvědomil si, že ho unáší proud. Otvor v ledu je už určitě daleko za ním.

Kdyby měl sklony propadat beznaději, byl by v této chvíli zemřel. Dostat se pod led na dně nepřístupného údolí, to je situace, v níž se normální člověk vzdává. Avšak Jason o něčem takovém ani neuvažoval. Zadržel řezavý vzduch v plicích a pokusil se plavat ke straně, kde by se mohl postavit a pokusit se led prolomit. Kroužil světlem nad sebou a hledal prasklinu.

Proud byl příliš rychlý. Narazil ho necitlivě na skálu, pak ho vrátil do silného proudu. Nechal se proudem unášet a kopáním se udržoval v jeho středu — ve vzdálenosti natažené paže mu před očima ubíhaly hladké skály.

Voda mrazila, znecitlivovala mu pokožku a unášela ho s sebou. Ale byla to řezavá bolest v plících, kterou nemohl ignorovat. Rozum mu říkal, že v buňkách a krvi má dost kyslíku, aby vydržel po mnoho minut. Potřeba nadechnout se se však o rozum nezajímala. Umíráš, varovala. Vzduch, dýchat — už nedokázal déle vzdorovat. Otupěle se posunul k zrcadlovému povrchu, prolomil se jím do temnoty a nasával mrazivý, životodárný vzduch.

Trvalo dlouho, než si otupělými smysly uvědomil, co se stalo. Doplazil se na kamenitý břeh a zůstal ležet napolo ve vodě jako nějaký mořský živočich vyvržený z moře. Připadalo mu, že nemá význam ani se pohnout, ale když s ním citelně otřásl mrazivý chlad, uvědomil si, že buď se bude pohybovat, nebo tady zemře. A kde to je tady? Nesmírně pomalu se vytáhl z vody a přejížděl světlem po skalní stěně nad sebou a opět až k vodě. Žádný sníh? Chladem otupělé uvažování mu přece jen sdělilo, co to znamená: Jeskyně.

Při dodatečné úvaze to bylo zcela pochopitelné. Úzké údolí, Brána do pekel, muselo být vytvořeno vodou, říčkou rozežírající po staletí skálu. Nikde v dohledu nevyvěrala, tekla v podzemí a strhla ho s sebou. To znamenalo, že ještě vyřízen není. Ta říčka musí někam odtékat, a jestli skutečně někde vytéká, pak to místo najde. Na okamžik ho napadlo, že se taky může ponořovat stále hlouběji do skalnatých podloží a zmizet, ale rychle tu defétistickou myšlenku zavrhl.

„Teč dál!“ vykřikl, když se potácivě zvedal a ozvěna mu vracela „Dál, dál, dál…

„Dobrý nápad — dál, stále dál. Právě to udělám.“

Třásl se zimou a bořil se do jemného písku na okraji vody, a najednou zahlédl stopy nohou vynořující se z říčky a mizící ve směru, kterým se ubíral.

Je zde ještě někdo? Stopy byly ostré a zřetelné, zřejmě nedávné. Určitě je sem vchod, o němž se ví. Nyní stačí ty stopy sledovat a dostane se ven. A když půjde bez přestávky, nezmrzne ani v promočených šatech. Vzduch v jeskyni mrazil, ale ne tolik jako na náhorní plošině venku.

Když stopy odbočily z písku u bystřiny do přilehlé jeskyně, bylo obtížnější, ale dosud možné je sledovat. Malé stalagmity vyrůstající z vápencové podlahy někdo již urazil, a tu a tam vyryté značky do měkkého kamene zůstaly. Chodby se větvily a jedna vedla zpátky k vodě, kde naráz končila u skalnatého srázu. Břeh zmizel a voda zde naplnila jeskyni až k hladkému stropu. Jason se vrátil, stopy objevil opět u nejbližší odbočky.

Procházka to byla dlouhá.

Jednou při odpočinku usnul, aniž si to uvědomil, a když se probudil, neovladatelně se roztřásl zimou — přinutil se pokračovat v chůzi. Věděl, že hodinky, které měl v přezce opasku, ještě jdou, ale nikdy se na ně nepodíval. Měřit čas v těchto nekonečných jeskyních nemělo nějak cenu.