Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Přísahám ti, že…“

„Ne, ne… já ti věřím, jenomže… ne. To nemůžeš pochopit.“

„Neřekneš mi to?“

V mém hlase muselo být něco, proč se přemohla. Její tvář zpřísněla. Viděl jsem jí na očích, jaké úsilí ji to stálo. „To je… proto… aby se nemohlo… zabíjet.“

„Není možné! Člověka?!“

„Nikoho…“

„Ani zvířata?“

„Ani zvířata. Nikoho…“

Splétala a rozplétala prsty. Nespouštěla ze mne oči — jako kdyby mě těmito slovy pustila z neviditelného řetězu, jako kdyby mi do ruky vložila nůž, kterým ji mohu probodnout.

„Nais,“ řekl jsem docela tiše. „Nais, neboj se, vážně… není se čeho bát…“ Pokoušela se o úsměv. „Poslyš…“

„Ano?“

„Když jsem to vyslovila…“

„No?“

„Necítil jsi nic?“

„A co jsem měl cítit?“

„Představ si, že děláš to, co jsem ti řekla…“

„Že zabíjím? Mám si to představit?“

Otřásla se.

„Ano…“

„No a co?“

„A nic necítíš?“

„Nic. A to je přece jen myšlenka a nemám nejmenšího úmyslu…“

„Ale můžeš? Vid? Opravdu můžeš? Ne…“ zašeptala pouze rty, jako pro sebe. „Ne, ty nejsi betrizovaný…“

Teprve teď mi svitl význam toho všeho, a pochopil jsem, že pro ni to mohl být šok.

„To je velká věc,“ zabručel jsem. Po chvíli jsem dodal: „Ale bylo by možná lepší, kdyby tomu lidé odvykli… bez umělých prostředků…“

„Nevím. Snad…“ odpověděla. Hluboce si povzdechla. „Tak už víš, proč jsem se polekala?“

„Docela ještě ne. Trochu snad. No, nemyslila sis, že tě…?“

„Ty jsi takový zvláštní! Načisto, jako kdybys ani nebyl…“ umlkla.

„Člověk?“

Víčka se jí zachvěla.

„Nechtěla jsem tě urazit, ale podívej, když vím, že nikdo nemůže, víš, na to ani pomyslit, nikdy, a najednou se objeví člověk, jako ty — pak pouhá možnost, skutečnost, že je takový…“

„To je nemožné, aby všichni byli… tento, aha, betrizovaní!“

„Proč? Všichni, říkám ti!“

„Ne, nemožné,“ trval jsem na svém. „A lidé nebezpečných povolání? Ti přece musí…“

„Neexistují nebezpečná povolání.“

„Co to říkáš, Nais. A co piloti? A různí zachránci? A ti, co bojují s ohněm, s vodou…“

„Neexistují,“ řekla.

Zdálo se mi, že jsem špatně slyšel.

„Cože?“

„Neexistují,“ opakovala. „To dělají roboti.“

Zavládlo ticho. Napadlo mi, že pro mne nebude lehké smířit se s tím novým světem. A najednou se ve mně zrodila myšlenka, překvapující proto, že bych se jí nikdy byl od sebe nenadal (kdyby mi někdo byl tuto situaci předložil jako pouhou teoretickou možnost), zdálo se mi, že tento zásah, jenž v člověku hubí — zabíječe, je… zmrzačením.

„Nais,“ řekl jsem, „je už velice pozdě. Já už radši půjdu.“

„Kam?“

„Nevím. Pravda! Na nádraží mě měl čekat někdo z Adaptu. Načisto jsem zapomněl. Nemohl jsem ho najít, víš? No, najdu si nějaký hotel. Existují ještě?“

„Existují. Odkud jsi?“

„Odtud. Narodil jsem se tady.“

Po těchto slovech se vrátil pocit neskutečnosti všeho a já jsem si už nebyl jist, že skutečně existuje město, které žilo pouze ve mně, ani to druhé, přízračné, s pokoji, do nichž nahlížely hlavy obrů, takže jsem si na vteřinu pomyslil, nejsem-li ještě na palubě a nezdá-li se mi další, zvlášť živý, těžký sen o návratu.

„Breggu,“ zaslechl jsem její hlas jako z dálky. Zachvěl jsem se. Docela jsem na ni zapomněl.

„Prosím?“

„Zůstaň…“

„Co?“

Mlčela.

„Chceš, abych zůstal?“

Mlčela.

Přistoupil jsem k ní a skláněje se nad křeslem, uchopil jsem ji za chladné paže. Zvedl jsem ji. Vstala jako bez vůle. Hlava jí klesla zpět, zaleskly se zuby, netoužil jsem po ní, chtěl jsem jenom říci, „a přece se bojíš“ — a ona aby řekla, že ne. Víc nic. Oči měla zavřené, najednou se zaleskla bělma pod řasami, sklonil jsem se nad její tváří, nahlédl jsem zblízka do nehybných očí, jako bych chtěl poznat její strach, sdílet jej s ní. Dýchala hlasitě a pokoušela se vyprostit, ale necítil jsem to — teprve když začala sténat „Ne! Ne!“ — uvolnil jsem sevření. Div neupadla. Stála u zdi a zacláněla část velké odulé tváře, jež sahala do stropu, tváře, která tam za sklem bezustání něco říkala, přehnaně pohybujíc obrovskými rty, masitým jazykem. „Nais…“ řekl jsem tiše. Ruce mi klesly. „Nepřibližuj se!“

„Říkala jsi přece sama…“ Její oči byly zastřeny mlhou.

Udělal jsem několik kroků po pokoji. Sledovala mě očima, jako bych byl… jako by stála v kleci…“

„Tak já už jdu,“ řekl jsem. Neodpověděla. Chtěl jsem něco dodat, několik slov na omluvu, poděkovat, abych neodešel jen tak, ale nemohl jsem. Kdyby se mne bála pouze jako žena muže, neznámého, třeba i nebezpečného, cizího, pak budiž — ale to bylo jiné. Pohlédl jsem na ni a pocítil jsem, že se mě zmocňuje hněv. Uchopit ji za ta bílá nahá ramena, zatřást…

Otočil jsem se a odešel; dveře od bytu povolily, když jsem do nich strčil. Prostorná chodba byla téměř tmavá. Nedovedl jsem najít východ na tu terasu, ale narazil jsem na válce plné zředěného modravého světla. Šachty výtahu. Jakmile jsem se k němu přiblížil, jel již vzhůru; snad už stačil pouhý tlak nohy na práh. Výtah dlouho klesal. Viděl jsem střídavě vrstvy tmy i průřezy stropů — bílé s narudlým středem, jako vrstvy tuku na svalech, ubíhaly vzhůru. Zapomněl jsem počítat. Výtah klesal, stále klesal, bylo to jako cesta na dno, jako bych byl vržen do odpadového potrubí a tato obrovská, ve spánku a bezpečí pohřížená budova se mě zbavovala, část průhledného válce se otevřela a já vykročil.

Ruce v kapsách, tma, rázný, dlouhý krok, lačně jsem sál chladný vzduch a cítil, jak se mi chvěje chřípí, jak srdce pomalu pracuje a pumpuje krev. V nízkých štěrbinách jízdní dráhy se třepetala světla, zakrývaná nehlučnými stroji, nikde ani človíčka. Mezi černými siluetami se chvěla záře, napadlo mi, že je to třeba hotel. Byl to pouze svítící chodník. Rozjel jsem se jím. Nade mnou přeplouvaly bělavé oblouky jakýchsi konstrukcí; kdesi v dálce, nad černými okraji staveb rytmicky cupitaly zářivé literky novin. Znenadání chodník veplul i se mnou do osvětleného interiéru a končil.

Široké, stříbrně se lesknoucí stupně plynuly dolů jako zmlklý vodopád. Překvapovala mě ta prázdnota; co jsem opustil Nais, nepotkal jsem ani jediného chodce. Eskalátor byl neobyčejně dlouhý. Dole zářila široká třída, po obou stranách se v domech otvíraly pasáže, pod stromem s modrým listím — ale třeba to nebyl skutečný strom — jsem uviděl stát lidi. Přiblížil jsem se a odešel. Líbali se. Šel jsem za tlumenými zvuky hudby — jakási noční restaurace nebo bar, ničím neoddělený od ulice, v němž sedělo pár lidí. Chtěl jsem tam zajít a zeptat se na hotel. Najednou jsem celým tělem narazil na neviditelnou překážku. Byla to dokonale průhledná okenní tabule.

Vchod byl vedle. Uvnitř se někdo zasmál a ukázal na mne ostatním. Vstoupil jsem. Muž v černém trikotu, podobném dokonce trochu mému svetru, ale s baňatým, jakoby nafouklým límcem, seděl stranou u stolku, sklenku v ruce, a díval se na mne. Zastavil jsem se před ním. Smích mu ztuhl na pootevřených rtech. Stál jsem. Nastalo ticho. Jen hudba hrála, jako za zdí. Nějaká žena vyrazila zvláštní, slabý zvuk, rozhlédl jsem se po nehybných tvářích a vyšel ven. Až na ulici jsem si vzpomněl, že jsem se měl zeptat na hotel.