Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Keře se rozestoupily. Točité stromořadí. Jemný štěrk mi vrzal pod nohama, slabě svítil. Dával jsem přednost tmě, ale šel jsem rovně dál, tam, kde pod kamennou rotundou stála lidská postava. Nevím, kde se bralo světlo, které ji oblévalo, všude bylo pusto. Kolem dokola jakési lavičky, křesílka, převržený stolek, písek sypký a hluboký; cítil jsem, jak se do něho boří nohy a jak — i přes noční chlad — je teplý.

Pod klenbou, opírajíc se o rozpraskané, zvětralé sloupy, stála žena, jako by na mne čekala. Již jsem viděl její tvář, hru jisker v démantových destičkách zakrývajících uši, bílou, ve stínu stříbřitou řízu. To nebylo skutečné. Sen? Byl jsem od ní několik kroků, když začala zpívat. Mezi neviditelnými stromy byl její hlas slabý, téměř dětský, slovům jsem nerozuměl, snad to ani slova nebyla, ústa měla pootevřená, jako by pila, ve tváři ani stopy po námaze, nic, pouze zahledění, jako by viděla něco, co nelze spatřit, a právě o tom zpívala. Bál jsem se, že mě zahlédne, šel jsem stále pomaleji. Už jsem byl v okruhu světla, které obklopovalo kamenný terč. Její hlas zesílil, přivolával tmu, zapřísahal, její ruce visely bez hnutí podél těla, jako by zapomínala, že je má, jako by neměla už nic než ten hlas, kterým mi šla vstříc a v němž se ztrácela, bylo to, jako by se všeho zbavovala, odevzdala to a loučila se, vědouc, že s posledním doznívajícím tónem neskončí jenom zpěv. Nevěděl jsem, že je to možné. Umlkla a já jsem ještě slyšel její hlas. Najednou za mnou zacupitaly lehké kroky. Jakási dívka běžela ke stojící, někdo ji honil, s krátkým hrdelním smíchem vyklusala po stupních a proběhla zpěvačkou skrz naskrz. A již uháněla dál, její pronásledovatel se mihl jako temná postava vedle mě. Zmizeli. Uslyšel jsem ještě jednou svádivý smích dívky. Zůstal jsem jako balvan zarytý do písku, nevěda, mám-li se smát nebo plakat. Neexistující zpěvačka něco tiše zazpívala. Nechtěl jsem naslouchat. Odešel jsem do tmy s nehybnou tváří, jako dítě, kterému dokázali nepravdivost pohádky. Bylo to jako znesvěcení. Šel jsem a její hlas mě dále pronásledoval. Odbočil jsem. Stromořadí pokračovalo, zahlédl jsem slabé záblesky živého plotu, mokré festóny listí se skláněly nad kovovou brankou. Otevřel jsem ji. Bylo tam nějak víc světla. Živé ploty končily širokým paloukem, z trávy trčely balvany, jeden se pohnul, vyrostl, zahlédl jsem dva bledé plaménky očí. Zkameněl jsem. Byl to lev. Vstal, těžce se zvedaje, na přední tlapy, teď jsem ho uviděl celého z pěti kroků, měl bohatou rozcuchanou hřívu, protáhl se jednou, podruhé a pomalým vlnivým pohybem plecí přišel ke mně úplně neslyšitelně. Již jsem se vzpamatoval.

„No, no, nestraš,“ řekl jsem.

Nemohl být skutečný — fantom, jako ta zpěvačka, jako ti, tam dole, u černých aut. Zívl, krok ode mne, v černém chřtánu se zaleskly tesáky, zavřel tlamu se zvukem zamykané mříže, ucítil jsem jeho smrdutý dech, co…

Odfrkl. Zasáhly mě kapky slin, a než jsem se stačil polekat, vrazil mi svou obrovskou hlavu do boku a s mručením se o mě otíral. Komicky mě zalechtalo v prsou… Nastavoval podbradek, volnou, těžkou kůži. Polomrtvý, začal jsem ho drbat, cuchat, a on mručel stále hlasitěji. Za ním se zaleskl druhý pár očí, druhý lev, ne, lvice. Otřela se o něho. Zadunělo mu v hrdle, bylo to zamručení, ne řev. Lvice útočila. Sekl po ni tlapou. Vztekle odfrkla.

„To špatně dopadne,“ napadlo mi. Byl jsem bezbranný a lvi tak živí, tak skuteční, jak si jen člověk může přát. Stál jsem v těžkém zápachu jejich těl. Lvice pořád frkala. Najednou mi lev vytrhl z ruky drsné chlupy, obrátil se k ní svou obrovskou hlavou a zařval; lvice se přikrčila k zemi.

„Tak já už musím jít,“ řekl jsem jim němě, pouhými rty.

Začal jsem ustupovat k brance, zvolna, pozpátku. Nebyla to příjemná chvíle, ale zdálo se, že si mě lev již vůbec nevšímá. Těžce ulehl, opět podobný dlouhému balvanu, lvice stála nad ním a šťouchala ho tlamou.

Sotva jsem zavřel branku, musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se nedal na útěk. Kolena jsem měl trošku měkká, v krku mi vysýchalo a najednou se mé pokašlávání změnilo v šílený smích. Vzpomněl jsem si, jak jsem jim říkal: „No, no, nestraš…“ v dobré víře, že je to pouhá iluze.

Koruny stromů se zřetelně odrážely od nebes. Svítalo. Byl jsem tomu docela rád, protože jsem nevěděl, jak se dostanu z parku. Byl již úplně liduprázdný. Prošel jsem kolem kamenné rotundy, v níž se předtím objevila zpěvačka, v dalším stromořadí jsem našel robota, který stříhal trávu. O hotelu nevěděl, ale vysvětlil mi, kudy mám jít k nejbližšímu eskalátoru. Sjel jsem dolů, patrně o několik pater, a když jsem vyšel na ulici dolního podlaží, užasl jsem, že nad sebou zase vidím nebe. Ale i moje schopnost žasnout byla již téměř vyčerpána. Měl jsem toho dost. Nějakou dobu jsem šel, vzpomínám si, že jsem pak seděl blízko vodotrysku, a třeba to žádný vodotrysk nebyl, vstal jsem, šel jsem dál v mohutnějícím světle nového dne, až jsem se vytrhl z otupělosti tváří v tvář velkým zářivým sklům s ohnivými slabikami ALCARON HOTEL.

V bílé vrátnici, připomínající obrácenou vanu olbříma, seděl robot, pěkně stylizovaný, poloprůhledný, s dlouhými ušlechtilými pažemi. Neptal se na nic a podal mi knihu. Zapsal jsem se do ní a s malým trojúhelníkovým odznakem jsem vyjel nahoru.

Někdo, nevím skutečně kdo, mi pomohl otevřít dveře, vlastně to udělal za mne. Stěny z ledu, v nich cirkulace ohníčků. U okna, když jsem se k němu přiblížil, z ničeho nic vyrostlo křesílko, vklouzlo pode mne, shora již klesal plochý plát a utvořil jakýsi psací stoleček. Ale já jsem toužil po posteli. Nemohl jsem ji najít, ani jsem se o to nepokoušel. Ulehl jsem na pěnový koberec a okamžitě jsem usnul v umělém světle toho pokoje bez oken (to, co jsem původně považoval za okno, byl přirozeně televizor), takže jsem se propadal do spánku s vědomím, že tam, za tou skleněnou deskou, se na mě šklebí jakási obrovská tvář, medituje nade mnou, směje se, povídá, žvaní… Vysvobodil mě spánek, hluboký jako smrt; dokonce čas se v něm zastavil.

S očima ještě zavřenýma dotkl jsem se hrudi, měl jsem na sobě svetr; když jsem spal oblečen, měl jsem hlídku: „Olafe!“ chtěl jsem říci a prudce jsem usedl.

Byl to hotel, ne Prométheus. Všechno se mi vybavilo; labyrinty nádraží, děvče, zasvěcování do tajemství, její strach, modravá hora Terminálu nad černým jezírkem, zpěvačka, lvi…

Když jsem hledal koupelnu, našel jsem mimoděk postel; byla ve zdi a spustila se jako perleťový nadmutý čtverec, když se někde něco zmáčklo. V koupelně nebyla ani vana ani žádné kohoutky, nic, jen lesklé destičky na stropě a nehluboké jamky pro nohy, vystlané pórovitým plastikem. Ani na sprchu to nevypadalo. Připadal jsem si jako neandrtálec. Rychle jsem se svlékl a zůstal jsem stát s věcmi v rukou. Věšáky nikde, zato malá skříňka ve zdi. Hodil jsem tam tedy všecko. Vedle byly tři knoflíky, modrý, červený a bílý. Stiskl jsem bílý. Světlo zhaslo. Červený: začalo to šumět, nebyla to voda, ale silný vítr vonící ozónem a ještě něčím. Ovanul mě celého. Na kůži se vytvořily husté lesklé kapky, bublaly a vypařovaly se, necítil jsem vlhkost, spíš mravenčení měkkých elektrických jehliček, které masírovaly svaly. Stiskl jsem na zkoušku modrý knoflík a vítr se změnil. Teď mě probodával nějak skrz naskrz. Velice zvláštní pocit. Napadlo mi, že to může být docela příjemné, zvykne-li si člověk na to. V Adaptu na Luně to vůbec nebylo, měli tam obyčejné koupelny. Proč, nevím. Krev proudila živěji, cítil jsem se znamenitě, nevěděl jsem pouze, čím a jak si vyčistit zuby. Nakonec jsem si to odpustil. Ve zdi byla ještě jedna dvířka s nápisem „Koupací pláště“.