Oleh Romančuk: Стріла Всесвіту

„Musím se vzchopit,“ opakoval si zoufale. „Člověk je slabý, když je sám, ale já mám přátele. A Inku. Všichni se poradíme, uvěří mi. Musíme si vyznačit koordináty živelných pohrom. Vypracujeme plán.“ Nový záchvat bolesti mu zastřel vědomí, ale Ivonin se silou vůle ubránil. Přidržel se stěny a dovlekl se k telefonu.

Kdesi daleko nad oceánem havarovalo dopravní letadlo.

„Vydržím,“ poručil si se zaťatými rty, „nějak to vyřešíme. Jsem také… živel.“

Káťa vykročila z proudu lidí na chodníku směrem k jízdní dráze. Všechno, co se potom stalo, proběhlo jako ve filmu. Vzduch prořízlo ostré zaskřípění brzd. Dívka se instinktivně ohlédla a přímo proti sobě spatřila temně rudou kapotu vozu a chladně blikající reflektory. Nanejvýš udiveně, ale beze strachu hleděla na polekanou tvář za volantem. Za vteřinu ji pud sebezáchovy mrštil kupředu. Káťa upadla a cítila, jak pod ní mizí země.

Ticho. Pronikavé ticho. Jiskřivé hvězdičky probleskují neprůhledným mrakem a odněkud z temných hlubin vystupuje temný monotónní hukot, který navozuje představu velkého prostoru. Káťa žíznivě jako houba nasávala svými smysly tok různorodých pocitů. Schopnost vnímat se jí vrátila dříve, než si uvědomila, že žije.

První myšlenka, která se jí proklubala v hlavě, byla podnícena zvědavostí. Co se s ní stalo? Kde je? Zaposlouchala se do ticha, které ji obklopovalo, vpíjela se očima do tmavého neproniknutelného mraku, ale ani ticho, ani tma jí nechtěly vydat své tajemství. Prvním signálem z vnějšího světa bylo jemné zašustění, snad opatrný dotek čísi ruky po povrchu stolu. Pak promluvil měkký mužský hlas.

„Slyšíte mě?“

„Slyším,“ řekla Káťa, ale nepoznávala svůj hlas. Zněl ostře a na dívku hrubě.

„Můžete mi říci, jak se jmenujete?“

„Káťa Skvorcovová,“ odpověděla stejně nepříjemným hlasem. V té chvíli se jí připomnělo ráno, temně rudý automobil a záludný obrubník chodníku. Jistě se dostala do nemocnice, napadlo ji. Její stav je vážný, lékaři se u ní střídají.

„Kde to jsem, co je se mnou?“ zeptala se.

Zdálo se jí, že mlčení nemá konce. Neudržela se už a dala se do pláče.

„Pane doktore, povězte mi pravdu. Chci slyšet pravdu!“

„Uklidněte se, prosím vás. Nemusíte se ničeho bát, to nejhorší máte za sebou.“

Soucitné tóny v hlase neznámého, který stál u ní, Káťu vzrušovaly a vbuzovaly v ní naději. Nejhorší máte za sebou, řekl. Žije. Už to je štěstí, moci žít.

„Děkuji, zachránil jste mi život.“ Káťa se snažila ovládnout svůj hlas, ale nedařilo se jito.

„Jak se cítíte? Řekněte mi něco o svých pocitech. Je to důležité,“ naléhal lékař.

Káťa se snažila uspořádat si své myšlenky. Potřebovala se vyznat v galimatyáši svých pocitů. Bylo to neuvěřitelné, ale mohla popravdě říci, že se cítí celkem dobře. Zdálo se jí, že každičký její nerv, každá buňka jejího těla vysílá signály o svém blahodárném zdravotním stavu, ale přitom ona sama se docela zbytečně snaží dotknout se rukou nějakého předmětu. Kolem byla prázdnota.

„To je zvláštní,“ konečně promluvila. „Cítím se docela zdráva, ale zdá se mi, že nemám tělo, že… a pak… ten neprůhledný mrak. Proč je tu tak temno?“

„S tím se musíte smířit. Na nějaký čas, samozřejmě.“

Kateřina zahnala strach. Začala klidně odpovídat na otázky lékaře. Sepsal anamnézu a přešel k početním příkladům. Hravě je zvládla. Později jí začal dávat složitější matematické úkoly, ale kupodivu, i ty bezchybně vyřešila. Překvapovalo ji, že u sebe objevila schopnosti, které dříve neměla. Proč tomu tak je, neuměla si vysvětlit. Asi je to následkem toho, co se jí přihodilo, napadlo ji a svěřila se s tím lékaři. Souhlasil.

„Pro dnešek to stačí, Káťo. Vyspěte se hezky, dobrou noc!“

Když se ráno probudila, uslyšela opět známý hlas. „Dobrý den, Káťo!“

Představila si příjemnou tvář lékaře a v odpověď se na něho usmála. Tentokrát nebyl sám. Roztřesený hlas patřil bezpochyby staršímu člověku. Káťa si ho pro sebe nazvala profesorem. Mezi dalšími hlasy vynikal hlučný a bodrý a jeho majitel byl asi sebevědomý, úspěšný muž. Vida, lékařské konzilium. A opět musela odpovídat na četné dotazy, které připomínaly obsáhlé psychologické testy. Překvapilo ji, že lékaře zaujal především stav její psychiky.

„Dost! “ vykřikla podrážděně. „Už nechci!“

„A pročpak?“ zeptal se bodrý hlas.

„Nejsem kalkulačka,“ Káťa si představila, jak se jí přitom udělala vzdorná vráska kolem úst. Co si vlastně všichni myslí, copak je stroj, který se neunaví?

„Nezlobte se na nás, ale chceme vám jen pomoci,“ řekl profesor. „Ale když jste unavená, tak tedy budeme pokračovat zítra.“

Lékaři odešli. Zůstal jen ten, co měl u ní včera službu. K sluchu jí dolétlo jen lehké zašustění a rychlý pohyb pera na papíru.

„Pane doktore,“ zeptala se s obavou dívka, „mohla bych si s vámi promluvit?“ Snažila se představit si, jak asi vypadá. Vysoký, mladý muž s unaveným obličejem a v bílém plášti.

„Samozřejmě, rád.“

„Povězte mi prosím vás… můj obličej… změnila jsem se hodně?“

„Váš obličej?“ opakoval pomalu lékař. Cítila, jak se k ní sklání. „Ujišťuji vás, že jste se vůbec nezměnila. Zůstala jste půvabná jako dříve.“

Káťa si přerývaně povzdechla a tiše se schoulila do polštáře. „Bojím se,“ řekla po chvíli, „kolem mě je strašná prázdnota. Je to nesnesitelné, nedá se v tom žít.“

„Už jsem vám to vysvětloval,“ slyšela konejšivý hlas. „Stal se vám úraz. Velmi vážný. Vrátili jsme vám řeč i sluch. To je zatím jediné, co vás spojuje se světem. Budeme se snažit časem vám vrátit všechno. Musíte mít trpělivost.“

„Kolikátého je dnes?“ Káťa poslouchala lékaře roztržitě a snažila se v sobě utlumit narůstající strach. Slyšela odpověď a strnula. Uběhl víc než měsíc od toho nešťastného dne.

„Povězte mi, prosím vás, ví moje matka o tom, co je se mnou? Chtěla bych ji vidět. Moc vás prosím.“ Zajíkla se. Vzpomněla si na tmavý mrak, co ji obklopuje, a dodala: „Chci říci… alespoň uslyšet její hlas.“

Nastalo ticho. Kátin napjatý sluch zachytil tlumené oddechování lékaře.

„Pochopte, Kateřino,“ ozval se po chvíli a v jeho vždy sebejistém hlase zaznívaly tóny pochybnosti. „Vaše matka samozřejmě ví o tom, co se vám stalo. Ale setkat se s ní teď nemůžete. Máme k tomu vážné důvody.“

Káťa se hořce rozplakala a lékař se nesnažil ji utišit. Slzy jí laskaly tváře, cítila, jak jsou teplé a slané. Zvedla ruku k obličeji a v té chvíli nevěděla jistě, zda pohyb ruky je skutečný, nebo se jí to jen zdá.

„Chápu, jak vám je,“ řekl lékař laskavě. „Ve vašem životě se teď hodně změnilo. Mnoho jste ztratila, ale ne všechno. Hlavně že žijete, váš rozum i city, váš neopakovatelný niterný svět, se nezměnily. Jste schopna myslet, analyzovat, uvažovat. Máte zásobu životních dojmů a mladou, svěží paměť. Můžete studovat, rozvíjet se, zdokonalovat.“ Hovořil pomalu a rozvážně.

„Ne, doktore. Nemohu žít v temnotě!“ pronesla Káťa rozhodně. „Potřebuji svět, ve kterém jsem žila. Chci vidět lidi, slunce, běhat v rose a trhat květiny. Mám moc ráda květiny.“ Hlas se jí zachvěl a zmlkla.