Oleh Romančuk: Стріла Всесвіту

Na zvědy se rozhodli vyslat nejmladšího Flavia. Vrátil se velmi brzo a pořádně vylekaný.

„Co se stalo?“ vyptával se Marcus.

„Vypadá to na to, že Hannibal kromě zvěře má ještě něco mnohem účinnějšího,“ vyhrkl zadýchaně dekurion.

„Tak přece mluv a nenapínej nás!“ netrpělivě vykřikl Cornelius.

„Nevím nic určitého,“ řekl rozpačitě Flavius, „jen že je to kulaté a blýská se to. Má to čtyři oči, které vypadají docela nehybně, ale vsadil bych se, že všechno kolem vidí.“

„Zdá se mi,“ řekl posměšně centurion, „že máš ještě víno v hlavě.“

„Při Jupiterovi,“ zapřísahal se mladý dekurion, „je to pravda! Blízko odtud leží v trávě stříbrná, blýskavá koule. Je tak obrovská, že by se muselo hodně lidí vzít za ruce, aby ji stačili obejmout,“ tvrdil Flavius.

„A co… vypadala nebezpečně?“ vykoktal Marcus.

„To nevím, tvářila se docela mírumilovné, ale kdo ví…“

„Hm, od Kartaginců se můžeme lecčehos nadat,“ ozval se vážně Marcus. „Navrhuji, abychom se šli na tu věc podívat.“

Na kopečku blízko vrbového houští, odkud se otvíral pohled na rozpoutanou bitvu, ležela stříbrná koule. Od místa, kde se bojovalo, to bylo ještě pěkný kousek, takže žádný div, že ji nikdo nespatřil.

„Je to určitě jejich zvěd,“ zašeptal starý voják. „Já se v těchhle věcech vyznám.“

„Chceš říci, žes už něco takového viděl?“ posmíval se Flavius.

„Tiše!“ napomenul oba Marcus. „Podívejte se, jak nás jedním okem pozoruje!“

Opravdu, koule se trochu pohnula a jedno ze čtyř očí se zahledělo na trojici Římanů.

„Mám nápad,“ ozval se bojovný Cornelius. „Oslepíme ji!“

Přátelé souhlasně přikývli. Legionáři jako jeden muž vstali a téměř naráz mrštili kopím do očí koule. V následujícím okamžiku už byli zase tváří k zemi. Pronikavé zvonění je přimělo vstát a vtom spatřili, jak kolem stříbrné koule pluje bělavý obláček, který se po chvíli rozplynul a s ním zmizel i záhadný předmět. Prostě tajemná koule byla tatam.

Muži na sebe udiveně a zároveň uspokojeně pohlédli.

„Tak vidíte,“ řekl sebevědomě Cornelius. „Trefili jsme se.“

„Co se tu děje?“ zeptal se čísi hlas. V radosti z vítězství nad záhadným nepřítelem ani nepostřehli, že se u nich zastavil zraněný ozbrojenec. Levá ruka mu bezvládně visela podél těla.

„Utečte, dokud je čas! Jsme obklíčeni, sevřeni v kleštích,“ zachroptěl zraněný.

Čas děje: 10. září 1940. Odpoledne.

Místo děje: jedno z oddělení kontrarozvědky Královských vojenskovzdušných sil na Ebaty Street v Londýně.

Kapitán Barret, důstojník CIC, četl zprávu svého nadřízeného majora Westdomea, který zahynul před třemi dny na stanici metra Belháme při náletu bombardérů luftwaffe. Nový velitel boje proti záškodníkům, spolehlivý a plně oddaný myšlence bojovat proti nacismu ze všech sil, se zavíral ve své pracovně i v době nebezpečných bombardování a odmítal jít do krytu.

Právě zahoukala siréna ohlašující blížící se německé bombardéry. Kapitán zvědavě zvedl hlavu od spisů na stole a zamyšleně pohlédl okenními tabulkami zalepenými úzkými proužky papíru, kterými bylo vidět oblaka černého dýmu a záblesky ohně.

Barret ve skutečnosti nebyl fatalista, jak by se snad mohlo zdát podle jeho chování. Velký robustní člověk, poněkud hranatý, pocítil dech „zubaté“ už u Dunkerku, když sloužil na základně anglického průzkumného letectva ve Francii. Strach vrozený každému člověku měl jako všichni lidé, ale příliš bojácní kolegové ho měli za příkladného odvážlivce.

Času bylo málo a Barret se rozhodl co nejdříve skoncovat s jednou zapeklitou věcí.

Krajně ho zneklidňoval tajuplný nález v okrajové čtvrti Londýna. Na šesti stránkách strojopisu s označením přísně tajné se psalo o podivném předmětu nalezeném na Old Street při práci na zákopech. Příloha spisu obsahovala pět snímků v různých záběrech ukazujících hromadu kovových úlomků, drátů, kabelů a součástek elektronek, prostě všeho, co zůstalo z hliníkové koule o průměru čtyř metrů, K čemu ta věc sloužila, odborník CIC dosud nevěděl. Kapitán se přikláněl k myšlence, že to byl speciální maják pro navádění německých bombardérů. Poručík Mowet, velitel skupiny expertů, si zažertoval. „Řekl bych, že je to výsadek Marťanů, jak ho popsal Herbert Wells, jen se poněkud opozdil.“

Všichni si však uvědomovali, že záhadný předmět může být nový manévr německé rozvědky. Hitlerovští záškodníci a špióni nepromarnili jediný den. Bylo známo, že hlavním předpokladem vpádu německé mašinérie na britské ostrovy je úplné zneškodnění anglického letectva. Oficiální zpráva kontrarozvědky Královských vojenskovzdušných sil o podivném nálezu zněla:

Dne 24. srpna 1940 během likvidace následků bombardování prvního náletu německého letectva na Londýn byl poblíž domu č. 103 na Old Street nalezen předmět neznámého původu. Jde o deformovanou hliníkovou kouli s vestavěným elektronickým mechanismem. Silné poškození přístroje znemožnilo jeho identifikaci. O nálezu bylo ihned uvědomeno vedení CIC.

Ve zprávě se rovněž ztotožňovali s hypotézou, že dotyčný předmět je radiomaják německé luftwaffe.

Barretovi se hlášení i jeho závěr náramně hodily a byl rád, že tím vyšetřování skončilo. Přesto ho však zneklidňovala určitá další událost. Při vyklízení Old Street nalezli požárníci poblíž vraku neznámého předmětu mrtvolu mladého muže. Osobní doklady se přitom nenašly, jen ohořelé papíry nějakého rukopisu. Ovšemže vyšetřující okamžitě napadlo, že jde o pracovníka spojenecké rozvědky, který byl zákeřně odstraněn německými diverzanty. Jedna věc na tom byla ovšem zarážející. Dalo se těžko vysvětlit, proč by se pracovník rozvědky oblékl tak nápadně, jako byl oděn ten mladík. Měl totiž na sobě oblek z počátku dvacátých let…

Jediné vysvětlení se Barretovi zdálo možné — že ten mladý muž byl blázen.

Ozval se telefon. Barret zvedl sluchátko, ale jakmile na druhém konci drátu uslyšel Mowetův hlas, přerušil ho otázkou:

„Co nového, poručíku?“

„Sire, při dnešním náletu dostala naše laboratoř plný zásah. Ne… nikdo naštěstí nebyl zraněn, všichni byli v krytu. Ale… z celé laboratoře zbyla jen hromada cihel.“

Čas děje: 25. květen osmdesátých let.

V hlavním městě Spojeného království bylo teplé jaro. Big Ben odbil jedenáctou dopoledne.

Místo děje: Královská kolej v Londýně. Velký konferenční sál. Plenární zasedání výročního sympozia o otázkách relativistické astrofyziky a kosmologie. Za katedrou stál profesor Šikezu Fučija z Japonska.

„Při všech úspěších současné vědy je nám známo pouze dílčí procento z existujících zákonů přírody. Musíme hledat dokonalejší teorie a modely, abychom mohli nahlédnout do tajů hmoty.“

„Naprosto sdílím názor kolegy,“ začal svůj koreferát významný odborník v oblasti teorie pole, doktor fyzikálně matematických věd Dmytryj Mykolajevyč Kravčenko. „Pro objasnění základních zákonitostí existence světa chybí univerzální teorie. Jsem přesvědčen, že vytvoření jednotné teorie pole je dnes už blízkou skutečností.“

„Tato teorie byla vytvořena už ve dvacátých létech,“ ozvala se z auditoria překvapivá připomínka.