Oleh Romančuk - Stíny minulosti

Jak jsem se už zmínil, částečné závěry vyplývající ze základní rovnice existence hmoty dávaly všechny předpoklady k hypotéze, že čas se může pohybovat od přítomnosti k minulosti. Mé experimenty později potvrdily hypotézu. Štěstí mi přálo a našel jsem kvalifikovaného experimentátora Georga Snowdona, skvělého člověka a znamenitého optika v jedné osobě. Vyrobil rozměrný projektor, z něhož náš mozek ve funkci objektivu mohl promítnout na speciální projekční plochu dávno minulé dění. Tak přišel na svět Chronos, stroj času. Bohužel během pokusu se stalo, že místo abychom na plátně pozorovali dávno uplynulé události, byli jsme vztaženi do děje a stali se jeho bezprostředními účastníky. Stalo se to, přiznávám, mou vinou. Byl jsem příliš ukvapený a nevěnoval jsem dostatečnou pozornost poslednímu členu rovnice. Při pokusu jsme byli s Georgem krajně opatrní, zdržovali jsme se jakýchkoli kontaktů s minulým světem, ale nepředvídali jsme všechno. V druhé punské válce došlo k incidentu, kdy rozvášnění příslušníci římských legií poškodili vážně Chronose a my se ocitli v Londýně roku 1940, právě v den, kdy hitlerovci poprvé bombardovali britské hlavní město. Můj přítel George s kopií rukopisu Heavysidea z newyorského nakladatelství zůstal pod ruinami. Vzduchová vlna mě odhodila daleko od místa, kde spadl Chronos. Originál teorie elektromagnetismu i když částečně utrpěl, se zachránil. Shořely stránky, které obsahovaly rozvedení základní teorie existence hmoty.

Na jaře 1945 se zdálo, že lidstvo se poučilo a všechno utrpení způsobené válkou zmizí do propasti času. Se znovu nabytou energií jsem se pustil opět do práce, zamýšlel jsem dokončit rukopis Olivera Heavysidea. Nechci se chlubit, ale dost jsem toho stačil udělat. Když ovšem v témže roce, kdy došlo k porážce fašismu, vyrostly dva strašlivé hřiby, pochopil jsem, že technické znalosti lidstva stojí bohužel daleko před jeho duchovním a morálním dozráním. Einstein měl pravdu, když tvrdil, že uvolněním atomové energie se všechno změní, s výjimkou našeho způsobu myšlení. Část lidstva svým uvažováním stále ještě žila v kategoriích Clausewitze. „Válka je jen pokračováním diplomacie jinými prostředky.“ A tak jsem zničil všechno, co jsem stačil udělat, a současně si dal slib, že nikdy a nikomu neprozradím tajemství sira Olivera Heavysidea, protože by mohlo být zneužito nečistýma rukama některých lidí.

Za desítky let se ve světě mnohé změnilo. Začal jsem se zamýšlet nad tím, že lidstvo snad už není tak pošetilé, aby dopustilo novou katastrofu. Uvažoval jsem o tom, že objev základní rovnice existence hmoty nás učiní silnými, a právě vědomí velikosti a moci přiměje lidstvo konat jen dobro.

Vážený pane profesore, znám Vás jako významného teoretického fyzika a hluboce si Vás vážím. Měl jsem možnost seznámit se s Vašimi pracemi a znám i Vaše stanovisko k problematice času a prostoru. Beru i v úvahu zemi, kde žijete, a vím, že ta skutečnost má v dnešní době ještě neobyčejný význam. Z těchto důvodů předávám rukopis Olivera Heavysidea právě Vám s přesvědčením, že se dopátráte jeho tajemství a použijete ho jen k dobru lidstva.

Váš Douglas Brighton

Slunce zapadlo. Obzor na západě se zatáhl pochmurným, modrofialovým závěsem mraků. Foukal protivný lezavý vítr a silně se ochladilo.

V podvečerní hodině byl most liduprázdný, ale Ivonin se cítil dobře. Rád chodil pěšky do práce i z práce, pomáhalo mu to naladit se na pracovní rytmus a potom na odpočinek. K tomu ho ještě čekala schůzka s Inkou. Začal se při chůzi usmívat.

Pracovní den proběhl úspěšně. Šéf mu milostivě povolil sestavit první experimentální model, a také nejuznávanější odborník v ústavu pronesl při té příležitosti několik nesrozumitelných myšlenek a vyslovil mu důvěru. Ivonin znal řešení, bylo třeba jen doložit jeho správnost výpočty. Nijak se nevzrušoval. Byl ve svém oboru „kovaný“, jak se ředitel vyjádřil na výrobní poradě, aby omluvil, že Ivoninovi, jako mladému výzkumnému pracovníkovi chybějí praktické zkušenosti.

Docela se setmělo. Modrofialová clona poznamenala město předtuchou zlého nečasu. Vítr zběsile fičel na mostě přes Dněpr a bloudil v uličkách, zahrádkách a zapadlých koutech města.

Ivonin si zvedl límec kabátu a přidal do kroku. Přejel pohledem přeplněný trolejbus a zachytil zálibný pohled nějaké postarší ženy. V duchu se usmál. Pro jeho poetickou duši stejně jako pro přírodu neexistovala nepohoda.

Uprostřed dvoukilometrového mostu náhle pocítil, ne uslyšel nebo uviděl, protože pouliční lampa právě v tom místě zhasla, prostě vytušil, že je někdo ve výklenku mostu. Ani ho nenapadlo, že jedná pošetile, když se zastavil a tiše se zeptal:

„Je tam někdo?“

Strach ve skutečnosti neměl, přesto ho malá, nevýrazná obava přiměla zbystřit zrak v houstnoucí mlze.

„Je tam někdo?“ opakoval otázku. A náhle ucítil, že padá do bezedné studny, jejíž vratké stěny se skládaly ze strachu, bolesti, touhy a osamění.

Bůhvíproč spatřil obraz, jak obrovský sesuv půdy zdemoloval několik domů na okraji kteréhosi města a do srdce se mu zabodly rozpálené jehly. Vzápětí uviděl lodě kotvící v přístavu, které tajfun zvedl do vzduchu, vynesl na břeh a roztříštil o skály. Obruč palčivé bolesti mu sevřela hlavu. Pak následovala vidina kamiónu padajícího ze silnice po srázu do neznámé řeky, vesnice zatopené povodní, sněhové laviny bořící stanový tábor jakési výpravy. Sled přeludů byl neúprosný. Vesmírná loď startující do kosmu a vzápětí havarující na základně, mrtví lidé po pumovém útoku teroristů a desítky jiných událostí. Každá z nich se dotkla jeho čivů jako při elektrickém šoku a změnila ho v jakési nadrozměrné, tetelící se klubko nervů.

Náhle všechno zmizelo. Ivonin zjistil, že stojí na mostě a vítr mu zběsile vrhá do obličeje prudké spršky deště. Projel autobus, na okamžik osvětlil chodník dálkovými reflektory a Ivonin spatřil v pruhu světla, tam v tom mostním výklenku jakousi postavu. Autobus ale odjel a Ivonin zůstal stát všecek zmatený, dosud pod dojmem šoku z těch nevysvětlitelných halucinací. Vnímal ale skutečnost, aspoň si uvědomil, že kolem projela se hřmotem kolona nákladních aut. Teď jako naschvál nejbližší pouliční lampa zhasla a znova se rozsvítila. Konečně ho uviděl. Už nestál ve výklenku, ale ležel na chodníku, jako by se mu zrovna udělalo nanic, a Ivonin při pohledu na něho upadl do rozpaků. Byl to evidentně nějaký tulák, chudák, zkrátka divné individuum v kožené bundě, šedých kalhotách a těžkých vojenských botách, a k tomu se tak silně chvěl, že to bylo patrné na deset kroků.

Ivonin přemohl rozpaky a přiblížil se. Vtom se setkal s jeho pohledem, kupodivu velmi ostrým, jakoby žhavým, rozhodně náramně živým. Muž se ale třásl a sykal bolestí.

„Co je vám?“ zeptal se a sklonil se k němu. „Srdíčko?“

„Čtyřicet tisíc,“ šeptal neznámý, „osm balů za tři minuty.“

Ivonin se bezradně rozhlédl. Na mostě nebylo človíčka, déšť ho změnil v kluzký hřbet jakéhosi pravěkého obrovitého zvířete. Byl tu s ním sám — nejspíš dostal srdeční záchvat a měl by ho někam dopravit. Zmocnila se ho zlost z nemohoucnosti.

„To nic,“ šeptal muž na zemi. „Hned to přejde, nebojte se.“ Křečovitý úsměv mu znetvořil ústa, ale v očích se mu vyjasnilo a výraz bolesti pomalu ustupoval. Muž se posadil.