Oleh Romančuk - Stíny minulosti

Ten Volin. Jak na něho vůbec přišel? S kým o něm mohl mluvit, když od včerejška neviděl nikoho, jen toho chlapce s pejskem, napadlo ho.

Přitom se Sergej blížil po betonové ploše k Volinovi. A zase se setkal s jeho pátravým pohledem.

„Co jste tam tak dlouho dělal?“ zeptal se Volin.

„Přemýšlel jsem.“

„Jak se cítíte?“

Otázka se Sergejovi nelíbila. Proč se k čertu zajímá, jak se cítí? Mlčel tedy, a když nasedal k Volinovi do vozu, zahučel: „Dovezete mě domů?“ Podle Volinovy vyhýbavé odpovědi to domů ještě nemělo být, napřed se měl Sergej stavět někde, kde ho už čekají. Plný tísně sledoval jízdu. Město poznával, ale zase je neznal, některé domy zmizely.

Areál, kam přijeli, mu nebyl povědomý. Ocitli se v konglomeraci domů ze skla a neoplastu, lesknoucích se i v matném denním světle. Jen tu a tam stála budova, jejíž obrysy mu něco připomínaly. Byl tady už někdy? Nedovedl si na to odpovědět.

Kráčel dlouhou chodbou podél řady dveří, potkával muže v bílém, už je to tak! Už ví, kam ho přivezli, ale nedá se, pomyslel si odhodlaně.

„To je nemocnice?“ zeptal se Volina.

„Ne, naše Výzkumné středisko astronautiky.“ Středisko astronautiky! Tam přece chodíval a býval tu jako doma! A vtom už před ním Volin otevřel jedny z dveří a nechal ho vejít samotného.

Zpoza psacího stolu povstal starší muž s brýlemi na nose a kráčel mu vstříc.

„Vy jste…?“ vyslovil Sergejovo jméno.

„Ano, to jsem já. Sdělíte mi laskavě, proč jste mě sem přivezli? Přistál jsem včera s raketoplánem a nevidím důvod, proč…“

Sergej byl připravený na všechno, jen ne na to, co se potom stalo. Obrýlený muž ho popadl za ruku a srdečně jí potřásl. „My už to víme, člověče. Máme přece výpočet dráhy vašeho letu a podle toho jste se musel dostat do blízkosti hvězdy. K vychýlení nedošlo naší vinou, ani vaší… Vychýlilo vás silné magnetické pole, bude tam dosud neznámý zdroj, ale to nic… Člověče, váš raketoplán přece shořel! Jak se vám podařilo zůstat naživu?“

Sergej něco zamumlal, něco úplně zbytečného. Co mohl povídat, copak se dá o tom vyprávět? O létech naděje a strachu, o touze, o čekání? O tom, co na sobě vybojoval tam nahoře? A přece to Kopnin, profesor Kopnin chtěl od něho slyšet.

„To je zajímavé, co mi říkáte,“ řekl Kopnin, když Sergej domluvil poněkud v rozpacích. „A teď poslouchejte vy mě a snad se nám podaří společně váš případ objasnit. Jako astrofyzik se zabývám už dávno výzkumem struktury hvězdného spektra. A také částic, z kterých je náš vesmír vytvořen, hvězdy stejně jako voda, jako cokoli na naší Zemi, jako vy, nebo já.“

„Váš obor je tedy výzkum částic atomového jádra,“ zabručel Sergej.

„Promiňte, že jsem to vzal tak zeširoka. Vím, že víte, oč jde, ale nevíte, jakým druhem výzkumu jsem se zabýval já.“

Jakým druhem, zatápal Sergej v hlavě. Vypočítávají dráhy neutronů a dalších částic při odloučení od jádra? Není takový laik, za jakého ho Kopnin pokládá. „Co tedy děláte?“

„Zkoumám chování částic ve vesmíru. Abyste tomu lépe rozuměl, jde mi o možnosti toho, čemu se laicky říká energie. Zjistil jsem, že existuje jev, kdy se energie — spíše její částice — rozmístí takovým způsobem, že jejich kombinace čelí vysokým teplotám. Nerozžhaví se, protože sama se stane vichrem, smrští částice. Ten jev se objevuje jen zcela výjimečně. Hvězdy však existují miliardy let, to jistě víte,“ Kopnin se na něho omluvně usmál, „a také je vám už asi známé, že tyhle… smršti nejsou fikcí. V proudu radiací jsou prostě druhem energie.“

Sergeje to všechno nějak rozmrzelo. Na diskuse neměl zrovna náladu. „Tak mi prosím vás jednoduše řekněte, jakou máte hypotézu, co mi vlastně zachránilo život?“

„Vy sám jste si zachránil život.“

Sergej na něho užasle hleděl.

„Podle mě je to jisté.“

„A co kyslík?“

„To u vás nebylo podstatné. Vzpomeňte si na jiné organismy, přetrvávající v určitých výjimečných stavech. Ostatně, z litru nukleonů by mohl vzniknout kyslík pro celé lidstvo,“ zasmál se Kopnin.

„Dobrá, ale to by nukleony musely být rozmístěny podle určitého řádu,“ namítl Sergej.

„V tom máte pravdu a já bych dodal, že někdy se jim to může podařit.“

„To myslíte vážně? Živé vichry, co dopravují kosmonauty na Zemi? Ale to by musely umět uhádnout myšlenky a tyhle mozkové bioproudy není sakra lehké analyzovat. Tomu snad nevěříte?“ vychrlil Sergej jedním dechem.

„Věřím faktům,“ pravil Kopnin vážně.

„Kdyby se bylo někdy něco podobného stalo, jak to, že o tom nic nevím? A jak to, že se to stalo mně — jestli se to vůbec stalo,“ ozval se Sergej prudce.

„Odpovězte tedy sám, jak to, že vaše raketa shořela a vy tu sedíte přede mnou? Zřejmě tu sehrála roli biotronika, přesněji telekineze. Bylo to potřeba, chápete? Proto, aby vaše psychika nebyla traumatizována. To, že jste letěl raketou, nebyla jen iluze, je to nesporný fakt. Ale pro vás, když jste vyvinul tuto — méně známou energii, se stala iluzí.“

Sergej potřásl hlavou. „Musím se přiznat, že jsem tam žil s jedinou myšlenkou. Vrátit se a spatřit syna. Viděl jsem ho naposledy, když mu byly dva roky. Chápete? Žena mu zřejmě o mně nic neřekla. Považovala mě za mrtvého.“ Najednou se Sergej zeptal. „Jak jste se vlastně dozvěděli o mém návratu? Po těch letech mě tu přece nikdo nemůže znát, děti, co jsem vídal, odrostly, lidi se odstěhovali — “ před očima se mu mihl obraz děvčátka skákajícího přes švihadlo a mladé ženy z letiště, která jako by mu byla povědomá.

„Byla to Elka,“ řekl jako ve snách. „Malé děvčátko Elka, co jsem znal,“

„A vidíte. Dozvěděl jsem se o vás od jejího muže. Setkala se s vámi v hale na letišti, poznala vás, ale neodvážila se k vám jít. Chtěli vás ušetřit stresu z příliš náhlého setkání, chápete? Její muž se právě ten den vrátil a přišel napřed samozřejmě k nám — tak ten nám o vás řekl.“ Kopnin se na okamžik odmlčel a zkoumal Sergejův obličej.

„Je to váš syn, Sergeji,“ pokračoval. „Jmenuje se Dobrov, Mychail Dobrov. Mimochodem, z expedice se vrátil předčasně, měli menší poruchu, bez zjevných příčin.“ A teď se mu Kopnin podíval zpříma do očí. „Co tomu říkáte? Já tomu říkám dvě neobvyklá přistání najednou, to je v naší praxi výjimečný případ.“ Zadíval se někam na strop, nad Sergejovou hlavu. „Není to vlastně úžasné?“ pronesl bodře.

„Ten Dobrov,“ zeptal se Sergej velmi tiše. „Chtěl bych se zeptat, byla to jeho první expedice?“

„Ano, byl to jeho první let. Skvělý chlapec, matka mu zemřela před deseti roky a na vás se nepamatuje, ale jistě mu způsobíte radost, když ho navštívíte. Máte to v úmyslu, viďte?“ dodal a očima zůstal viset na Sergejových rtech.

„Ano.“ Sergej si rozepjal knoflík u krku jako by se dusil. Ale úsměv na jeho tváři vyšel. „Jistě, a děkuju vám.“

Znovu a znovu se mu v paměti promítala tatáž scéna. Mladá žena s dítětem v náručí, smích, pláč, hádky a slzy minulých let.

Olena, jeho manželka, stála před ním jako živá. Její tvář je docela blízko, teď se na něho dívá rozesmátýma modrýma očima.

A najednou Sergej věděl, že se vrátil příliš pozdě.

Domníval se, že časem na ni zapomene, a aby to bylo snadnější, vzdaloval se na stále delší dobu. Náhle ho přepadla lehká, vlastně zanedbatelná bolest na prsou. Pak cítil dotek kapiček rosy na těle, jako by byl lehce promokl. Viděl zamlžené obrysy oblaků na vysokém nebi, krátké stíny keřů na vlahé zemi. A blízko známý, milý hlas.