Sever Gansovskij: Kroky do neznáma

Připomínalo to jakousi vertikální nitku s velkou zploštělou kuličkou dole a několika malinkými krůpějemi nad ní.

Kapky klesaly mimochodem tak pomalu, že jsem je mohl rozbíjet lusknutím prstu.

Musím však upozornit, že mi můj nový známý nedopřál věnovat se dalšímu pozorování.

Zorovi lezlo pití rychle do hlavy, a když měl dost, byl naprosto nesnesitelný.Přihnul si ještě jednou z láhve, postavil ji na stůl, zkřížil krátké ruce na prsou, stiskl zuby a několikrát hlučně vydechl nosem, upíraje pohled do prázdna.

To všechno mě mělo přesvědčit o tom, že jeho (Zorovy) prožitky jsou teď nadmíru závažné.

Jeho rudá tvář zbrunátněla přitom ještě víc a tupý konec nosu mu zbledl.

Pak se pohrdavě rozhlédl po místnosti.

„Och, neznáš život.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

Pokrčil ledabyle rameny a neodpověděl.

„Vy ovšem život znáte, že?“ zeptal jsem se po chvíli.

Nepostřehl mou ironii a povýšeně přikývl. Pak svraštil čelo, až mu naskočily dvě tučné vrásky, začal skřípět zuby a skřípěl poměrně dost dlouho.

Dělal to asi proto, aby mě zastrašil. Ale přiznám se, bylo mi do smíchu.

Vlastně, když to tak vezmu, nebylo tu k smíchu nic.

„Tak dobře,“ prohlásil Zora. „Teď jim ukážu.“

„Komu?“

Zadíval se na mne prázdným pohledem, ještě jednou zaskřípal zuby a shovívavě procedil:

„Komu jinému? Čmuchalům.“

„Jakým čmuchalům?“

„Těm od milice… A vůbec.“ Zlostně se rozchechtal. „A tomu Ivaněnkovi taky. Tomu ze sovchozu.“

Z dalšího našeho rozhovoru vyplynulo, že byl právě propuštěn z vězení, kde seděl tri roky za chuligánství. Byl sice odsouzen na pět let, ale dva roky mu s nějakou podmínkou odpustili.

Trvalo to dlouho, než vyjmenoval všechny své nepřátele. Semjon Ivanovic, jakýsi poručík Petrov, zase nějaký jiný Semjon Ivanovic a pak ještě ředitel sovchozu Ivaněnko.

„Teď poznají, kdo to je Zora Buchtin. Ani jeden mi neunikne…“

Pak se jeho nálada najednou změnila a Zora začal táhle vyzpěvovat:

Zase nám v úterý návštěvu dají,

potečou potoky materských slz…

Přestal zpívat, nahnul se přes stůl a položil mi ruku na rameno:

„To nic. Poslouchej mě dobře. Naučím tě, jak se má žít. Rozumíš?“

Štítivě jsem setřásl jeho dlaň s ramene.

„Co teď potřebujeme nejvíc?“ pokračoval Zora. „Peníze. Rozumíš? A já vím, kde se najdou. V účtárně elektrárny. Hlavně se mě drž.“

„A nač potřebujeme peníze?“ zeptal jsem se. „Stejně si můžeme brát, co potřebujeme.“

Tato myšlenka ho přivedla do rozpaků. Chvíli se na mě podezřívavé díval a pak řekl nejistě:

„Peníze — to je všechno.“

Nepamatuji se již přesně, o čem jsme mluvili dál. Vím jen, že za chvíli dostal nový nápad — musíme prý utéci do Ameriky. (Představoval si ji jako zem, kde se ve dne v noci nic jiného nedělá, než že se jezdí v přepychových automobilech sem a tam a hraje se na saxofon.)

Zatímco vytruboval své dalekosáhlé plány, rozhodl jsem se pevně, že ho v žádném případě nesmím od sebe pustit. Kdoví co by ještě mohlo vlézt do téhle hloupé makovice. Za stavu, v němž jsme oba byli, nemohli se lidé nijak bránit jeho drzé svévoli. Byl teď skoro všemohoucí. Mohl krást, bít, dokonce zabíjet.

Najednou vstal od stolu:

„Skočím ještě pro láhev.“

Než jsem ho stačil zastavit, vyběhl za dveře.

Podíval jsem se oknem, a když jsem zjistil, že Zora skutečně zamířil do krámku, zašel jsem do koupelny, vzal jsem z háčku malý dětský ručník a vstrčil jej do kapsy. Pak jsem opět začal sledovat Zoru.

Byl v krámku dost dlouho a zpátky se vracel líným krokem. U chodce v pumpkách se trochu zdržel, obešel ho kolem a bedlivě si ho prohlížel. Pak mu vrazil silnou ránu.

Všechno ve mně vzkypělo hněvem. Vyběhl jsem z jídelny.Zora už měl namířeno k mladinké Máše, pomocnici v domácnosti Juškovových. Křikl jsem na něho a on neochotně spustil zase nohu z plotu. '

Když jsem se k němu přiblížil, všiml jsem si, že mu kapsy podezřele odstávají.

„Co tam máš?“

Trochu zaváhal a pak povytáhl z kapsy tlustý svazek padesátirublových bankovek.

„Drobný jsem nebral,“ vysvětloval. „Rozumíš? A pak t-času dost. Pojedeme napůl. Chceš?“

Při jeho slovech jsem si za zády namotával ručník na pravé zápěstí. Pak jsem přistoupil těsně k němu.

„Teď mě dobře poslouchej. Okamžitě půjdem zpátky do krámku a všechno, co jsi tam vzal, položíš zpátky na, místo. Jasné?“

Překvapeně zamrkal.

„Kam to položím?“

„Zpátky do pokladny. V krámku.“

„Proč?“

„Proto, že ti nedovolím krást.“

Konečně mu to došlo. Přimhouřil oči a upřeně se mi zadíval zdola do očí. Byl asi o hlavu menší než já, ale mnohem širší v ramenou.

Pak to tu vypadalo jako v americkém filmu o gangsterech. Rozpřáhl se. Uhnul jsem hlavou a v té chvíli mě špička jeho těžké boty prudce zasáhla do břicha. Na chvíli jsem téměř úplně ztratil vědomí a skrčen u plotu jsem lapal po vzduchu. Chytal jsem se pletiva, abych neupadl. Nohy se mi podlamovaly. Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si s hrůzou, že mě nyní Zora kopne do tváře.

Kdyby to byl udělal, už bych se jistě nezvedl. Ale Zorovi se zachtělo trochu se, na mne vytáhnout.

„Tak co, máš dost?“ zeptal se rozvášněně. „A ještě dostaneš. Hned jsem tě prokouk. Taky patříš k čmuchalům, prevíte!“

Během jeho klení jsem přicházel k sobě. Nejdřív se mi vyjasnilo v hlavě, pak se mi přestaly třást nohy. Hluboce jsem nadechl. Potřeboval jsem ještě nějaké dvě tři vteřiny, abych opět chytil dech.

Zora napřáhl nohu. Ale já už byl připraven. Vzpřímil jsem se a uskočil.

Chvíli jsme proti sobě mlčky stáli.

„Chceš ještě?“ ptal se Zora sípavě. Přikročil jsem k němu a pohnul levou rukou. Zora sledoval mou pěst. Využil jsem toho a vší silou jsem mu zasadil pravou rukou ránu do čelisti.

Nemít ten ručník, zpřelámal bych si jistě všechny prsty.

Bylo zajímavé sledovat udivený výraz jeho obličeje. Chvilku zůstal stát a pak se svalil na koleno.

Byl to klasický k. o.

Nezůstal však na zemi dlouho. Vytáhl z kapsy nůž, otevřel jej a vrhl se na mne.

Přivítal jsem ho další ranou.

Ale vyřízen byl teprve po třetí ráně. Sedl si na asfalt, nůž mu vypadl z ruky.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Stačí?“

Mlčel.

„Stačí, nebo chceš ještě?“

„Tak dost,“ procedil konečně. „Co chceš? Proč mě nenecháš?“

Pak jsme odnesli peníze do krámu. Belhal se přede mnou, popoháněn mými výkřiky, a fňukal.

Prodavač v bílém pomuchlaném plášti strnul nad svou vybrakovanou pokladnou. Lépe řečeno, začal teprve otáčet hlavu k zásuvce, kterou před chvílí Zora vybrakoval.

Pak jsem se pokusil zvednout povaleného chodce v pumpkách. Můj pokus byl však naprosto bezvýsledný. Tady jsem narazil na rub oné shovívavosti, s níž materiální svět reagoval na rychlost mých pohybů.

Velice jemně a opatrně jsem začal zvedat muže za ramena. Jeho hlava však zůstávala u země jako přilepená. I když jsem se snažil dělat všechno co nejpomaleji, z hlediska obvyklého života to přesto vypadalo tak, že jím cloumám fantasticky rychle, takže hlava nestačí pohybu ramen.

Měl jsem pocit, že mužovo tělo je z vaty. Bál jsem se, abych mu neublížil, nechal jsem ho tedy ležet.