Blake Pierce - Ještě Než Zabije

Poslední případ byl trochu přitažený za vlasy, ale Mackenzie doufala, že by oba mohly být s případem ze sedmaosmdesátého a případem Hailey Lizbrookové spojeny.

„Co to tam máte?“ zeptal se Porter.

„Nancy mi poslala nějaká hlášení o dalších případech, které mohou souviset.“

„Stojí nějaký za pozornost?“

Mackenzie chvilku zaváhala, ale potom mu pověděla o těch dvou. Když skončila, Porter jenom pokýval hlavou a sledoval noční silnici. Zrovna míjeli směrovou ceduli oznamující, že Omaha je vzdálena dvacet dva mil.

„Myslím, že se občas příliš snažíte,“ řekl Porter po chvíli. „Pracujete, jak jen můžete, a spousta lidí si toho už všimla. Ale buďme upřímní: ne každý případ souvisí s jinými, aby pro vás nakonec mohl vzniknout nějaký monstr proces.“

„Tak mě pobavte,“ řekla Mackenzie. „Co vám právě teď říkají vaše instinkty? S čím máme tu čest?“

„Je to jenom obyčejnej grázlík, kterýmu máma pořádně nenakládala na zadek,“ odpověděl Porter pohrdavě. „Když si promluvíme s dostatečným počtem lidí, najdeme ho. Celá tahle analýza je jenom ztráta času. Lidi se nehledají tím, že se jim nabouráme do hlav. Děje se to kladením otázek. Pouliční práce. Od domu k domu a jednoho svědka k druhému.“

Odmlčeli se a Mackenzie chvíli přemýšlela o tom, jak jednoduše Porter viděl svět kolem sebe. Jak černobílý pro něj byl. Nebyl v něm žádný prostor pro detaily a maličkosti, nic mimo předem určené předpoklady. Ona si naopak byla jistá, že člověk, se kterým mají co do činění, je mnohem sofistikovanější.“

„Co si o našem vrahovi myslíte vy ?“ zeptal se po chvíli.

V jeho hlase přitom zněl odpor, jako kdyby se jí zeptat ani nechtěl, ale dlouhé mlčení jej k tomu přinutilo.

„Myslím, že nenávidí ženy pro to, co představují,“ řekla tiše a stále si ještě v mysli svůj názor utvářela. „Možná, že je to padesátiletý panic, který si myslí, že sex je divný – ale zároveň se nemůže vyrovnat s jeho potřebou . Zabíjení žen mu dává pocit, že vítězí nad vlastními instinkty, které mu rozumově připadají člověka nehodné a odpudivé. Dokud může eliminovat zdroj té touhy, jež jej trápí, cítí, že nad tím má kontrolu. Rány bičem na zádech indikují, že své oběti vlastně trestá za jejich provokativní náturu. Potom tu máme ještě fakt, že nikdy není dokázáno sexuální zneužití. To mě přivádí k myšlence, že by jeho činy mohly v jeho očích být nějakým pokusem o očišťování.“

Porter zakroutil hlavou skoro stejně, jako kdyby to udělal zklamaný rodič.

„Přesně o tomhle mluvím,” řekl. „Ztráta času. Už jste se do toho zamotala tak hluboko, že už ani nevíte, co si o tom myslet – a nic z toho nám nijak nepomáhá. Ve skutečnosti si nevidíte na špičku nosu.”

Znovu je obklopilo trapné ticho. Porter evidentně již řekl to, chtěl a tak znovu zapnul svoje rádio.

Vydrželo to ale jenom pár minut. Už se blížili do Omahy a musel brzy vypnout rádio sám od sebe. Potom dokonce znovu promluvil a jeho hlas přitom zněl poněkud nervózně. Mackenzie v něm však rozpoznala i snahu dát najevo, kdo je v tomto vyšetřování šéfem.

„Už jste někdy mluvila s dětmi, které zrovna přišly o rodiče?” zeptal se jí.

„Jednou,” odpověděla. „Po přestřelce mezi gangy. Byl to jedenáctiletý kluk.”

„Taky jsem to už párkrát zažil. Není to zrovna příjemné.”

„To teda není,” souhlasila Mackenzie.

„Takže poslouchejte, budeme se ptát dvou malých kluků na jejich mrtvou mámu. Dřív nebo později přijde řeč na místo, kde pracovala. Musíme to zvládnout citlivě, s ohledem na děti a v rukavičkách.”

Mackenzie zuřila. Nebyla žádný zelenáč, ale on s ní mluvil jako s děckem.

„Nechte mluvit mě. Vy můžete být utěšovatelka, když začnou brečet. Nelson říkal, že tam bude i její sestra, ale nějak si nedokážu představit, že by nám je mohla nějak pomoci utišit. Nejspíš bude stejně zdrcená jako ty děti.”

Mackenzie si nemyslela, že je to zrovna nejlepší nápad. Jenže v případu byl zainteresovaný jak Nelson, tak Porter, a bylo lepší nevzpouzet se jim úplně ve všem. Takže když si Porter přál vyslýchat dvě vyděšené děti, bude mu to muset umožnit.

„Jak si přejete,”' procedila mezi zuby.

Znovu se odmlčeli. Porter tentokrát už ani nezapnul rádio, a tak jim jako zvuková kulisa sloužilo jenom předení motoru a šustění listů ze složky, kterou měla Mackenzie na klíně. V těch dokumentech, které poslala Nancy, se ukrýval mnohem rozsáhlejší příběh. Tím si Mackenzie byla jistá.

Samozřejmě, aby mohly společně vypravovat jasný příběh, musely by být odhaleny všechny postavy. Jenže ta nejdůležitější se zatím stále ukrývala ve stínech.

Na další křižovatce zahnuli a výrazně pomalejší rychlostí objevili ztichlý blok budov. Mackenzie se zmocnil ten známý pocit, kdy si přála být kdekoliv, ale hlavně ne tam, kde byla.

Už za chvíli se setkají s dětmi zavražděné.

Vzhled bytu Hailey Lizbrookové Mackenzie překvapil. Nebylo to ani trochu tak, jak očekávala. Bylo tam uklizeno a čisto, nábytek byl vkusně rozmístěný a prach na něm dokonale setřený. Styl vypovídal o usedlé ženě, která má ráda roztomilé obrázky a nápisy na hrnečcích, vkusně vyrovnaných na poličce nad sporákem. Očividně se pečlivě starala o všechno od kuchyně až po vlasy a pyžama svých synů.

Vypadalo to docela jako byt rodiny, o které Mackenzie sama vždy snila.

Ze záznamů si vzpomínala, že chlapcům je devět a patnáct. Starší se jmenoval Kevin a mladší Dalton. Když je spatřila, bylo jasné, že Dalton si přes noc mohl oči vyplakat. Byly modré, opuchlé a zarudlé.

Kevin, na druhou stranu, vypadal především naštvaný. Když se posadili a Porter se ujal slova, v jeho hlase nešel přeslechnout tón někde mezi úřednickou povýšeností a strojenou přátelskostí učitele v mateřské škole, který se až příliš snaží. Mackenzie se co chvíli uvnitř zachvěla.

„Teď bych rád věděl, jestli vaše matka měla nějaké přátele mezi muži,” řekl Porter.

Stál přitom uprostřed místnosti, zatímco oba chlapci seděli na gauči. Sestra oběti, Jennifer, stála v přiléhajícím kuchyňském koutu, kouřila cigaretu a kouř vyfukovala nad sporák, kde jej sbírala zapnutá digestoř.

„Myslíte jako přítele?” zeptal se Dalton.

„Jistě, i to je mužský,” řekl na to Porter. „Ale nemyslím jenom to. Zajímá mě každý muž, se kterým mohla mluvit více než jednou. Klidně třeba i pošťák nebo někdo z obchodu.”

Oba chlapci se na Portera dívali, jako na nějakého klauna, který měl každou chvíli začít provádět nějaké magické triky. Mackenzie dělala to samé. Ještě nikdy jej neslyšela mluvit takovým tónem. Bylo skoro legrační poslouchat tak uklidňující hlas z úst zrovna tohoto člověka.

„Ne, nemyslím si,” odpověděl Dalton.

„Ne,” řekl Kevin. „Přítele taky neměla. Alespoň o tom nic nevím.”

Mackenzie s Porterem se oba podívali na Jennifer, která byla skutečným adresátem této otázky. Namísto odpovědi se jim však dostalo jenom pokrčení ramen. Mackenzie si byla jistá, že je Jennifer pořád ještě v šoku. Přemýšlela, jestli by se nedal najít nějaký další člen rodiny, který by se na chvíli o chlapce postaral, protože Jennifer rozhodně nepůsobila dojmem, že je toho nyní schopná.