Blake Pierce: Ještě Než Zabije

Začala se zaobírat stručnými poznámkami ve složce na stole před sebou, v naději, že tam zahlédne nějaký detail, který by pomohl jejím myšlenkám pohnout se dál. Prolistovala čtyři stránky informací a doufala, že něco objeví. Všechno, co však složka obsahovala, Mackenzie už věděla. I tak si ale začala vše znovu číst.

Třicet čtyři let stará žena, pravděpodobně zabita předešlé noci. Sečné a řezné rány, spousta odřenin na zádech, přivázaná k dřevěnému kůlu. Za příčinu smrti je předpokládána ztráta krve, případně srdeční zástava. Metoda svázání indikuje možný náboženský podtext, zatímco vzezření těla oběti poukazuje spíše na kontext sexuální.

Jak se těmi řádky probírala, něco se stalo. Přestala se na chvilku soustředit a nechala svou mysl jít tam, kam sama potřebovala.

To stačilo k tomu, aby si uvědomila něco, o čem doufala , že to nebude pravda. Nelson hlasitě směřoval ke konci svého monologu.

„…a vzhledem k tomu, že už je příliš pozdě na to, aby kontrolní body na silnicích měly nějaký efekt, budeme se muset spoléhat především na výpovědi svědků, a věnovat pozornost i těm nejmenším a zdánlivě bezvýznamným detailům. Má k tomu někdo co říci?“

„Jenom jednu věc, pane,“ řekla Mackenzie.

Dobře věděla, že Nelson právě zadržel povzdechnutí. Z druhého konce zaslechla, jak se Porter sám pro sebe potichoučku zachechtal. Ignorovala obojí a čekala, až ji Nelson osloví.

„Ano, Whiteová?“ zeptal se.

„Vzpomínám si, že jeden případ z roku 1987 byl podobný jako tento. Jsem si jistá, že se to stalo kousek za Roselandem. Způsob svázání byl stejný a typ ženy také. Dala bych ruku do ohně za to, že i metoda bití odpovídala té ze včerejška.“

„1987?“ zeptal se Nelson. „Whiteová, byla jste v tu dobu už vůbec na světě?“

Tato poznámka si vysloužila lehký smích ze zhruba poloviny zasedačky. Mackenzie ji nechala, stejně jako ty ostatní, sklouznout pryč a zmizet. Neměla čas na to cítit se zahanbeně.

„Nebyla,“ odpověděla namísto toho nebojácně. „Ale četla jsem o tom v hlášení.“

„Zapomněl jste, pane,“ vložil se do toho Porter, „že Mackenzie tráví svůj volný čas četbou případů uložených k ledu. Co se týče těchto věcí, je ta holka něco jako chodící encyklopedie.“

Mackenzie si dobře všimla, že ji oslovil křestním jménem a navíc ještě přidal titul holka namísto žena. Nejsmutnější na tom bylo, že si nejspíš svou neomalenost ani neuvědomoval.

Nelson se podrbal na zátylku, nadechl se a nakonec konečně uvolnil otěže onomu povzdechnutí, které v sobě již notnou chvíli držel.

„1987? Jste si jistá?“

„Skoro úplně.“

„Roseland?“

„Nebo nejbližší okolí,“ řekla.

„Dobrá,“ řekl Nelson a podíval se na vzdálený konec stolu, kde seděla žena ve středních letech a vše pozorně poslouchala. Před sebou měla na stole položený laptop, do kterého celou dobu tiše zapisovala vše, co bylo řečeno. „Nancy, mohla byste se podívat do databáze a zjistit, co o tom případu máme?“

„Ano, pane,“ odpověděla a začala psát cosi do intranetu policejního oddělení.

Nelson mezitím věnoval Mackenzie další ze svých nepřívětivých pohledů, který se dal do řeči slov přeložit asi jako: Doufám, že máš pravdu. Pokud ne, tak jenom plýtváš mým drahým časem.

„Výborně, dámy a pánové,“ řekl Nelson. „Takže se do toho pustíme následovně. Jakmile toto sezení skončí, vypraví se Smith a Berryhill do Omahy a budou k ruce místnímu oddělení. My na tom odsud začneme pracovat v párech. Porter a Whiteová, od vás dvou chci, abyste si šli promluvit s dětmi zavražděné a také s jejím zaměstnavatelem. Zjišťujeme také adresu její sestry.“

„Dovolte, pane,“ řekla Nancy a vzhlédla od počítače.

„Ano, Nancy?“

„Zdá se, že detektiv Whiteová měla pravdu. V říjnu 1987 byla v Roselandu hned za městem nalezena mrtvá prostitutka. Byla přivázaná ke kůlu. Záznam, na který se dívám, hovoří také o tom, že byla svlečená do spodního prádla a mnohočetně zbičovaná. Nebyly potvrzeny žádné známky sexuálního násilí a nebyl ani objasněn motiv vraždy.“

Místnost znovu výrazně ztichla, protože tohle mohlo měnit dosavadní postup. Byl to nakonec Porter, kdo promluvil. Mackenzie si byla jistá, že se to pokusí nějak zamést pod stůl, ale přesto v jeho hlase zaslechla i náznak obav.

„Stalo se to skoro před třiceti lety,“ řekl. „Spojení mezi oběma případy je podle mě jenom velmi tenoučké.“

„Ale spojení to je,“ nedala se Mackenzie.

Nelson plácnul svými masitými dlaněmi o desku stolu a zamračeně se na ni podíval. „Pokud to je spojení, víte, co to znamená?“

„Znamená to, že máme co dělat se sériovým vrahem,“ odpověděla. „A jenom podezření , že je to skutečně sériový vrah, znamená, že bychom měli zavolat FBI.“

„Ach, kruci,“ reagoval Nelson. „přeháníte. Sakra hodně přeháníte, Whiteová.“

„Bez urážky, pane,“ řekla Mackenzie, „stojí to za prověření.“

„Teď, když to ten váš super mozek vynesl na stůl, už se tím zabývat musíme,“ odpověděl Nelson. „Zavolám na pár míst a vám osobně svěřím vyšetřování téhle hypotézy. Prozatím se však budeme věnovat stopám, které jsou plně relevantní a čerstvé. To je vše. Všichni do práce.“

Skupinka kolem konferenčního stolu se začala pozvolna rozcházet. Každý si odnášel svou složku s informacemi. Když byla Mackenzie na odchodu z místnosti, Nancy se na ni jemně usmála. Byl to asi největší výraz podpory, který tu Mackenzie za poslední dva týdny obdržela. Nancy tu sloužila jako sekretářka a recepční, ale byla velmi dobrá i v ověřování a zjišťování informací. Mackenzie měla za to, že je Nancy jednou z mála ze starších členů sboru, kteří s ní neměli žádný problém.

„Porter a Whiteová, počkejte,“ řekl Nelson.

Všimla si, že i Nelson teď projevuje jisté známky znepokojení, stejně jako Porter, když před chvílí mluvil. Nelson se však zdál být tou myšlenkou zasažen ještě více.

„Dobrá připomínka toho případu z 1987,“ řekl Mackenzie. Zdálo se, že jej přímo fyzicky bolí, když jí musí pochválit. „ Je to sice výstřel do tmy, ale nutí nás přemýšlet a zajímat se…“

„Zajímat se o co?“ zeptal se Porter.

Mackenzie nikdy nechodila ráda kolem horké kaše, a tak za Nelsona odpověděla sama.

„Proč se rozhodl znovu začít.“ řekla.

A potom ještě dodala:

„A kdy zabije znovu.“

Seděl ve svém autě a užíval si okolní ticho. Lampy pouličního osvětlení vrhaly nažloutlé světlo. Takhle pozdě v noci už po ní nejezdilo mnoho aut a celé okolí bylo strašidelně tiché. Věděl, že kdokoliv, kdo je teď v této části města a, takhle pozdě, venku, má v úmyslu vyřizovat svoje záležitosti v tajnosti. To mu jenom usnadňovalo soustředění na jeho práci – DOBROU PRÁCI.

Chodníky byly temné, až na občasný neon osvětlující ošumělé budovy. Postava velmi obdařené ženy zářila z okna budovy, kterou pozoroval. Byla jako maják na rozbouřeném moři. Jenže na takových místech jeden jenom stěží našel útočiště – alespoň ne útočiště hodné respektu.

Jak tak seděl v autě, tak daleko od pouličních světel, jak jen to bylo možné, přemýšlel o sbírce, kterou měl doma. Než se této noci vydal ven, pozorně ji celou prostudoval. Byly to drobné suvenýry jeho práce, které si rovnal na malý pracovní stůl: kabelka, náušnice, zlatý řetízek a pramínek vlasů uložený v plastikové krabičce na jídlo té nejmenší velikosti. Byly to připomínky toho, že má svůj úkol a práci. A že ani jedno ještě neskončilo.