Blake Pierce - Ještě Než Zabije

To se Mackenzie ale nezdálo.

Ostatně, nic kolem tohoto případu jí nepřipadalo v pořádku.

V hloubi svého srdce se nemohla zbavit dojmu, že tohle všechno je teprve začátek něčeho mnohem většího.

Mackenzie se sevřel žaludek, když před policejní centrálou spatřila dodávky s televizními štáby a jejich posádky, jak se přetahují o nejvýhodnější pozice, ze kterých by mohli na ni a Portera zaútočit. Jakmile Porter zaparkoval, už se k nim hrnulo několik štábů najednou. Běželi rovnou napříč trávníkem před centrálou. Vybavením obtěžkaní kameramani se s nimi v potu tváře pokoušeli držet krok.

Mackenzie viděla, že Nelson už stojí ve dveřích a dělá, co je v jeho silách, aby je udržel na uzdě. Taková práce mu ale očividně nevoněla. I odtud byl vidět pot, třpytící se na jeho čele.

Když vystoupil, Porter si pospíšil před ní, aby se ujistil, že Mackenzie nebude první detektiv, kterého média spatří. Když ji míjel, řekl, „Nic těm hyenám neprozraďte.“

To ji naštvalo.

„Já vím, Portere.“

V tu chvíli k nim dorazil hašteřící se chumel reportérů, těsně následovaný kameramany. Najednou na ně z davu mířilo přinejmenším dvacet mikrofonů, hrozících, že je nepustí dál. Otázky začaly padat hned na to a okamžitě se slily do jedné bzučící kakofonie.

„Už o tom vědí děti oběti?“

„Jaká byla reakce farmáře, který našel tělo?“

„Má případ sexuální pozadí?“

„Je rozumné, aby na takový případ byla nasazena žena?“

Poslední otázka Mackenzie trochu štípla. Věděla, že se jenom pokoušejí z nich dostat nějakou reakci, která by mohla odstartovat několikasekundový záběr pro podvečerní zprávy. Teď byly jenom čtyři odpoledne. Pokud se jim z nich něco podaří vydolovat, budou mít zlatý hřeb pro vysílání v šest.

Mackenzie už procházela dveřmi dovnitř budovy, ale ta poslední otázka jí stále zněla v mysli.

Je rozumné, aby se v takovém případu angažovala žena?

Vzpomněla si na nezúčastněný tón, kterým Nelson četl informace o Hailey Lizbrookové.

Samozřejmě, že je, pomyslela si Mackenzie. Naopak je to nezbytně nutné.

Konečně se ocitli uvnitř policejního oddělení a dveře se za nimi zavřely. Křik reportérů rázem zmlkl a Mackenzie si ulehčeně oddechla.

„Zasraný pisálkové,“ ulevil si Porter.

Teď, když byl mimo dosah kamer, zmizela z jeho kroku strojená elegance a jeho záda se trochu nahrbila. Pomalu kráčel kolem recepce a dále chodbou, která vedla do konferenčních místností a kanceláří. Vypadal unaveně, zralý na to jít domů a při chuti ten případ co nejrychleji nějak ukončit.

Mackenzie byla v zasedačce před ním. Kolem rozložitého stolu sedělo několik policejních důstojníků. Někteří na sobě měli uniformy, zatímco jiní byli oblečení jako obyčejní lidé z ulice. Jejich přítomnost, stejně jako všechny ty novinářské štáby před budovou, nasvědčovaly tomu, že se zpráva o případu během těch dvou hodin, kdy opustila kancelář, mířila na kukuřičné pole a potom zpět, stačila rozletět do všech světových stran. Už to nebyla jenom obyčejná vražda. Stala se z toho zajímavost.

Mackenzie se natáhla po hrnku s kávou a posadila se ke stolu. Někdo už stihl pro všechna místa připravit složky s těmi několika málo informacemi, které dosud k případu sesbírali. Zatímco si je Mackenzie četla, proudili do místnosti další lidé. Po chvíli dorazil i Porter a usadil se na opačném konci stolu.

Mackenzie se podívala na svůj telefon, jenom aby zjistila, že má osm nepřijatých hovorů, pět hlasových zpráv a tucet nových emailů. Byla to krutá připomínka toho, že už před ranním odjezdem do kukuřičných polí měla na ramenou spoustu dalších případů. Smutnou ironií bylo, že zatímco její starší spolupracovníci trávili čas tím, že ji shazovali a potajmu uráželi, zároveň si také uvědomovali její kvality. Výsledkem bylo, že měla na starosti nejvíce případů z celé jednotky. Dosud se však nikdy v žádném neopozdila a počet případů, které úspěšně dotáhla do konce, byl působivý.

Přemýšlela, že si zkrátí čekání tím, že odpoví alespoň na některé emaily, ale než měla šanci s tím vůbec začít, vešel už do místnosti velitel Nelson. Dveře, kterými přišel, za sebou rychle zase zavřel.

„Nechápu, jak se o tom mohla média dozvědět tak rychle,“ zavrčel, „a pokud zjistím, že je za to odpovědný někdo v této místnosti, tak si na něm sakra smlsnu.“

Nastalo hrobové ticho. Několik policistů se začalo nervózně zaobírat složkami, které ležely na stole před nimi. Mackenzie sice Nelsona moc vážně nebrala, ale nebylo pochyb, že jeho přítomnost a hlas dokázaly tuto místnost postavit do latě.

„Takže, z toho, co doposud víme,“ začal Nelson. „Obětí je Hailey Lizbrooková, striptérka z Omahy. Třicet čtyři let, dva synové ve věku devíti a patnácti let. Myslíme si, že byla unesena předtím, než stačila nastoupit do práce a její zaměstnavatel vypověděl, že předešlé noci se také neukázala. Záznam bezpečnostní kamery z klubu Runway, kde pracovala, nezachytil nic důležitého. Takže pracujeme s předpokladem, že byla unesena někde na cestě mezi jejím bytem a klubem Runway. To je oblast dlouhá sedm a půl míle – oblast, kde už, ve spolupráci s oddělením z Omaze, vyšetřujeme několik dalších vražd.“

Podíval se na Portera, jako kdyby to byl jeho oblíbený žáček a dodal:

„Portere, proč nám nepopíšete místo činu?“

Samozřejmě, že k tomu vybral právě jeho.

Oslovený se postavil a přehlédl celou místnost, aby se ujistil, že mu všichni věnují plnou pozornost.

„Oběť byla přivázána ke dřevěnému kůlu s rukama za zády. Byla nalezena na mýtině uprostřed kukuřičného pole necelou míli od silnice. Její záda jsou pokryta ranami, pravděpodobně způsobenými nějakým druhem biče nebo podobné zbraně. Na zemi jsme zjistili stopy, které byly stejné velikosti a tvaru, jako rány na jejích zádech. I když si nemůžeme být zcela jistí, dokud to nepotvrdí koroner, vše nasvědčuje tomu, že se nejednalo o vraždu se sexuálním motivem, a to i přesto, že oběť byla svlečená do spodního prádla a její další ošacení nebylo nalezeno.“

„Díky Portere,“ řekl Nelson. „Když je řeč o koronerovi, asi před dvaceti minutami jsem s ním mluvil po telefonu. Říkal, že i když stoprocentně vše potvrdí až pitva, má za to, že příčinou smrti byla ztráta krve nebo nějaký šok, možná selhání srdce.“

Nelson se podíval směrem k Mackenzie a v jeho pohledu bylo jenom maličko zájmu. Zeptal se jí:

„Máte k tomu něco, Whiteová?“

„Čísla,“ odpověděla.

Nelson obrátil před celou místností oči v sloup. Byla to jasná známka neúcty, ale ona ji přešla bez povšimnutí, odhodlána přednést všem svou teorii předtím, než bude umlčena.

„Našla jsem dvě čísla oddělená lomítkem. Byla vytesána do kůlu, ke kterému byla přivázána oběť.“

„Co to bylo za čísla?“ zeptal se jeden z mladších policistů.

„Vlastně tam byla čísla a písmena,“ pokračovala Mackenzie. „N 511 a J 202. V telefonu mám fotku.“

„Ostatní fotografie tu budou za malou chvíli, jakmile je Nancy vytiskne,“ řekl Nelson. Mluvil rychle a s důrazem, aby nikdo v místnosti nemohl pochybovat, že téma s čísly na kůlu je odteď uzavřené.

Mackenzie poslouchala Nelsona, který vyjmenovával úkoly, jež bude třeba provést, aby bylo pokryto ono sedm a půl míle dlouhé území mezi domovem Hailey Lizbrookové a klubem Runway. Že by jeho slovům však věnovala přílišnou pozornost, to se říci nedalo. Její mysl se neustále musela vracet ke vzpomínce na to, jak bylo tělo té ženy zavěšeno. Něco z celkového obrazu místa činu jí připadalo velice povědomé, ale nedokázala určit, co to přesně je.