Blake Pierce - Dokonalá Lež

„Šli na to někteří z nich obzvlášť agresivně?“ vyzvídal Ryan.

„Nevím jistě, jestli dokážu nejlíp posoudit, co dneska ženské považují za agresivní,“ přiznal. „Můžu vám jen říct, že se žádným z nich nikdy nenechala zastrašit. Když to někdo přehnal, neměla problém ho rázně usadit.“

„Víte, jak na tom byla se vztahy?“ položila další otázku Jessie. „Policistům nahoře jste prý tvrdil, že nikoho neměla.“

„Tvrdil jsem jim, že si myslím , že nikoho neměla. Vím, že před pár měsíci randila s nějakým chlápkem. Jenže jakmile to mezi nimi skončilo, začala kolem svého romantického života dělat hrozné tajnosti. A já nebyl v pozici, abych se z ní snažil něco vytáhnout, takže nepředstírám, že jsem expert.“

„Vine,“ ujala se slova znova Jessie, která se rozhodla přeskočit rovnou k otázce, o níž věděla, že se s ní budou potýkat po zbytek dne, „je podle vás možné, že se Taylor zabila sama?“

Muž tentokrát odpověděl okamžitě a s takovou vehemencí, jakou u něj ještě neviděla.

„Ani náhodou. Taylor na to prostě neměla povahu. Byla odhodlaná, ambiciózní. Patřila k těm několika málo lidem, co mají konkrétní cíle. Chtěla si otevřít svou vlastní posilovnu. Nikdy by se takhle neodkrouhla. Byla ten typ člověka, kterému já říkám morkocuc.“

„Co to znamená?“ zajímala se Jessie.

„Nasávala život do morku kostí. Nikdy by ten svůj dobrovolně neukončila.“

Všichni tři zůstali na okamžik jen mlčky sedět. Pak stočil Ryan konverzaci k méně filosofickým otázkám.

„Znáte jméno toho jejího bývalého?“ chtěl vědět.

„Ne. Ale jedna z trenérek v klubu by mohla. Pamatuju si, jak mi říkala, že ho jednou viděla Taylor vysazovat a prý ho poznala.“

Zatímco Vin odpovídal, Jessie zalétla očima ke dveřím kavárny, kudy dovnitř právě vcházel bezdomovec. Měl dlouhé vousy a boty s tak rozbitými podrážkami, že mu při každém kroku plandaly.

Její pozornost na něm však upoutalo něco jiného. Z levé ruky mu odkapávalo cosi rudého a pravou ruku měl schovanou pod bundou. Mumlal si pro sebe, prodíral se mezi zákazníky a zdálo se, že do nich čas od času schválně naráží.

„Jak se ta trenérka jmenuje?“ vyptával se Ryan. Seděl zády ke dveřím, a tak muže zatím nezpozoroval.

„Chianti.“

„To myslíte vážně?“ ujišťoval se Ryan. Nechtěně vyprskl trochu kávy, protože se nedokázal ubránit smíchu.

„Netuším, jestli je to její pravé křestní jméno,“ přiznal Vin a poprvé se také pousmál. „Každopádně v posilovně si nechává říkat Chianti Rosselliniová. Kdo jsem, abych ji soudil.“

„Proč mám dojem, že se touhle filosofií tak úplně neřídíte, Vine?“ prohlásila Jessie s šibalským výrazem, ačkoli přitom koutkem oka nadále pokukovala po bezdomovci.

Vin provokativně povytáhl obočí.

„Moc nerad vám narušuji vaši drbárnu…“ ozval se Ryan.

„Vy můžete dělat, co se vám zlíbí, hnědoočko,“ přerušil ho Vin a zamrkal na něj řasami.

Ryan to přešel bez povšimnutí a místo toho pokračoval.

„Ale potřebujeme od vás vědět, jak jste našel Taylor. Policistům jste řekl, že měla otevřené okno?“

Vinův obličej okamžitě povadl.

„Jenom na skulinku, ano. Nejdřív jsem zaklepal a zkusil dveře. Byly zamčené. Když neodpovídala, otevřel jsem okno trochu víc a vlezl dovnitř. Nejspíš jsem měl rovnou zavolat na devět set jedenáct. Jenže mě napadlo, že jestli je třeba zraněná a potřebuje pomoc, nemůžu tam jen tak stát a čekat.“

„Nemusíte se obhajovat, Vine,“ uklidňovala ho Jessie. „Měl jste strach o svou kamarádku. Jsem si jistá, že důkazy to potvrdí.“

„Děkuju,“ ocenil to Vin. Hlas se mu lehce třásl.

Jessie by vůči němu projevila silnější citovou reakci, kdyby se tak nesoustředila na bezdomovce, jemuž z paže stále kanul tenký pramínek krve. Nyní se začal na bříškách chodidel pohupovat zepředu dozadu a pravou rukou něco dělal pod bundou, která budila dojem, že je nasáklá jakousi hustou tekutinou. Vypadalo to, jako kdyby se bil do boku. Rty se mu bez přestání pohybovaly, ať už si ovšem bručel cokoliv, nešlo ho slyšet. Žena středního věku, jež před ním stála ve frontě, se po něm ustavičně nervózně ohlížela.

„Hele, Ryane,“ upozornila ho nonšalantně. „Podívej se nenápadně za sebe na toho vousatého chlapa vlevo ve frontě.“

Ryan poslechl a Vin taky.

„Na toho, co sebou pořád šije a hýbe pusou?“ zeptal se Ryan.

„Jo,“ přisvědčila Jessie. „Levá ruka mu krvácí a pravou má pod bundou. Myslím, že v ní něco drží.“

„Co to podle tebe je?“

„Nejsem si jistá. Taky jsem si ale všimla, že má na bundě u boku tmavou, mokrou skvrnu. Takže předpokládám, že to bude to samé, co mu způsobilo krvácení na druhé ruce. Navíc se zdá, že je celkem rozrušený. Narážel do ostatních zákazníků a ne náhodou.“

„Možná na tom něco bude,“ připustil Ryan tiše. „Anebo je jako polovina těch lidí, kolem kterých jsme prošli na ulici po cestě sem.“

„To je pravda,“ souhlasila Jessie, „až na to, že ta krev tomu trochu přidává na dramatičnosti. Nehledě na to, jak vyděšeně vypadají baristi za pultem. Přitom se vsadím, že jim sem musí bezdomovci chodit pořád.“

„Dobrá připomínka,“ poznamenal Ryan, vstal a tvář se mu na vteřinku stáhla do bolestivé grimasy. „Asi si zajdu stoupnout do řady na další kafe. Jessie, co kdybys potichu zašla pro toho strážníka venku a požádala ho, aby se k nám pro jistotu přidal?“

Jessie přikývla a také se postavila, přičemž se pokusila potlačit bolestné škubnutí, které jí po pár minutách nečinnosti projelo zády i nohou. Zamířila k východu a po cestě se ohlížela přes rameno. Viděla, jak Ryan zaujal pozici přímo za mumlajícím mužem. Otevřela dveře do obchodu a zamávala na uniformovaného policistu, jemuž předtím spílala.

„Mám obavy, že se vevnitř možná schyluje k potížím,“ informovala ho. „Ten vousatý muž před detektivem Hernandezem pod bundou pravděpodobně schovává zbraň. Nejsme si úplně jistí, ale pro všechny případy by se nám hodila posila.“

Sotva tu větu stihla dokončit, dolehl k nim zevnitř hlasitý křik. Bleskově se otočila a spatřila ve frontě onu ženu ve středních letech, jak se levou rukou chytá za pravé rameno. Ryan se za ní pokoušel vytrhnout bezdomovci z ruky lovecký nůž. Navzdory jeho tělesné převaze však proti muži neměl šanci.

Z vousáče sálal zběsilý hněv a Ryan zjevně nebyl v nejlepší kondici. Muži se během pár okamžiků povedlo vymanit z jeho sevření. Ryan ztratil rovnováhu a spadl na zem. Bezdomovec se mezitím rychle vzpamatoval a znovu se na něj vrhnul.

Jessie spěšně vrazila zpátky do obchodu a za běhu rozepínala své pouzdro s pistolí. Už už zbraň vytahovala, když vtom se před ní mihl nějaký pohyb. Byl to Vin Stacey. Skočil po mumlajícím muži a předloktím ho udeřil do čelisti, až útočník pozpátku narazil do pultu.

Nůž vyletěl omráčenému muži z ruky a odjel po podlaze. Vin se nad ním rozkročil, připraven zasadit další ránu, bude-li to třeba. Ukázalo se, že nebude. Vzápětí totiž k muži přiskočil policista, otočil ho na břicho a spoutal mu ruce za zády. Jessie vrátila pistoli zpátky do pouzdra a klekla si vedle Ryana.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně.

„Jo. Přežiju to, i když si nejsem jistý, jestli se dá to samé říct o mé důstojnosti.“