Blake Pierce - Dokonalá Lež

Jessie vedle sebe zničehonic uslyšela hlasité žuchnutí. Obrátila zrak k jeho zdroji a spatřila kapitána Deckera, jenž jí na stůl právě hodil půl tuctu tlustých spisů.

„Tady máte případy, na které chci, abyste se podívala,“ oznámil jí. „Doufal jsem, že si je s vámi projdu, jenže teď budu mít na pár hodin evidentně plné ruce práce jinde.“

„Nějaké novinky o té přestřelce?“ vyzvídala.

„Střelba skončila. Jakmile tam dorazila naše auta, všichni se rozeběhli. Počet mrtvých stoupl na šest, samí příslušníci nepřátelských gangů. Plus mínus dvanáct dalších lidí je zraněných. Oblast obchází zhruba třicet policistů a tucet detektivů. O SWAT jednotkách nemluvě.“

„A co já?“ ozval se Hernandez. „Jak vám můžu pomoct, kapitáne?“

„Vy pokračujte na případech svých kolegů, dokud se nevrátí. Vsadím se, že vám budou velice vděční. Já se teď musím vrátit k téhleté záležitosti s gangy.“

Nato odspěchal do své kanceláře a nechal je o samotě s horou papírování.

„Mám dojem, že je na nás hnusný schválně,“ zabručel Hernandez.

„Nechceš dokončit, cos předtím nakousl?“ nadhodila Jessie, přestože se napůl bála, jestli na něj moc netlačí.

„Teď ne,“ odpověděl. Z hlasu se mu okamžitě vytratila veškerá předchozí lehkost. „Možná později, až vypadneme z kanclu a nebude to tak… hektické.“

Jessie přikývla na souhlas, ačkoli ji to zklamalo. Než aby ale zůstávala v nějakém nepříjemném rozpoložení, obrátila svou pozornost k případům před sebou.

Třeba když se zaměřím na detaily pár vražd, vyčistí mi to hlavu.

Potichu se zasmála svému černému humoru a otevřela první spis.

Zabralo to. Natolik se ponořila do podrobností jednotlivých případů, že na hodinu úplně ztratila pojem o čase. Teprve když jí Hernandez poklepal na rameno, zvedla oči a uvědomila si, že už je půlka dopoledne pryč.

„Myslím, že jsem nám našel případ,“ prohlásil a provokativně na ni zamával kusem papíru.

„Já žila v přesvědčení, že žádné nové případy hledat nemáme,“ opáčila.

„To sice ne,“ přiznal. „Jenže tu teď není nikdo jiný, kdo by to vzal, a já mám dojem, že se jedná přesně o ten typ případu, který by nám Decker i mohl nechat.“

Strčil jí papír před obličej. Jessie si ho od něj vzala s menší neochotou, než jaká by se v dané situaci nejspíš slušela. Netrvalo jí dlouho, než pochopila, proč by mohli mít reálnou šanci Deckera přemluvit, aby jim případ přidělil.

Celá záležitost vypadala vcelku přímočaře. V Hollywoodu byla ve svém bytě nalezena mrtvá třicetiletá žena. Její smrt nahlásil mladý muž, kterého nejdříve zadrželi jako podezřelého, protože ho jeden ze sousedů viděl, jak leze do bytu oknem. Mladík však tvrdil, že je ženin spolupracovník a že ji jen přišel zkontrolovat, jelikož o ní už dva dny nic neslyšel. Tělo nejevilo žádné známky násilí a místo činu na první pohled působilo, jako by šlo o sebevraždu.

„Zdá se, že to mají celkem pod kontrolou. Nejsem si moc jistá, jak bychom jim mohli pomoct…“

„Jako bych tam slyšel nějaké nevyřčené ‚ale‘,“ poznamenal Hernandez s úsměvem.

Ačkoli se mu Jessie ze všech sil snažila to zadostiučinění odepřít, přece jen se také neubránila lehkému pousmání.

„Ale… zmiňují se tu starší modřiny na zápěstích a na krku, což by mohlo být důsledkem dřívějšího zneužívání. Zřejmě by se to mělo prověřit. A podle jejího kolegy pracovala jako osobní trenérka v prestižním fitness klubu, kde se specializovala na veřejně známé klienty. Některý z nich by mohl vyvolat povyk, kdyby nabyli dojmu, že LAPD nevěnovala případu dostatečnou pozornost.“

„Přesně tak,“ souhlasil Hernandez nadšeně. „A to je naše ‚vstupenka‘, Jessie. Jak znám Deckera, netroufne si riskovat, že si znepřátelí obyčejný lid, pokud se tomu dá zabránit. Jakmile ovšem případ přidělí detektivovi z HSS a věhlasné forenzní psycholožce, vezme takové kritice vítr z plachet. Navíc mi to připadá jako ideální způsob, jak nás nechat znovu přivyknout práci v terénu. Nic tu nevypovídá o žádném násilí. Jestli šlo o vraždu, pravděpodobně máme co do činění s otrávením nebo něčím takovým. Obecně to ale vypadá na silně nebodavou záležitost.“

„Dost neoblomně si stál za tím, abychom se nějakou dobu nehnuli od stolu,“ připomněla mu Jessie.

„Já myslím, že na to přistoupí,“ trval na svém Hernandez. „Stejně je teď kvůli té přestřelce gangů v takovém kole, že nám to možná odsouhlasí jen proto, aby se nás zbavil. Měli bychom to aspoň zkusit.“

„Zajdu tam s tebou,“ svolila Jessie. „Ale přemlouvat ho nebudu. Jestli někomu utrhne hlavu tak tobě.“

„Zbabělče,“ popíchl ji.

Jessie musela přiznat, že Ryan Hernandez to uměl.

Sotva stačil vyslovit „bohatí klienti“, „Hollywood“ a „pravděpodobně sebevražda“, Decker už je málem vyháněl ze své kanceláře, ať se na případ podívají. Těch pár klíčových slov zasáhlo všechny šéfovy slabiny: jeho obavy z nepříznivé publicity, nepřetržitou snahu nerozlítit své nadřízené a hlubokou touhu nemuset poslouchat neúnavné dotírání detektiva Hernandeze.

Stanovil jim jen jedno jednoduché pravidlo.

„Jestli to začne vypadat, že se jedná o vraždu a že pachatel použil nějaký druh násilí, zavolejte si pro posily.“

A tak je nyní Hernandez vezl do Hollywoodu, obličej plný nadšení. To se patrně zmocnilo i jeho nohy.

„Opatrně s tím plynem, Schumachře,“ varovala ho. „Nechci mít po cestě na místo činu nehodu.“

O jejich předchozí konverzaci se už nezmiňovala. Rozhodla se počkat, až bude připravený a začne o tom sám. Nemusela čekat dlouho. Jakmile z něj opadlo prvotní vzrušení, že sedí v autě a jede vyšetřovat, vrhl po ní kradmý pohled.

„Má se to takhle,“ spustil a slova se z něj sypala mnohem rychleji než obvykle. „Po tom všem, co se stalo, jsem s tebou měl být v kontaktu mnohem častěji. A ze začátku jsem se o to i snažil. Jenže tys utrpěla těžká zranění a nebylo ti zrovna do řeči, což naprosto chápu.“

„Vážně?“ zeptala se Jessie skepticky.

„Jasně,“ odpověděl a sjel z dálnice 101 na Vine Street. „Muselas zabít vlastního otce. Byl to sice psychopat, ale pořád to byl tvůj táta. Akorát jsem nevěděl, jak na to s tebou zavést řeč. A to ani nemluvím o tom, jak mě tvůj psycho táta pobodal. Za to samozřejmě vůbec nemůžeš, já se jen bál, jestli si nebudeš myslet, že ti to mám za zlé. Tohle všechno se mi honilo hlavou, zatímco mi z žaludku sem tam řinula krev, tělo jsem měl nacpané tunou prášků proti bolesti a musel jsem vynakládat veškeré úsilí, abych v sobě udržel nějaké jídlo. A zrovna když jsem si začínal myslet, že už si o tom zvládnu promluvit jako dospělý člověk, nechala mi moje žena oficiálně doručit rozvodové papíry. K tomu by stejně došlo tak jako tak. Jenže držet ty právní dokumenty v ruce, zvlášť když jsem ještě ani nevytáhl paty z nemocnice – prostě mě to celkem skolilo. Propadl jsem se do takové černočerné díry. Nechtěl jsem jíst. Nechtěl jsem na rehabilitace. Nechtěl jsem s nikým mluvit, i když přesně to jsem potřeboval nejvíc.“

„Můžu ti někoho doporučit, jestli…“ začala nabízet Jessie.

„Děkuju, ale to už je všechno zařízené,“ přerušil ji. „Decker mi nakonec nařídil, abych za někým zašel – prý pokud se nedám dohromady, hrozí mi, že se do práce nikdy nevrátím. A tak jsem tam teda zašel. A ono to pomohlo. Jenže mezitím uběhlo od útoku nějakých šest týdnů, takže mi připadalo divné, ti jen tak zničehonic zavolat. A abych řekl pravdu, nebyl jsem si stoprocentně jistý, jestli jsem v pořádku… po psychologické stránce. Nechtěl jsem se zhroutit hned při našem prvním vážném hovoru od té doby, co jsme oba málem umřeli. Proto jsem to pořád odkládal. A pak je tu ještě ta další věc.“