Vrchlický Jaroslav - Noc na Karlštejně

ŠtěpánA viděl ji též arcibiskup?

PetrO to jsem se nestaral; jen když já jsem ji viděl. – Ó, pane vévodo!

ŠtěpánVšak nevjela s vámi nebo za vámi přes most?

PetrZmizela v šeru lesním – ale ne její obraz v srdci mém! Prosím tě, co by tu soudil každý rozumný smrtelník? Šla se jen zdaleka podívat na Karlštejn? – Víla přece to nebyla…

ŠtěpánSnad někdo z družiny královniny – Karlík není tak daleko.

PetrBuď kdo buď. Tvrdím směle, dívka jest na hradě, aneb není-li posud, přijde co nejdřív. Na to chci vzíti hostii anebo vzdáti se trůnu.

ŠtěpánMyslím, že bys nehodně přijímal a zbytečně se o korunu oloupil.

PetrCo tedy chtěla ta dívka na bílém koní pod hradem v zeleni stromů? Čeká, až se setmí, a přijde. – Za několik hodin přijde též císař. – Na hlavu by musel být padlý, kdy by tu nechápal. Jak pravím, pane vévodo, dívka je buď zde, nebo přijde co nevidět.

ŠtěpánZatím nezbývá, než vyčkat…

PetrA pozor dát a hledat. – Pane vévodo, mohu se spolehnouti na tvou pomoc?

ŠtěpánPřijel jsem v záležitostech politických – však nikdy jsem neprchal před dobrodružstvím sladké milosti, kde se samo naskytlo.

PetrTo se mi líbí jsi celý muž, pane vévodo! -

ŠtěpánJe to, upřímně řečeno, zbytečná práce – ale nějak čas zabíti musíme do příchodu císařova. A poněvadž již missálů a obrazů máš dost…

PetrAž po krk, milý příteli a spojenče, až po krk!

ŠtěpánInu, uvidíme. Však buďme opatrni! ( Odejdou napravo )

Přestávka. Poté vystoupí branou královna Alžběta.

AlžbětaKonečně jsem tady! – Jak se chvěji! Svědomí praví mi, že nedělám dobře, ale hlas srdce je překřikuje a volá: Musíš! Musíš! ( Rozhlíží se kol ) To tedy Karlštejn! ( Venku slyšeti rachot mostních řetězů ) Nyní nemohu ani odtud, kdybych i chtěla. – Jest pozdě. – Co podnikám, jest šílenství, vím to. Měla jsem času dost na rozmyšlenou, když číhala jsem dole, nepozorována, v stínu lesním, až budu moci se pustit přes most. – Ted je třeba zmužilosti. ( Přechází ) Co teď! Jednám nerozvážně, bez plánu. Každou chvíli mne někdo uvidí, potká a vše jest ztraceno. – Co si počnu, co jen řeknu? – Ale co mi zbývalo činit, když jej tak šíleně miluji? ( Zastaví se ) A jaké mám vlastně důvody, nevěřiti jemu – zdá se mi, že i stín podezření je tu hříchem; ale cítím zároveň, že klid mé duše žádá této zkoušky. Tak dlouho jsem ho neviděla! – Stále ty dvorní ohledy, a panovnické starosti a práce! – Čím jsem já v tom? ( Hledí vlevo ke vchodu ) Ó, běda, tam přichází arcibiskup Arnošt, skrýti se jest nemožno – půjdu mu vstříc a svěřím se mu. Jeť dobrý a snad mi porozumí. ( Jde mu vstříc )

Arnošt a Alžběta

Arnošt( vejde ) Co vidím? – Tvoje Milost zde?

AlžbětaNedivím se podivení tvému, důstojný otče…

ArnoštA v této chvíli?

AlžbětaVím, že na Karlštejn večer vkročiti ženě nedovoleno, leč manželka a královna snad.

ArnoštObávám se věru, že ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisů, a pak…

AlžbětaPak?…

ArnoštOdpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad?

AlžbětaCo vedlo kroky mé? – A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, žena vždy trpí, a nejvíc, když miluje.

ArnoštLáska tedy vede tě na Karlštejn! Tou vedena přestupuješ tak chladně rozkaz císařův…

AlžbětaDivíš se, ctihodný otče, ovšem tys kněz, ale tys též velký člověk, Arnošte – a přece se pozastavuješ nad slovem tím, přece je ti láska pohnutkou k mému kroku malou a nedostatečnou!

ArnoštMně nikoli, paní má! Vím, čím jest láska člověčenstvu, třeba sám nepoznal jsem rosu její oblažující milosti! Ale nechápu dobře, jak může býti láska příčinou pozdní tvé návštěvy?

AlžbětaTy nechápeš… Ovšem – nepoznals lásky… Ó, já jsem dvojnásob ubohá a nešťastná, již proto, že jsi byl prvním, jejž jsem potkala ve zdech tohoto nešťastného hradu!

ArnoštNešťastného? – Ty se chvěješ, královno! – Slzy v tvém oku? – Probůh, co se stalo?

AlžbětaNic, důstojný otče, nic, než že jsem slabá, pošetilá žena, nic, nežli že miluji svého chotě až k šílenství! To jsou ovšem maličkosti vůči státnickým pletichám, kvůli kterým se choť můj zavírá na tento hrad, to jest ovšem hříšnou slabostí vůči hrdinským skutkům sebezapírání a křesťanské pokory, které zde vykonává. Cítím to, jak jsem dětinská a pošetilá! Půjdu, nevím, čeho bych zde více pohledávala. ( Chce odejít )

ArnoštTy neodejdeš, dcero má! Ty stůněš, tvá duše je rozjitřena do hlubin. Přede mnou nestojí více královna, ale pouze trpící žena. Ty zůstaneš, ty se vyznáš ze všeho.

Alžběta( s bolným úsměvem ) Ty však nepochopíš, otče…

ArnoštPochopil jsem dřív, než jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? – Ba více, ty žárlíš!

AlžbětaA je to – hříchem, otče?

ArnoštHříchem to není, máme-li důvodů, ale slabostí je to vždycky. – Máš příčiny k tomu, dcero?

AlžbětaCož nebyl můj sňatek pouhým výsledkem státnické smlouvy?

ArnoštA není to lásce šťastné znamení stát se andělem míru mezi rozvaděnými národy?

AlžbětaAch, otče, což se ptá srdce milující ženy po národech, což po jejich válkách a smíru jejich? Samo v nejkrutější válku postaveno, zmítá se, dokud v odvetě lásky nenajde pravý a jediný svůj mír!

ArnoštA myslíš, že by muž takový, jako je císař, mohl bez lásky vzíti choť?…

AlžbětaTo nemyslím. Ale on je spolu státníkem, a těm je všecko dovoleno.

ArnoštV očích lidí snad, ale nikdy ne před vlastním jejich svědomím. Domněnky tvé jsou liché, královno, a cesta, kterou jsi volila, je …

AlžbětaÓ, vyslov jen, co cítím sama v duše hlubinách! Cesta, kterou jsem volila, jest nedůstojná, královny nehodná! Ale milující žena má jiná práva, než jaká uznává dvorní mrav. – A pak, co dělat nyní? Jest pozdě. – Měla jsem mluvit dříve s tebou, důstojný otče!

ArnoštA nebyla bys v hloubi duše své více přesvědčena než právě nyní. Kde jednou ujme se símě nedůvěry, tam rychle bují v strom, jimž nezatřese více vánek moudré rozvahy, neřku-li by jej z kořene vyvrátil. Jsem starý přítel Jeho Milosti krále, provázím každý jeho krok a nemám té smělosti, bych si namluvil, že slovo mé může tebe přesvědčiti. Tys raněna, třeba léku na ránu tvou. Ty musíš býti sama přesvědčena, jak liché jsou tvoje domněnky, ty musíš na vlastní oči viděti, jak oddaný je ti císař, jak tě zbožňuje…