Němcová Božena - Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska

Halomvár (maď. doslovně Chlumní hrad). Dívajíce se s Děvína na jihovýchod k Jagru, pozorujeme oddělený od Buká vrch a od toho vrchu vysokou výšinu na východ se klonící; na této výšině strmí Halomvár. Od Děvína je v/dálen 1 1/ 2hod. cesty; od Malého Důra dělí ho jen úzká dolinka Birákréti zvaná, která se kolem severního boku jeho táhne k Harsányi, kde se s dolinou haršáňskou stýká. S té strany je Halom velmi strmý, ale k východu dolů se rychle snižuje a v rovině ztrácí, dílem poorán, dílem les, dílem mokřina beze stromů, kde se nalézá vzácný Ranunculus nodiflorus. Tato část jmenuje se Halomlaposta a odtud se jde na hrad. Složení náspů je všecko stejné s Děvínem, jenže je menší, obvod ohradí obnáší asi 300 sáhů. Sám hrad záleží z prsti, hlíny, písku a červeného kamene. Tam však ještě nikdo nezkoumal. Mezi hradbami rostou duby a na jižním svahu nachází se Aster amellus, Amygdalus nana a Orobus albus, jinde tam nerostoucí.

Od Halomlaposty na jih je strmý lesnatý vrch Kékkóto (Modrý) zván a pod ním dědina Geszt, od Gesztu 2 hod. vzdálí dědina Sály. Dolinu Birákréti mezi Halomem a Ďurem přetéká potůček Remetefolgasa, pole k Důru se táhnoucí zove se Hintosmezo a menší dolinka jedna Melek. V Meleku je louka zvaná Tötkútjarek (Slovenská studánka), ač tam již studánky není. K západu pod samým Halomem je slovenská dědina Močoliaš (od močálu), od Madarů Pojď sem přezvaná. Nedávno, as od 50 let teprv, vznikla, snad spolu s Latorem. Odtud se rozprostírají polohy až k Latoru.

Lator je od Malého Důra as i x/ 2hod. cesty vzdálen a leží u kořene vrchu Kecete zvaného, v hluboké kotlině, která též trojúhelník tvoří. Čára od západu k severu se táhnoucí je rovná, úbočí její jsou strmé, shora až do doliny křovím zarostlé. Západní úhel je tak snížen, že vysokost jeho jen as 70 sáhů obnáší; západní čára k východu běžící, z počátku strmá, křovím zarostlá, náhle se mění v ozrutná skaliska, které až do 100 sáhů výše vystupují a až k samé dolině se kloní. Délka té čáry obnáší 172 sáhů. Bok od severu k východu volno se sklání. Obvod celého prostoru činí 412 sáhů. V kotlině samé je malá návršina, 15 dlouhá a 6 sáhů široká, od úhlu západního as 2 o sáhů vzdálená. Proti ní vodorovně je druhé návrší 12 sáhů dlouhé, 6 sáhů široké, od severního úhlu 100 sáhů vzdálené. Prostor kotliny obehnán náspy 1 1/ 2sáhu zvýší, náspy ty jsou na straně severovýchodní vyzděny. Kde se čáry západní a severní sbíhají, vybíhá kotlina v úzký, 52 sáhů dlouhý chvost, který se k východu zatáčí. S obou stran skoro kolmo vzhůru vysoké skaliny se vypínají a západní strana strmě do doliny padá. Prostor mezi skalinami je někde i sáh a nejvýše 3 sáhy široký. Ku konci náhle dolů spadá a naproti němu je kulatý vršek zděnými hradbami obtočený. Při vrchu je zeď do kulatá stavěná, as 3 sáhy vysoká, snad věž, bašta či co někdy bylo. Hradba dolejší i horní zeď jsou na jižní straně otevřeny, právě naproti východu ze skalního prosmyku. V prohlubině, která je mezi skalinami, od kotliny vybíhající, a mezi oným kulatým vrškem, na němž ona bašta stojí, viděti je posud kusy zdí, a bezpochyby že tam byly spojeny. Vršek ten kulatý, jehož kořen až po dědinu Lator zasahuje, s jedné strany potokem Vízfött a s druhé strany cestou je otočen. Potok Vízfött vytéká ze sedmi studniček, které se v západním úhlu pod vrchem Kecetem ze země prýští nad kotlinou ve výšce as 70 sáhů. Cesta na severovýchodní straně vede od Důra do dědiny Latoru a od té odděluje se jedna krátká, ale velmi strmá a již zcela zastaralá, která vede do samého hradu dolů.

Při první návršině v kotlině v severním úhlu jsou náspy rozkopány; tam vydobyly se popelnice, ale ovšem z neopatrnosti se potloukly. Kopalo se ještě výše, než celé popelnice nevydobyli; střepů ale tam leží všude dosti. Mimo to našel tam farář ze Sály, kamž Lator kostelem patří, zlatý peníz s nápisem Caesar Augustus, a v samém hradu nalezen byl pancíř a peníze velkosti dlaně.

Dědina Lator počítá asi 30 domků a je čistě slovenská; stojí teprv asi od 50 let. Historického neví se o Latoru ničehož, jen mezi obyvateli v Sály se povídá, že na Latoru Čechové byli a v skalinách že se proti nepříteli zatarasili.

Majorvár leží v té samé úzké dolině co Malý Dur. Od Malého Důra na jih se ustavičně jde dolinou až k patě příkrého vrchu, na němž Majorvár stojí. Jako Halomvár, Děvín, má i Majorvár onu podlouhlou formu, má též ohradu a náspy, ale je mnohem menší než onyno, maje jen 120 sáhů v objemu, a jde směrem od západu k východu. Na západ je velmi strmý a skalnatý. Hradiště, uprostřed je prohlubené, stromovím a chrastím zarostlé, ale o zdech žádné památky. Na západní straně nad Majorvárem strmí vrch zvaný Kis-Dobrák (Malý Dobrák). O Majorváru se též povídá, že ho Čechové vystavěli a že v něm jeden z Jiskrových soubojovníků přebýval. Více se o něm neví. O Kecskevám, Somváru a Hársasu, ježto všecky tři na vysokých vrších v chotáru malodúrském stojí, též historie mlčí. Na posledních třech jsem ale nebyl.

Dolnozemské chlumy

Na nížinách uherských množství chlumů se nalézá, od Maďarů halmok zvaných. Nejvíce jich mezi řekami Tisou a Dunajem, Tisou a Körösem (slov. Karasa). Tak od Tiszafüredu až po Mindszent, kde Koros do Tisy padá, 14 chlumů se nalézá. Některé z nich svá vlastní jména mají; tak se chlumy u Földváru zovou Bárta a Foldvárihalmok; nedaleko Kúnhegyesa Garahalom, výše něho Torok a níže Ketteshalom, při Csibakháze Egyeshalom, Sidóhalom, Kenyérvárihalom. Ostatní jsou u Orvényu, kdež má jeden jméno dědiny, Orvényhalom, na pustině Szent-Gyórgy (Svatojiřské) a u Szent-Miklóse. Dva chlumy jsou na pustině Šakaltašské.

Korabinský naznačil ve svém díle Geographisch-historisches Wörterbuch, str. 646, o chlumech u Szarvase následující:

„Tak řečené halom, halmok jsou v okolí Szarvase (v Bíkešské stolici) pamětihodné. Jsou zčásti přirozené, zčásti uměle nasypané, homolovité a o něco větší než chlum u Hainburka nedaleko Vídně. Počet oněch chlumů obnáší několik set a některé mají svá vlastní jména.“

Dorner ve své „Topografisch-naturhistorische Beschreibung des Banats, Pressburg 1839“ pod článkem Die banatischen Sandhiigel takto píše:

„Poříčím Karasů (Koros) rozkládá se rovina as 7 d mil velká, větším dílem sypkým pískem pokrytá. Na této rovině viděti množství chlumů, od Valachů bielo brda zvané. Od Palanky až výše Karlsdorfu takměř v stejném rozestavení vynikají; směr jejich jde od jihovýchodu na severozápad, V polích alibunárských se ztrácejí. Tyto tak rozsáhlé chlumy skládají se z písku, jsou dílem holé, dílem travou porostlé, některé i lesem. Uvnitř těchto chlumů nalézají se kosti zvířecí, volů, jelenů, mezi těmi inkrustované sulky jedlové a smrkové, trupele z lip, z buků a železné i měděné střely, ježto starobylost pískových vrstev podivuhodně označují.“

Aradské chlumy (viz Perecsényi Nagy László v Tudom. Gyiijt.). Na aradských chlumech zdaleka viděti, že jsou uměle dělány. Tamější lidé jmenují je tureckými a tatarskými. Mají také ale mimo to svoje vlastní jména, na př. Vér, Csauz, Katar, Leél, Halga, Csorsz a j. Mnoho romantického si lid o nich bájí.