Fyodor Dostoyevsky - Zápisky z mrtvého domu

Zvláště mi nevychází z paměti jistý otcovrah. Byl rodem šlechtic, byl v úřadě a šedesátiletý otec ho pokládal asi jako za svého marnotratného syna. Život jeho byl úplně lehkovážný, při čemž upadl do dluhů. Otec ho přemlouval, úmyslně ho obmezoval na penězích. Ale otec měl dům, měl dvorec, tušily se u něho peníze; a syn ho zavraždil, lačně po dědictví. Zločin byl odhalen teprve za měsíc. Vrah sám ohlásil na policii, že otec jeho zmizel, a nikdo neví, kam. Celý ten měsíc strávil nejprostopášnějším způsobem. Konečně kdysi za jeho nepřítomnosti našla policie mrtvolu. V domě byla přes celý dvůr zřízena strouha pro odtok nečistot, pokrytá prkny. Mrtvola ležela v oné strouze. Tělo bylo oblečeno a uloženo jako v rakvi; šedá hlava byla úplně odříznuta, ale přistavena k trupu; pod hlavu položil vrah podušku. Sám se nepřiznal; byl zbaven šlechtictví, úřadní hodnosti a deportován k nuceným pracím na dvacet let. Po celou dobu, co jsem s ním strávil, byl v nejvýtečnější, nejveselejší duševní náladě. Byl to rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšším stupni nerozvážný člověk, ač nikoli hlupák. Nikdy jsem při něm nespozoroval nějaké zvláštní ukrutnosti. Spoluvězňové jím opovrhovali ne pro zločin, na nějž nikdo ani nevzpomněl, nýbrž pro pošetilost, proto, že se neuměl chovati. Za řeči vzpomněl někdy na svého otce. Jednou, rozprávěje se mnou o tělesné statnosti, dědičné v jejich rodině, připomenul: „Na příklad otec můj, ten do samého skonání svého nikdy si nestýskal na žádnou bolest." Taková zvířecí necitelnost jest ovšem nemožná. Toť fenomén; tu musí býti nějaká vada v ústrojí, nějaké tělesné i mravné, vědě dosud nepovědomé zmrzačení, a ne pouhý zločin. Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin. Ale lidé z jeho města, kteří by měli znáti všechny podrobnosti jeho života, vypravovali mně o celém tom případu. Okolnosti byly tak jasné, že nebylo možná nevěřiti.

Spoluvězňové slyšeli, jak jednou v noci volal ze spaní: „drž ho, drž! Hlavu mu usekni, hlavu, hlavu!.."

Trestanci skoro všichni mluvili ze spaní a blábolili. Nadávky, zlodějské výrazy, nože, sekery přicházely jim za blábolení nejčastěji na jazyk. „Jsme lidé bití," říkávali; „vnitřnosti naše jsou odražené; proto v noci křičíme."

Erární nucená práce na pevnosti nebyla zaměstnáním, nýbrž povinností; trestanec odpracoval svůj úkol aneb odbyl zákonitou dobu práce a vracel se do trestnice. Na práci hleděli s nenávistí. Bez svého zvláštního, vlastního zaměstnání, jemuž by byl oddán celou myslí svou, celým důmyslem, nemohl by člověk býti na živě v trestnici. A pak jakým způsobem mohli by všichni ti lidé, rozvití, hojně světa uživší a prahnoucí po tom, aby opět mohli užívati, násilně přivedení sem do jedné hromady, násilně odtržení od lidské společnosti a od normálného života, jak by se tu mohli srov-návati normálně a pravidelně ze své vlastní vůle a vlastního souhlasu! Z pouhého lenošení rozvily by se v nich takové zločinné vlastnosti, o nichž neměli dříve ani ponětí. Bez práce a bez zákonitého, normálného vlastnictví člověk nemůže býti živ, klesá mravně a obrací se ve zvíře.

Proto následkem přirozené potřeby a jakéhosi citu sebezachování měl v trestnici každý své řemeslo a své zaměstnání. Dlouhý letní den byl skoro celý zaujat erární prací; za krátkou noc člověk sotva se vyspal. Za to v zimě trestanec podle předpisů má býti ihned zavřen v káznici, jakmile se setmělo. Co dělati za dlouhých, nudných hodin zimního večera? Proto se skoro každá kasárna, nehledě na zápověď, měnila v ohromnou dílnu. Práce, zaměstnání ve skutečnosti se ovšem nezapovídaly; ale přísně bylo zapovězeno míti při sobě v trestnici nástroje; ale bez nich byla práce nemožnou. Pracovalo se tedy potichu a zdá se, že vězenská správa hleděla na to v některých případech ne hrubě přísně.

Mnozí z trestanců přicházeli do káznice, ničeho neumějíce; ale učili se u jiných, a když se vraceli na svobodu, byli dobrými řemeslníky. Byli tu ševci, šijící boty, jiní, šijící střevíce, krejčí, truhláři a zámečníci, ba i řezbáři a pozlacovači. Jeden žid – Bumštein – byl klenotníkem a zároveň lichvářem. Všichni pracovali a vydělávali si peníze. Zakázky na práci přicházely ze města. Peníze jsou z kovu ražená svoboda, a proto pro člověka, zbaveného úplně svobody, jsou desetkrát vzácnější. Třebas by mu jen cinkaly v kapse, už je napolo utěšen, byť je neměl zač utratiti. Ale peníze možno vždy a všude utráceti, při čemž jde ještě to na váhu, že zapovězený plod je dvojnásobně sladký. Ale v trestnici bylo možná dostat i vodky. Dýmky byly co nejpřísněji zakázány, ale kouřili všichni.

Peníze a tabák chránily od kurdějí a jiných nemocí. Práce pak chránila od přestupků. Bez práce snědli by tre-tanci jeden druhého, jako pavouci ve sklenici.

Ale přes to i peníze i práce byly zapovězeny. Nežrídka pořádány v noci nenadálé prohlídky a všechno zakázané se konfiskovalo, při čemž peníze, jakkoli je obezřele schovávali, přece upadaly časem do rukou prohlížitelů. To je také jedna z příčin, proč se jich nešetřilo, nýbrž co možná rychle se propíjely. Proto také opatřovali si v trestnici vodku. Po každé prohlídce býval vinný, kromě toho, že přišel o všechen svůj majetek, obyčejně ještě citelně potrestán. Ale po každé prohlídce ihned se zase doplňovaly mezery, bez prodlení se opatřovaly nové věci a všechno šlo podle starého pořádku. Představenstvo o tom vědělo, a provinilci na tresty nereptali, ačkoli takový život byl podoben k životu lidí, kteří se ubytovali na hoře Vesuvu.

Kdo nebyl řemeslníkem, zaměstnával se jiným způsobem. Zaměstnání ta byla velice originální. Někteří se na přiklad zabývali pouhým překupnictvím, při čemž se prodávaly někdy takové věci, že by člověku za ohradou trestnice nemohlo ani na mysl přijíti nejen je kupovati a prodávati, nýbrž ani počítati za věci. Ale káznice byla velice chudobna a při tom nad míru podnikavá. Poslední hadr měl svou cenu a hodil se na nějaké dílo. Následkem chudoby měly i peníze v trestnici docela jinou cenu, než na svobodě. Za velikou složitou práci platilo se babkami. Někteří se zabývali s úspěchem lichvářstvím. Trestanec, jenž se dal do hýření anebo přišel na mizinu, odnesl poslední své věci k lichváři a dostal od něho několik měděných penízků na ohromná procenta. Nevyplatil-li oněch věcí do lhůty, ihned se prodávaly beze všeho smilování. Lichvářství tak rozkvětlo, že se přijímaly do zástavy i erární věci, jimiž se trestanci pří prohlídce musili vykazovati, jako prádlo, kůže na boty a podobné, tedy věci nezbytné každému trestanci v každý okamžik.

Ale při takových zástavách přiházíval se i jiný obrat té záležitosti, ostatně ne zcela nepředvídaný. Trestanec, jenž zastavil věc a obdržel peníze, odebral se bez prodlení a bez jakýchkoli dlouhých řečí k staršímu poddůstojníkovi, nejbližšímu to představenému trestnice, učinil oznámení, že zastavil erární věci, načež je ihned lichváři odňali, aniž by o tom podávali správu vyšším představeným. Zajímavo je to, že někdy za takové příležitosti nebylo ani hádky; lichvář vrátil mlčky a zasmušile, co se slušelo, ba tvářil se, jako by sám byl očekával, že se tak stane. Dost možná, že byl přesvědčen, že by na místě dlužníkově učinil totéž. A proto, nadával-li později přece, činil to ne ze vzteku, nýbrž jen tak, aby se neřeklo.