Už se ovšem ničeho nebála. Naopak se cítila jako vítěz. Její děťátko bylo v bezpečí.
A tak když padla tváří napřed do řeky a zbarvila její vody do ruda, věděla, že je po všem. Její krátký, těžký život byl u konce.
Její chlapec bude ale žít navěky.
* * *
Venkovská selka Mithka klečela na břehu řeky po boku svého manžela. Oba se horečně modlili, protože je nenapadalo, kde jinde hledat v této tajemné bouři útěchu. Měli dojem, že se blíží konec světa. Už jen ten krvavě rudý měsíc byl sám o sobě neblahým znamením, a že se navíc ukázal při takové bouři – to už přesahovalo veškerý rozum. Bylo to neslýchané. Mithka věděla, že se chystá něco výjimečného.
Společně tam tedy klečeli u řeky, tváře si nechali bičovat větrem a sněhem a žena se modlila za ochranu své rodiny. Za smilování. Za odpuštění všeho, v čem kdy pochybila.
Mithka byla zbožná žena, která už spatřila mnoho slunečních cyklů. Přivedla na svět sedm dětí a žila spokojený život. Chudobný, ale spokojený. Hleděla si svého, starala se o ostatní a nikdy nikomu neublížila. Modlila se k Bohu, aby ochránil její děti, její domácnost a jejich skromný majetek. Předklonila se, položila dlaně do sněhu, zavřela oči a sehnula se, dokud se čelem nedotýkala země. Modlila se k Bohu, aby jí dal znamení.
Pomaloučku hlavu zase zvedla. Jen tak udělala, rozšířily se jí oči a srdce se jí při pohledu před sebe divoce rozbušilo.
„Murko!“ vydechla.
Její manžel se otočil a podíval se stejným směrem. Nyní tam oba klečeli a zírali ztuhlí úžasem.
To přece nebylo možné. Mithka několikrát rychle zamrkala, nic se však nezměnilo. Před nimi se na vodě pořád pohupoval košík, unášený říčním proudem.
A v tom košíku bylo dítě.
Chlapeček.
Nocí se nesl jeho křik a přehlušoval dokonce i bouři a neskutečné hřmění hromu. Každé jeho zakřičení bodalo Mithku u srdce.
Vrhla se do řeky, brodila se hloub a hloub a nevšímala si přitom ledových vod, které se jí jako nože snažily dostat pod kůži. Popadla košík a razila si cestu proti proudu zpět ke břehu. Pohlédla na novorozeně v košíku a viděla, že je pečlivě zabalené do deky a že se jakýmsi zázrakem ani nenamočilo.
Začala si ho prohlížet víc zblízka a s údivem postřehla, že má na ručce čerstvou popáleninu. Když spatřila, o co se jedná, její údiv jen vzrostl. Byl to symbol: dva hadi, kteří se ovíjeli okolo měsíce a mezi sebou měli dýku.
Zalapala po dechu. Okamžitě ten symbol rozpoznala. Slyšela o něm vyprávět pověsti a legendy. Naháněl jí strach.
Obrátila se ke svému manželovi.
„Kdo mohl něco takového udělat?“ zeptala se zděšeně a tiskla si dítě na prsa.
Muž dokázal jen udiveně potřást hlavou.
„Musíme si ho nechat,“ rozhodla.
Její manžel se zamračil a zavrtěl hlavou.
„Jak?“ rozhodil rukama. „Nemůžeme si dovolit živit další krk. Už tak se sotva uživíme sami. Máme tři kluky – na co potřebujeme čtvrtého? Doby, kdy jsme vychovávali děti, jsou už za námi.“
Mithka se rychle zamyslela a pak mu ukázala popáleninu na chlapcově ruce. Po všech těch letech věděla, jak na svého muže udělat dojem. Zjevně to na něj zapůsobilo.
„Podívej,“ odsekla. „Je to znamení. Určené nám,“ pokračovala příkře. „Já se o to dítě postarám – ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám ho venku napospas smrti.“
Manžel se stále mračil, bylo na něm ale vidět, že už si sám sebou není tak jistý. Nad nimi uhodil další blesk a on se s obavami zahleděl do nebe.
„A ty si myslíš, že je to náhoda?“ zeptal se. „Že přijde v takovouhle noc na svět takovéhle dítě? Máš ty vůbec ponětí, koho to držíš v náručí?“
Ustaraně se na chlapce zadíval. A pak vstal, o pár kroků ustoupil, otočil se a s očividnou nelibostí odcházel.
Mithka se však nehodlala vzdát. Usmála se na děťátko a pohupovala jím u prsou, aby mu zahřála studený obličej. Jeho pláč se pomaloučku utišil.
„Dítě, které není jako žádný z nás,“ odpověděla jen tak do prostoru a pevně ho k sobě tiskla. „Dítě, které jednou změní svět. A já ho pojmenuji Royce.“
O sedmnáct slunečních cyklů později
Royce stál na vrcholku kopce pod jediným dubem, který se nad těmito obilnými poli tyčil. Byl to letitý a majestátní strom, jehož větve jako by sahaly až k samotným nebesům. Chlapec se hluboce zadíval do Genevieviných očí, zamilovaný až po uši. Drželi se za ruce, ona se na něj usmívala, a když se k sobě naklonili, aby se políbili, užasl, jak je možné, aby mu srdce tak přetékalo láskou. Byl za to neskonale vděčný. Nad poli právě vycházelo slunce a Royce si přál, aby mohl tento okamžik prožívat navěky.
Zaklonil se a obdivně si ji prohlížel. Genevieve byla nádherná. Bylo jí sedmnáct, tak jako jemu, měla vysokou, štíhlou postavu, záplavu světlých vlasů a inteligentní zelené oči. Její půvabné rysy zdobily jemné pihy. Když se usmála, byl šťastný, že je naživu, a její smích ho vždycky dokázal uvolnit. Navíc v sobě měla jakousi ladnost, vznešenost, která zdaleka převyšovala jejich poddanské postavení.
Royce zahlédl v jejích očích svůj vlastní odraz a napadlo ho, že vypadají, jako by mohli být sourozenci. Sám byl samozřejmě mnohem větší než ona; i na svůj věk byl nezvykle vysoký a šířkou ramen se mu nemohli vyrovnat ani jeho nejstarší bratři. Kromě toho měl také výraznou bradu, ušlechtilý nos, hrdé čelo a pod tunikou se mu rýsovaly silné svaly. Jeho rysy ale působily stejně jemně jako její. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly do očí, jež svou zelenou barvou ladily s jejími, třebaže byly o odstín tmavší. Dostal do vínku sílu a zručnost s mečem, takže se mohl s bratry utkat v rovném souboji, i když z nich byl ze všech čtyř nejmladší. Jeho otec vždy žertem prohlašoval, že jednoho dne spadl z nebe, a Royce ho chápal: neměl v sobě nic z tmavých rysů svých bratrů ani se nijak nepodobal jejich průměrným postavám. Vypadal mezi vlastní rodinou jako cizinec.
Objali se a Royce myslel na to, jak báječný je to pocit, nechat se držet v tak pevném objetí, mít někoho, kdo ho miluje tak bezmezně, jako on miloval ji. Vlastně byli nerozluční už jako malé děti, kdy spolu vyrůstali a hrávali si v těch samých polích, kde teď stáli. Už tehdy si přísahali, že až jim bude sedmnáct, o slunečním slunovratu se vezmou. V dětství to brali jako smrtelně vážný slib.
Jak však roky plynuly, neodcizili se, jak to většinou mezi přáteli z dětství bývá. Naopak se ještě sblížili. Navzdory všem předpokladům se z jejich dětských zásnub každý rok stávalo něco silnějšího, vážnějšího a neodvolatelnějšího. Zdálo se, že je jim souzeno, aby se jejich životní stezky nikdy neodloučily.
Nyní, ač tomu mohli stěží uvěřit, ten den konečně nadešel. Oběma jim bylo sedmnáct a nastal den letního slunovratu. Byli dospělí, mohli činit svá vlastní rozhodnutí a jak tam tak stáli pod tím starobylým stromem, oba si se závratným nadšením uvědomovali, co to znamená.
„Je tvoje matka ráda?“ vyzvídala Genevieve.
Royce se usmál.
„Myslím, že tě má ještě radši než já, jestli je to vůbec možné,“ zasmál se.
Genevievin smích jej zahřál u srdce.
„A co tvoji rodiče?“ chtěl vědět.
Tvář jí potemněla a Roycovi se na okamžik sevřelo srdce.
Читать дальше