Morgan Rice - Pouze kdo je hoden

Rea tomu hluku zmateně naslouchala a snažila se pochopit, co se děje. Pak pocítila, jak ji zalévá úleva. No jistě. Urozený se vrátil, aby ji zachránil. Aby zachránil své dítě.

„Díky Bohu,“ hlesla. „Rytíři mi přišli na pomoc.“

Tělo jí znenadání naplnila vlna optimismu. Třeba ji od toho všeho odveze. Třeba bude mít šanci začít nový život. Její syn vyroste na hradě, stane se z něj velký pán a třeba se tam najde místo i pro ni. Její děťátko bude mít dobrý život. Ona bude mít dobrý život.

Zaplavila ji úleva a po tvářích jí nepřestávaly kanout slzy štěstí.

„Ne,“ opravil ji apatykář s těžkým srdcem. „Nepřišli sem, aby tvé dítě zachránili.“

Nechápavě se na něj podívala. „Tak proč tedy?“

Ponuře jí pohled vrátil.

„Aby ho zabili.“

Zděšeně na něj zírala. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Nechtěli se spoléhat na práci vesničanů,“ dodal Fioth. „Potřebovali se ujistit, že bude čin vykonán správně, jejich vlastníma rukama.“

V Ree by se krve nedořezal.

„Ale…“ zakoktala se ve snaze to pochopit, „…moje dítě je přece jednoho z nich. Jejich velitele. Tak proč? Proč by ho měli chtít zabít?“

Fioth sklíčeně zavrtěl hlavou.

„Ti muži, které slyšíš, k němu nepatří. Jsou to jeho protivníci. Chtějí jeho potomka zabít. A tebe chtějí zabít také.“

Díval se na ni přitom s tak panickou naléhavostí, že si s hrůzou uvědomila, že mluví pravdu.

„Oba odsud musíte okamžitě utéct!“ vybízel ji. „Hned!“

Skoro tu větu ani nedokončil, když se ozvala ohlušující rána železa na dřevo. Tentokrát se ovšem nejednalo o malý farmářský srp – toto bylo profesionální vojenské beranidlo. Při jeho nárazu se dveře viditelně prohnuly.

Fioth se k ní obrátil s očima doširoka rozevřenýma strachem.

„BĚŽ!“ vykřikl.

Rea na něj vystrašeně hleděla a nedokázala si představit, jak se jí v současném stavu podaří byť jenom vstát.

On ji však popadl a trhnutím ji vytáhl na nohy. Zaskučela bolestí, každý pohyb jí způsoboval agónii.

„Prosím!“ plakala. „Strašně to bolí! Nech mě umřít!“

„Podívej se do náruče!“ zařval na ni. „Copak chceš, aby umřel i on?“

Rea sklopila oči k chlapci, který jí kvílel v náručí, a uvědomila si, že má pravdu. Nemůže ho tu nechat zemřít. Ve stejnou chvíli se dveře otřásly pod dalším nárazem.

„A co ty?“ zajíkla se. „Vždyť tebe také zabijí.“

Rezignovaně přikývl.

„Já už jsem si odžil spoustu let,“ odpověděl. „Jestli je můžu zdržet a dát ti šanci na únik, rád za to položím to málo, co mi ze života ještě zbývá. Teď už běž! Dej se k řece! Najdi si tam člun a uteč odsud! Rychle!“

Než se nad tím stihla zamyslet, znovu jí trhl a vedl ji k zadnímu vchodu pevnosti. Pak se zničehonic zastavil a odhrnul gobelín, který před ním visel na zdi. Skrývaly se za ním v kameni vytesané dveře. Vší silou se do nich opřel a za hlasitého skřípění je otevřel. Z druhé strany zavanul prastarý vzduch. Do pevnosti pronikl studený průvan.

Sotva se dveře otevřely, vystrčil ji i s dítětem ven.

Rea se rázem ocitla zpátky uprostřed sněhové bouře. S dítětem přitisknutým k hrudi klopýtala po strmém, zasněženém břehu řeky. Klouzalo jí to a podjíždělo, takže měla dojem, jako by se jí pod nohama hroutil celý svět a jen stěží dokázala pokračovat v pohybu. Do stromu, který stál nedaleko od místa, kudy probíhala, udeřil blesk a prozářil celou noc. Strom se pod jeho náporem zlomil a v plamenech přistál jen kousíček od Rey.

Rea zakopla a udělala kotrmelec; instinktivně se přitom stočila, aby ochránila své dítě, a ucítila, jak jí z krku sjíždí řetízek, který jí pro chlapce věnoval jeho otec. Přistál ve šlehajících plamenech. Rea ulomila tenkou větvičku, aby ho odtamtud vylovila, a podařilo se jí ho na ni navléct právě v okamžiku, kdy se větvička vznítila. Na vteřinu ho nechala houpat ve vzduchu, avšak když uviděla, jak se po něm natahuje malinká dětská ručička, zachvátilo ji zděšení.

Chlapeček zařval, načež Rea řetízek bleskově odhodila stranou. Nezajímalo ji už, kdo jí ho dal. Při pohledu na dokonalý obrys přívěsku na ručce jejího dítěte ji naplnila hrůza. Připadalo jí to jako osudové znamení.

Terén se nyní začal svažovat o něco prudčeji a Rea znovu uklouzla. Tentokrát upadla na zadek a pak už se s křikem řítila po svahu dolů, až ke kraji řeky.

Když tam konečně dorazila, vydechla úlevou. Najednou jí došlo, že kdyby celý ten svah nesjela, zřejmě by sem nikdy nedoběhla. Zvedla oči zpátky k vrcholu a překvapilo ji, jak dlouhou vzdálenost urazila. Zároveň ovšem s hrůzou spatřila, jak se rytíři dobyli do Fiothovy pevnosti a zapálili ji. Oheň divoce sálal i ve sněhu a Rey se zmocnil příšerný pocit viny. Vždyť ten starý dobrák zemřel kvůli ní.

O moment později vyrazili ze zadních dveří rytíři, zatímco další ji objížděli na koních. Viděla, že si jí všimli a bez prodlení se za ní rozjeli.

Rea se otočila a chtěla se dát na další útěk, jenže už neměla kam. Stejně nebyla ve stavu na to, aby někde pobíhala. Jediné, co mohla udělat, bylo padnout na kolena u břehu řeky. Věděla, že tady zemře. Nezbývala jí už žádná naděje.

Nicméně pro její děťátko tu naděje pořád zůstávala. Rozhlédla se kolem, dokud očima nespočinula na spleti klacíků. Jednalo se nejspíš o bobří hnízdo, ovšem navrstvené tak hustě, že připomínalo košík. Poháněná mateřskou láskou rychle přemýšlela. Natáhla se a hnízdo sebrala. Pak do něj spěšně položila své dítě. Opatrně ho vyzkoušela dát na vodu a s nesmírnou úlevou zjistila, že se nepotápí.

Rea se připravila odstrčit košík od břehu do poklidných vod říčky. Pokud ho zachytí proud, odnese ho daleko odsud. Někam dál po proudu řeky. Jak daleko a jak dlouho to potrvá, to nevěděla. I malá šance na přežití však byla pořád lepší než žádná.

Se vzlykáním se sklonila a políbila své dítě na čelo. S žalostným výkřikem sevřela jeho malé ručky ve svých dlaních.

„Miluju tě,“ řekla mu mezi vzlyky. „Nikdy na mě nezapomeň.“

Dítě také zakřičelo, jako kdyby jí snad rozumělo. Vydalo ze sebe pronikavý vzlyk, jenž přehlušil dokonce i zahřmění, které následovalo další rozeklaný blesk, i dusot kopyt blížících se koní.

Rea věděla, že už nesmí otálet. Postrčila košík a pozorovala, jak se ho záhy zmocnil proud. S pláčem sledovala, jak košík mizí v temnotě.

Jen co se jí ztratil z dohledu, ozval se za ní řinkot zbroje. Otočila se a spatřila, jak pouhých pár metrů od ní sesedá ze svých koní několik rytířů.

„Kde máš to děcko?“ zeptal se jeden z nich a jeho hlas se zpoza sklopeného hledí pronikavě nesl běsnící bouří. To hledí se ovšem ani zdaleka nepodobalo tomu, jaké měl na sobě onen rytíř, co ji před tolika měsíci unesl. Tento muž měl na sobě rudé brnění zcela jiného tvaru a v jeho tónu nezaznívala žádná laskavost.

„Já…,“ začala.

Potom ucítila, jak se jí zmocňuje vztek – vztek ženy, která ví, že brzy zemře. Ženy, která nemá co ztratit.

„Je pryč,“ vyštěkla vzdorovitě. Usmála se. „A vy ho nikdy nenajdete. Nikdy.“

Muž zlostně zavrčel, přistoupil k ní o krok blíž, tasil meč a bodl ji.

Rea ucítila v hrudi příšernou agónii a bezmocně zalapala po dechu. Celý její svět jako by se najednou stával lehčím, ale poté, co si prožila v předchozí hodině, už to vlastně ani nebylo tak hrozné. Zalapala po dechu. Připadalo jí, že je celý svět lehčí a lehčí a že ji pohlcuje bílé světlo. Věděla, že umírá.