Blake Pierce - Hlídaná

Riley si pomyslela, že to pravděpodobně není dobrý nápad, ale neměla jak je zastavit. Alespoň se drželi stranou ode dveří, které střežila.

A teď začínala pociťovat zděšení ona.

Výjevy z jejího dětství zaplavily Rileynu mysl ...

Riley a její maminka byly v cukrárně – a jak maminka Riley rozmazlovala!

Kupovala jí spousty a spousty cukrátek.

Obě se smály a byly šťastné, než ...

Směrem k nim vykročil muž. Měl divný obličej, plochý a nevýrazný, jako něco z jedné z Rileyných nočních můr. Riley chvíli trvalo, než si uvědomila, že má přes hlavu nylonovou punčochu - jakou nosila maminka.

A měl v ruce pistoli.

Začal na maminku křičet ...

"Tvoji peněženku! Dej mi tvoji peněženku!"

Jeho hlas zněl tak vyděšeně, jak vyděšeně se cítila Riley.

Riley se podívala na maminku, čekala, že udělá, co jí muž řekl.

Ale maminka zbledla a celá se třásla. Zdálo se, že nemůže pochopit, co se děje.

"Dej mi tvoji peněženku!" zakřičel znovu.

Maminka tam jen stála a držela si svou peněženku.

Riley chtěla mamince říct ...

"Udělej, co ten pán říká, mami. Dej mu tvoji peněženku."

Ale z nějakého důvodu nedokázala z úst vyloudit ani slovo.

Maminka se trochu zapotácela, jako by chtěla utíkat, ale nestihla pohnout nohama.

Pak zazněl hlasitý, hrozný hluk ...

... a maminka spadla na zem, dopadla na bok.

Z jejího hrudníku tryskala sytě červená barva a prosakovala její halenkou a rozprostřela se v louži na podlaze ...

Riley se vrátila zpět do současnosti za zvuku blížící se sirény. Místní policisté dorazili.

Cítila úlevu, že jsou tu a mohou to od ní převzít ... a udělat vše, co potřebují.

Viděla, že chlapci, kteří žili ve druhém patře, začali scházet dolů a ptát se dívek, co se děje. Také byli různě oblečení – v košilích a džínách, pyžamech a županech.

Harry Rampling, fotbalista, který hovořil s Riley v baru, vyrazil směrem k zavřeným dveřím, u kterých stála. Protlačil se kolem dívek, které se tam stále pohybovaly a chvíli na ni hleděl.

"Co si myslíš, že děláš?" vyštěkl.

Riley nic neřekla. Viděla, že nemá smysl pokoušet se mu něco vysvětlovat – ne když se má každou chvíli objevit policie.

Harry se trochu zaculil a udělal směrem k Riley hrozivý krok. Očividně mu bylo řečeno o mrtvé dívce uvnitř.

"Jdi z cesty," řekl. "Chci ji vidět."

Riley stála ještě rozhodněji, než dříve.

"Nemůžeš tam jít," řekla.

Harry řekl, "Proč ne, holčičko?"

Riley na něj zírala a zamyslela se ...

Co si sakra myslím, že dělám?

Opravdu si myslela, že může sportovci zabránit vejít dovnitř, když se pro to rozhodl?

Kupodivu měla pocit, že by pravděpodobně mohla.

Rozhodně by se dala do boje, když by na to přišlo.

Naštěstí uslyšela u vstupu do dupající kroky a poté mužský hlas ...

"Přestaňte. Pusťte nás."

Hlouček studentů se rozešel."

Někdo řekl, "Támhle," a tři uniformovaní policisté zamířili k Riley.

Všechny je poznala. Byly to známé tváře Lantonu. Dva z nich byli muži, důstojníci Steele a White. S nimi byla žena, důstojnice Frisbieová. Pár poldů z kolejí je doprovázelo.

Steel měl nadváhu a jeho červený obličeji budil v Riley podezření, že vypil příliš mnoho. White byl vysoký chlap, který chodil neustále shrbený a jehož ústa se vždy zdála být dokořán. Riley si nemyslela, že je zrovna bystrý. Důstojnice Frisbieová byla vysoká, robustní žena, která na Riley vždy působila přátelsky a dobrosrdečně.

"Volali nám," řekl důstojník Steele. Zamumlal na Riley. "Co se tu sakra děje?"

Riley ustoupila ode dveří a ukázala na ně.

"To je Rhea Thorsonová," řekla Riley. "Ona je –"

Riley zjistila, že nemůže dokončit větu. Stále se snažila dostat do hlavy, že Rhea je mrtvá.

Jen ustoupila stranou.

Důstojník Steele otevřel dveře a proplížil se kolem ní do místnosti.

Pak přišel hlasitý povzdech a zvolal ...

"Ach můj bože!"

Důstojníci Frisbieová a White spěchali dovnitř.

Pak se objevil Steele a zavolal na přihlížející, "Potřebuji vědět, co se stalo. Teď hned."

Zaznělo obecné mručení znepokojené nejasnosti.

Až potom Steele vypustil řadu otázek. "Co o tom víte? Byla tato dívka v jejím pokoji celý večer? Kdo tu ještě byl?"

Následoval další zmatek, některé dívky říkaly, že Rhea neopustila pokoj, jiné říkaly, že šla do knihovny, jiné zase, že šla na rande a některé samozřejmě uvedly, že si zašla na skleničku. Nikdo tu nikoho jiného neviděl. Než uslyšeli křik Heather.

Riley se nadechla, chystala se ostatní překřičet a říct, co ví. Ale dříve, než mohla promluvit, Harry Rampling ukázal na Riley a řekl ...

"Tahle holka se chová tak divně. Stála tam, když jsem se sem dostal. Jako by právě vyšla ze dveří."

Steel vykročil k Riley a zavrčel ...

"Je to pravda? Máte co vysvětlovat. Tak mluvte."

Zdálo se, že sahá pro svá pouta. Riley poprvé začala pociťovat stopy paniky.

Chystá se mě tenhle chlápek zatknout? říkala si.

Neměla ani tušení, co by se stalo, kdyby to udělal.

Ale policistka řekla důstojníkovi Steeleovi ostře, "Nech ji, Nate. Copak nevidíš, co dělá? Hlídá místnost, aby zajistila, že se do ní nikdo nedostane. Musíme jí poděkovat za to, že místo činu není beznadějně kontaminováno."

Důstojník Steele ustoupil a hleděl rozmrzele.

Žena zakřičela na diváky, "Chci, aby všichni zůstali tam kde jsou. Nikdo se ani nepohne, slyšíte mě? A snažte se moc nemluvit."

Bylo vidět kývnutí a slyšet souhlasný šelest skupiny.

Pak žena popadla Riley za ruku a odváděla ji od ostatních.

"Pojďte se mnou," zašeptala ostře Riley. "Vy a já si budeme muset promluvit."

Riley úzkostlivě polkla, když ji důstojnice Frisbieová odváděla.

Jsem opravdu v průšvihu? říkala si.

Důstojnice Frisbieová držela pevně Rileynu ruku celou cestu chodbou. Prošly párem dvojitých dveří a skončily na úpatí schodiště. Konečně ji žena pustila.

Riley si třela ruku na místě, na kterém pociťovala bolest.

Důstojnice Frisbieová řekla: "Promiňte, že jsem tam byla hrubá. Máme poněkud naspěch. Za prvé, jak se jmenujete?"

"Riley Sweeneyová."

"Viděla jsem vás ve městě. Ve kterém jste ročníku?"

"Ve vyšším."

Ženin přísný výraz trochu zjihl.

"No, za prvé se chci omluvit za to, jak s vámi důstojník Steele právě teď jednal. Chudák, on si opravdu nemůže pomoci. On je prostě ... jaké slovo by použila moje dcera? Už vím. Čurák."

Riley byla příliš zaskočená, než aby se začal smát. Mimochodem, důstojnice Frisbieová se neusmívala.

Řekla, "jsem hrdá na svou docela spolehlivou intuici – je stejně lepší než intuice ´starých chlapců´, se kterými musím pracovat. A právě teď mi můj instinkt říká, že jste jediná, kdo tu je schopen říci přesně to, co potřebuji vědět."

Riley pocítila další vlnu paniky, když vážná žena vytáhla poznámkový blok a chystala se zapisovat si.

Řekla, "důstojnice Frisbieová, opravdu nemám tušení –"

Žena ji přerušila.

"Možná budete překvapena. Jen do toho – řekněte mi, jaký jste měla večer."

Riley byla zmatená.

Jaký jsem měla večer?

Co to má s tím vším společného?

"Od začátku," řekla Frisbieová.