Blake Pierce - Opuštěná

"Říká, že ne," řekla Tiffany a trochu zalhala. Táta by se zlobil, kdyby Tiffany řekla, že Lois nereagovala ani na zaklepání na dveře.

"No, nepřekvapuje mě to," řekla matka a nasadila si rukavice. "Slyšela jsem včera pozdě v noci její auto. Nejsem si jistá, kolik bylo hodin."

Tiffany pocítila další záchvěv závisti při zmínce o autě její sestry. Lois měla teď tolik svobody, když byla na vysoké škole! Nejlepší ze všeho bylo, že se nikdo nestaral o to, v kolik se v noci vracela domů. Tiffany ji včera v noci ani neslyšela přijít.

Nejspíš jsem tvrdě spala, pomyslela si.

Jak si Tiffany začala oblékat kabát, otec zabručel, "Vám dvěma to trvá celou věčnost. Přijdeme pozdě na bohoslužbu."

"Budeme tam včas," řekla klidně a matka.

"Půjdu ven nastartovat auto," řekl otec.

Otevřel dveře a vyšel ven. Tiffany a její matka se rychle zachumlaly a šly za ním.

Chladný vzduch Tiffany tvrdě udeřil. Na zemi byl ještě sníh, který spadl před pár dny. Přála si, aby byla stále ve své teplé posteli. Bylo příliš mizerně na to, aby se někam šlo.

Najednou slyšela, jak její matka vyjekla.

"Lestře, co to je?" Zavolala matka na otce.

Tiffany viděla otce stát před otevřenými dveřmi garáže. Zíral do garáže, jeho oči a ústa byly dokořán. Vypadal ohromeně a zděšeně.

"Co se děje?" Zavolala znovu matka.

Otec se k ní otočil. Zdálo se, že má potíže cokoli vyslovit.

Konečně vyhrkl, "Zavolej záchranku."

"Proč?" Zeptala se matka.

Otec to nevysvětlil. Zamířil do garáže. Matka se vrhla vpřed a když došla do otevřených dveří, vydala ze sebe výkřik, který Tiffany vyděsil a paralyzoval.

Matka se vrhla do garáže.

Tiffany se ještě dlouhou chvíli ani nepohnula.

"Co se děje?" Zavolala Tiffany.

Slyšela, jak matka celá uplakaná volá z garáže, "Jdi zpět dovnitř, Tiffany."

"Proč?" Zakřičela Tiffany.

Matka vyběhla z garáže. Popadla Tiffany za paži a snažila se ji otočit, aby šla zpátky do domu.

"Nedívej se," řekla. "Vrať se dovnitř."

Tiffany se matce vymanila a spěchala zpět do garáže.

Chvíli jí trvalo, než vše pochopila. Byla tam zaparkovaná všechna tři auta. V zadním levém rohu táta neobratně zápasil se žebříkem.

Něco tam viselo na laně, přivázaném k trámu.

Byl to člověk.

Byla to její sestra.

Riley Paige se právě posadila k večeři, když její dcera řekla něco, co ji opravdu vylekalo.

"Nejsme my dokonalá rodinka?"

Riley se dívala na April, jejíž tvář zrudla rozpaky.

"Páni, řekla jsem to právě nahlas?" Řekla April rozpačitě. "To bylo trochu otřepané, co?"

Riley se zasmála a rozhlédla se kolem stolu. Její bývalý manžel, Ryan, seděl na druhém konci stolu naproti ní. Po její levici byla její patnáctiletá dcera April, která seděla vedle jejich hospodyně Gabriely. Napravo od ní byla třináctiletá Jilly, v domácnosti nová.

April a Jilly udělaly právě k nedělní večeři hamburgery, aby si Gabriela trochu odpočinula od vaření.

Ryan si kousl do hamburgeru a pak řekl: "No, my jsme rodina, nebo ne? Jen se na nás podívejte."

Riley nic neřekla.

Rodina, pomyslela si. Skutečně jsme rodina?

Ta myšlenka ji trochu překvapila. Konec konců se s Ryanem rozešli před téměř dvěma lety a nyní byli rozvedeni šest měsíců. Ačkoli spolu znovu trávili čas, Riley se vyhýbala myšlenkám na to, kam by to mohlo vést. Odložila stranou roky bolesti a pocity zrady, aby si vychutnala klidnou přítomnost.

A pak tu byla April, jejíž dospívání nebylo zdaleka jednoduché. Bude její touha po sounáležitosti trvat?

Riley si byla ještě nejistější Jilly. Jilly našla na odpočívadle nákladních vozů ve Phoenixu, kde se snažila prodat své vlastní tělo řidičům kamionů. Riley zachránila Jilly před hrozným životem a zneužitím otcem a teď doufala, že ji adoptuje. Ale Jilly byla stále neklidná dívka a všechno kolem ní bylo ve hvězdách.

Jediná osoba u stolu, kterou si Riley byla nejjistější, byla Gabriela. Statná guatemalská žena pracovala pro rodinu už dlouho před rozvodem. Gabriela byla vždy velmi zodpovědná, stabilní a milující.

"Co si o tom myslíš ty, Gabrielo?" Zeptala se Riley.

Gabriela se usmála.

"Rodinu je možné si zvolit, nikoli ji pouze zdědit," řekla. "Krev není všechno. Láska je to, na čem záleží."

Riley se uvnitř náhle rozhostilo teplo. Vždy se mohla spolehnout na Gabrielu, že řekne, co je potřeba říci. Zahleděla se na lidi kolem sebe s novým pocitem spokojenosti.

Po měsíci volna od práce v Úřadu pro analýzu chování si užívala i to, že je tady doma.

A užívám si svou rodinu, pomyslela si.

Pak April řekla něco dalšího, co ji překvapilo.

"Tati, kdy se k nám nastěhuješ?"

Ryan vypadal dost překvapeně. Jako obvykle Riley přemýšlela, zda její nově nabyté odhodlání vydrží.

"To je pro teď trochu velké téma," řekl Ryan.

"Jak to?" Zeptala se April svého otce. "Mohl bys tu rovnou žít. Protože s mámou znovu spíte a jsi tady téměř každý den."

Riley cítila, jak zrudla. Šokovaná Gabriela ostře dloubla loktem do April.

"¡Chica! ¡Silencio!" řekla.

Jilly se rozhlédla s úsměvem.

"Hej, to je skvělý nápad," řekla. "Pak bych určitě dostávala dobré známky."

Byla to pravda – Ryan pomáhal Jilly dohonit učivo v její nové škole, obzvlášť sociální studie. Ve skutečnosti ji v posledních měsících hodně podporoval.

Rileyny oči se střetly s Ryanovými. Viděla, že se také začervenal.

Co se jí týče, nevěděla, co říct. Musela připustit, že jí ta myšlenka přišla lákavá. Cítila se dobře, když tu Ryan trávil většinu nocí. Vše do sebe tak snadno zapadalo – možná až příliš snadno. Možná část jejího klidu pramenila z absence nutnosti se rozhodnout.

Vzpomněla si na to, jak je April právě nazvala.

"Dokonalou rodinkou."

Momentálně jí tak všichni určitě připadali. Ale Riley si nemohla pomoci a cítila se nesvá. Byla tato dokonalost jen iluzí? Jako čtení dobré knihy nebo sledování příjemného filmu?

Riley si velice dobře uvědomovala, že svět venku je plný příšer. Celý svůj profesní život zasvětila boji proti nim. Ale za poslední měsíc byla téměř schopná předstírat, že neexistují.

Ryan se začal pomalu usmívat.

"Hele, proč se všichni nenastěhujete ke mně domů?" řekl. "Je tam dost místa pro nás pro všechny."

Riley potlačila vyděšený povzdech.

Poslední věc, kterou si přála, bylo vrátit se zpět do velkého předměstského domu, který s Ryanem léta sdílela. Byl příliš plný nepříjemných vzpomínek.

"Nemohla bych se tohoto místa vzdát," řekla. "Už jsem se tady zabydlela."

April se dychtivě podívala na svého otce.

"Záleží na tobě, tati," řekla. "Přestěhuješ se k nám, nebo ne?"

Riley sledovala Ryanův obličej. Viděla, že s rozhodnutím zápasí. Chápala alespoň jeden důvod, proč. Patřil do advokátní kanceláře v krajském městě, ale poměrně často pracoval z domova. Tady by pro to neměl prostor.

Ryan nakonec řekl, "Musel bych si dům nechat. Mohl by nadále sloužit jako má kancelář."

April začala téměř poskakovat vzrušením.

"Takže říkáš ano?" zeptala se.

Ryan se na chvíli tiše usmál.

"Ano, myslím, že ano," řekl nakonec.

April nadšeně zavřeštěla. Jilly zatleskala a zasmála se.

"Skvělé!" Řekla Jilly. "Prosím tě, podej mi kečup - tati."