Blake Pierce - Toužení

Riley pocítila záchvěv hrůzy v momentě, když jí začalo bzučet v kabelce. Zastavila se před vchodem svého nového domu a vyndala svůj telefon. Rozbušilo se jí srdce.

Byl to vzkaz od Brenta Mereditha.

Zavolejte mi.

Riley začala mít obavy. Její šéf se možná jenom chce zeptat, jak se jí vede. To poslední dobou dělal často. Na druhé straně by po ní mohl chtít, aby se vrátila do práce. Co by pak dělala?

Samozřejmě, že řeknu, že ne, říkala si Riley.

To by ale nemuselo být zrovna snadné. Svého šéfa měla ráda a věděla, že dokáže být velice přesvědčivý. Bylo to rozhodnutí, které nechtěla udělat a tak telefon odložila.

Když otevřela domovní dveře a vstoupil do světlého, čistého prostoru svého nového domova, momentální úzkost Riley opustila. Od doby, co se sem nastěhovala, se všechno zdálo být správné.

Zazněl příjemný hlas.

"¿Quién es?"

"Soy yo," zavolala Riley. "Jsem doma, Gabrielo."

Zavalitá guatemalská žena středního věku vyšla z kuchyně a sušila si ruce utěrkou. Bylo dobré spatřit Gabrielinu usmívající se tvář. Byla letitá rodinná hospodyně, dlouho předtím, než se Riley rozvedla s Ryanem. Riley byl vděčná za to, že Gabriela souhlasila, že se k Riley a její dceři nastěhuje.

"Jak ses měla?" Zeptala se Gabriela.

"Skvěle," řekla Riley.

"¡Qué bueno!"

Gabriela opět zmizela v kuchyni. Po celém domě se šířila vůně báječné večeře. Slyšela, jak Gabriela začala zpívat španělsky.

Riley stála ve svém obývacím pokoji a vychutnávala si své okolí. S dcerou se sem přestěhovala teprve nedávno. Malý farmářský domeček, ve kterém žily, když se jí rozpadlo manželství, byl příliš izolovaný na to, aby byl bezpečný. Kromě toho Riley cítila naléhavou potřebu změny, jak pro sebe tak pro svou dceru. Nyní, když bylo po rozvodu a Ryan posílal štědré alimenty, byl čas začít žít zcela nový život.

Bylo tu ale stále pár posledních věcí, které bylo třeba vyřešit. Některý nábytek byl poměrně starý a jako by do tak neposkvrněného prostředí ani nepatřil. Bude muset najít náhradu. Jedna ze stěn vypadala velmi prázdná a Riley došly obrázky, které by tam mohla pověsit. Řekla si, že musí jít s April tento víkend nakupovat. Ta myšlenka Riley uklidňovala a měla pocit, že je normální žena s pěkným rodinným životem, spíš než agent, který pátrá po nějakém deviantním vrahovi.

Teď přemýšlela – kde je April?

Zastavila se poslouchala. Z Aprilina pokoje v patře nevycházela žádná hudba. Pak uslyšela, jak její dcera vykřikla.

Aprilin hlas vycházel ze dvorku. Riley zalapala po dechu a spěchala skrze jídelnu ven na zadní terasu. Když spatřila Aprilin obličej a tělo, jak vykouklo nad plotem mezi zahradami, Riley okamžik trvalo, než si uvědomila, co se děje. Pak se uklidnila a sama pro sebe se zasmála. Její automatické panikaření bylo přehnané. Ale bylo to instinktivní. Bylo to ještě nedávno, když Riley April zachránila ze spárů šílence, který se na ni zaměřil kvůli pomstě na její matku.

April zmizela z dohledu a pak se znovu vynořila a křičela radostí. Skákala na sousedově trampolíně. Spřátelila se s dívkou, která tam žila, teenagerem, který byl v Aprilině věku a dokonce chodil na stejnou střední školu.

"Dávej pozor!" Volala Riley na April.

"Jsem v pořádku, mami!" Zavolala na ni bez dechu April.

Riley se znovu zasmála. Byl to neznámý zvuk, pramenící z pocitů, které už téměř zapomněla. Chtěla si zvyknout na to, znovu se smát.

Chtěla si také zvyknout na radostný výraz na tváři své dcery. Zdálo se to jako by to bylo teprve včera, když byla April strašně vzpurná a zasmušilá, dokonce to bylo příliš i na teenagera. Riley to mohla April sotva vyčítat. Riley věděla, že nebyla jako matka velmi dobrá. Dělala vše proto, aby to mohla změnit.

To byla jedna věc, kterou měla obzvláště ráda na tom, mít volno od práce v terénu, která se vyznačovala dlouhými, nepředvídatelnými hodinami práce, často ve vzdálených lokalitách. Nyní se její rozvrh prolínal s Apriliným a Riley se děsila možnosti, že se to jeden den bude muset změnit.

Nejlepší bude užívat si to dokud mohu, pomyslela si.

Riley se vrátila do domu právě včas, zrovna zaslechla zazvonit zvonek.

Zavolala, "Já to vyřídím, Gabrielo."

Otevřela dveře a byla překvapen, když před sebou spatřila usmívajícího se muže, kterého předtím nikdy neviděla.

"Ahoj," řekl trochu stydlivě. "Já jsem Blaine Hildreth, od vedle. Tvoje dcera tam teď je s mou dcerou Crystal." Podal Riley krabici a dodal, "Vítej v naší čtvrti. Přinesl jsem ti malý dárek na přivítanou."

"Ó," řekla Riley. Byla zaskočená tou nezvyklou srdečností. Trvalo jí chvíli, než řekla, "Prosím, pojď dál."

Neohrabaně přijala krabici a nabídla mu místo v křesle v obývacím pokoji. Riley se posadila na pohovku, dárkovou krabici měla položenou na klíně. Blaine Hildreth na ni hleděl s očekáváním.

"To je od vás tak hezké," řekla a otevřela balíček. Byla v něm smíšená sada barevných hrnečků, dva z nich s motýly a další dva s květinami.

"Jsou krásné," řekla Riley. "Dáte si kávu?"

"Rád," řekl Blaine.

Riley zavolala na Gabrielu, která přišla z kuchyně.

"Gabrielo, mohla bys nám přinést kávu v těchto hrnečcích?" řekla a podala jí dva hrnky. "Blaine, jak ji pijete?"

"Černá bude vyhovující."

Gabriela vzala hrnky do kuchyně.

"Jmenuji se Riley Paige," řekla Blainovi. "Díky za návštěvu. A děkuji za dárek."

"Není zač," řekl Blaine.

Gabriela se vrátila s dvěma hrnky lahodné horké kávy a pak odešla zpět ke své práci v kuchyni. Riley si, poněkud v rozpacích, uvědomila, že si svého souseda měří. Nyní, když byla sama, se tomu nedokázala ubránit. Doufala, že si toho nevšiml.

Nu což, pomyslela si. Možná dělá totéž se mnou.

Nejprve si všimla, že nemá snubní prsten. Ovdovělý nebo rozvedený, vydedukovala.

Za druhé odhadovala, že mu je asi jako jí, možná je o něco mladší, nejspíš je před čtyřicítkou.

Nakonec si všimla, že dobře vypadá – nebo alespoň přiměřeně dobře. Vlasy mu ustupovaly, což mu ale nijak neškodilo. A zdálo se, že je štíhlý a fit.

"Takže, co děláte za práci?" Zeptala se Riley.

Blaine pokrčil rameny. "Vlastním restauraci. Znáte Blainův gril v centru?"

Riley byla příjemně překvapena. Blainův gril bylo jedno z nejhezčích míst pro neformální oběd zde ve Fredericksburgu. Slyšela, že je úžasný na večeře, ale neměla příležitost ho vyzkoušet.

"Znám to místo," odpověděla.

"No, tak to je moje," řekl Blaine. "A ty?"

Riley se dlouze nadechla. Nikdy nebylo snadné povědět úplně neznámému člověku o tom, čím se živí. Obzvláště muži se tím cítili zastrašeni.

"Pracuji u FBI," řekla. "Jsem – terénní agentka."

Blaine vykulil oči.

"Opravdu?" řekl.

"No, momentálně jsem na dovolené. Učím na akademii."

Blaine se k ní s rostoucím zájmem naklonil.

"Panejo." Jsem si jistý, že máš mnoho skutečných příběhů. Rád bych si nějaký poslechl."

Riley se trochu nervózně zasmála. Přemýšlela, zda bude vůbec kdy schopna někomu mimo kancelář vyprávět o některých věcech, které viděla. A bylo by ještě těžší hovořit o některých věcech, které provedla.

"Myslím, že ne," řekla trochu ostře. Riley viděla, jak Blaine ztuhl a uvědomila si, že její tón byl docela drzý.