Blake Pierce - Toužení

Přesto si ale začínala přát, aby její pocit omámení byl býval nepřišel tak rychle a tak intenzivně.

S každým krokem bylo možné vidět objekt stále jasněji. Byl z černého plastu a tu a tam se černé bubliny objevovaly na vodní hladině. A hned vedle něj bylo něco malého a bílého.

Když byla Janine jen kousíček od vody, viděla, že to je velký černý pytel na odpadky. Na konci byl otevřený a z otvoru trčel tvar ruky, nepřirozeně bledé ruky.

Nejspíš figurína, pomyslela si Janine.

Sklonila se nad vodou, aby se podívala zblízka. Nehty byly namalovány křiklavě červenou barvou, která silně kontrastovala s bledostí. Janine jako by projel elektrický proud, uvědomila si něco hrozného.

Ruka byla skutečná. Byla to ženská ruka. Pytel obsahoval mrtvé tělo.

Janine začala křičet. Slyšela, jak Colby začal také vřeštět.

A věděla, že nebudou schopni přestat křičet ještě dlouhou dobu.

Riley věděla, že snímky, které se chystala ukázat, budou její studenty FBI akademie šokovat. Někteří z nich je zřejmě nebudou schopní zpracovat. Očima přelétla po dychtivých mladých tvářích, které ji sledovaly z půlkruhu vedle sebe zarovnaných stolů.

Uvidíme, jak budou reagovat, pomyslela si. Mohlo by to pro ně být důležité.

Riley samozřejmě věděla, že v celé škále trestných činů jsou sériové vraždy vzácné. I tak se tito mladí lidé musí naučit všechno, co by měli vědět. Touží po tom stát se agenty FBI a brzy zjistí, že většina místních policistů nemá se sériovým případy žádné zkušenosti. A zvláštní agentka Riley Paige je na sériové vraždy odbornice.

Stiskla dálkové ovládání. První snímky, které se na velké obrazovce objevily, neměly s násilím nic společného. Bylo to pět portrétů žen, nakreslených uhlem, od mladých až po střední věk. Všechny ženy byly atraktivní a usměvavé a portréty byly nakresleny dovedně člověkem, který miluje umění.

Jak Riley mačkala ovladač, pronesla, "Těchto pět kreseb bylo provedeno před osmi lety umělcem jménem Derrick Caldwell. Každé léto vydělal spoustu peněz kreslením portrétů turistů na Dunes Beach promenádě zde ve Virginii. Tyto ženy byly mezi jeho posledními klienty."

Po posledních pěti portrétech Riley znovu klikla. Další fotografie byl odporný snímek otevřené pultové mrazničky s torzem ženského těla. Slyšela, jak její studenti vyjekli.

"To se stalo s těmi ženami," řekla Riley. "Zatímco je kreslil, Derrick Caldwell nabyl přesvědčení, abych použila jeho vlastní slova, že jsou ´příliš krásné na to, aby žily." Takže jednu po druhé sledoval, zabil, rozřezal a uložil ve svém mrazáku."

Riley znovu klikla a snímky, které se vzápětí zobrazily, byly ještě více šokující. Byly to fotografie pořízené týmem ústavu soudního lékařství poté, co těla znovu sestavil.

Riley řekla: "Caldwell ve skutečnosti ´zpřeházel´ části těl tak, aby ženy byly k nepoznání."

Riley se obrátila k učebně. Jeden student se řítil k východu a držel se za břicho. Jiní vypadali, že budou každou chvíli zvracet. Někteří byli v slzách. Zdálo se, že jen hrstka vyhlíží nevzrušeně.

Paradoxně se Riley cítila docela jistá, že klidní studenti jsou ti, kteří by nepřežili školicí akademii. Pro ně to byly jen obrázky, nikoli něco skutečného. Nebyli by schopní zvládnout skutečnou hrůzu, když by jí museli čelit z první ruky. Nebyli by schopní zvládnout osobní šok, post-traumatický stres, kterým by následně trpěli. Vize planoucí pochodně se jí čas od času vkradla do jejího vědomí, ale její PTSD ustupovalo. Uzdravovala se. Ale byla si jistá, že je nejprve potřeba něco cítit, aby se z toho mohl člověk vzpamatovat.

"A teď," prohlásila Riley, "pronesu pár prohlášení a vy mi řeknete, jestli jsou mýtem nebo skutečností. Tady je to první. ´Většina sériových vrahů zabíjí ze sexuálních důvodů.´ Mýtus nebo skutečnost?"

Mezi studenty se zvedly ruce. Riley ukázala na obzvlášť dychtivě vyhlížejícího studenta v první řadě.

"Skutečnost?" zeptal se student.

"Ano, skutečnost," potvrdila Riley. "Ačkoliv mohou existovat jiné důvody, sexuální motiv je nejčastější. To může mít různé formy, někdy poněkud bizarní. Klasickým příkladem je Derrick Caldwell. Lékař stanovil, že spáchal na oběti nekrofilní čin předtím, než je rozporcoval."

Riley viděla, že si většina jejích studentů píše na laptopech poznámky. Pokračovala, "A tady je další prohlášení. ´Sérioví vrazi na svých obětech působí postupem času stále více násilí.´"

Ruce se opět zvedly. Tentokrát Riley ukázala na studenta, který byl o pár řad dál.

"Skutečnost?" řekl student.

"Mýtus," řekla Riley. "I když jsem už samozřejmě viděla nějaké výjimky, většina případů nevykazují v průběhu času žádné takové změny. Úroveň násilí Derricka Caldwella zůstala během jeho zabíjení konzistentní. Ale byl bezohledný, stěží by se dal nazvat strůjcem zla. Stal se chamtivým. Zmocnil se svých obětí během měsíce a půl. Takovým vzbuzením pozornosti se jeho zadržení stalo nevyhnutelným."

Podívala se na hodiny a viděla, že její hodina vypršela.

"To je pro dnešek vše," uzavřela. "Ale o masových vrazích stále koluje mnoho mylných domněnek a mýtů. Úřad pro analýzu chování data shromáždil a analyzoval a já jsem pracovala na sériových případech po celé zemi. Stále máme mnoho informací, které musíme probrat."

Třída se rozešla a Riley začala balit své materiály a chystala se jít domů. Tři nebo čtyři studenti se shlukli kolem jejího stolu a chtěli jí klást otázky.

Student se zeptal, "Agentko Paige, nezabývala jste se případem Derricka Caldwella?"

"Ano," řekla Riley. "To je příběh na jindy."

Byl to také příběh, který netoužila vyprávět, ale to neřekla.

Mladá žena se zeptala, "Byl Caldwell za své zločiny někdy odsouzen?"

"Ještě ne," pronesla Riley.

Riley se snažila nebýt nezdvořilá, protáhla se kolem studentů a zamířila k východu. Caldwellova poprava nebylo něco, o čem chtěla diskutovat. Pravdou bylo, že čekala, že bude každým dnem naplánována. Jako člověk, který ho zajal, obdržela nabídku přihlížet jeho usmrcení. Ještě se nerozhodla, jestli půjde.

Riley měla dobrý pocit, zatímco vycházela z budovy do příjemného zářijového odpoledne. Konec konců byla stále na dovolené.

Trpěla PTSD od chvíle, kdy ji maniakální zabiják držel v zajetí. Utekla a nakonec svého mučitele dostala. Ale ani v ten okamžik si dovolenou nevzala. Vrhla se rovnou na dokončení dalšího případu. Byl to hrozný případ v severním New Yorku, který skončil tím, že vrah spáchal sebevraždu přímo před ní tak, že si podřízl krk.

Ten okamžik ji stále pronásledoval. Když se na ni její vedoucí, Brent Meredith, obrátil s jiným případem, odmítla ho přijmout. Místo toho na návrh Mereditha souhlasila s výukou třídy na FBI Akademii v Quanticu.

Jak nasedla do svého auta a vyrazila domů, Riley si pomyslela, jak moudré to bylo rozhodnutí. Konečně měl její život nádech míru a klidu.

A přesto, jak jela, začal ji zaplavovat známý pocit, který jí dokázal rozbušit srdce uprostřed jasně modrého dne. Byl to pocit očekávání a ona si uvědomila, že se chystá něco zlověstného.

A i když si sama sebe představovala, jak v tomto klidu žije už navždy věděla, že nebude trvat věčně.