Morgan Rice - Pokřik Cti

Thor jel v čele armády tisíce mužů, která se vracela zpátky do Králova Dvora. Dmul se pýchou. Stále nemohl uvěřit, co se to na bitevním poli přihodilo. Byl pyšný na to, co se mu povedlo, hrdý, že když už se zdálo, že je všechno ztraceno, on se svému strachu nepoddal, a namísto toho se té ohromné přesile postavil. To, že to přežil, pro něj bylo dosud nepochopitelné a šokující.

Celá ta bitva byla jak z jiného světa. Měl obrovské štěstí, že se mu zrovna podařilo probudit své síly. Nikdy se na jejich sílu, ani na to, jestli se vůbec ukážou, nemohl spoléhat. A ještě nikdy se neprobudily v takovém rozsahu jako tentokrát. Stále jim nerozuměl, a co hůř, nevěděl ani, odkud se vlastně berou a jak je pořádně ovládat. Více než předtím si díky tomu uvědomoval, že musí zlepšovat své běžné lidské schopnosti, protože na ty se přece může spolehnout vždy. Musí se pokusit být tím nejlepším bojovníkem, jak jen to bude možné. A stát se opravdu tím nejlepším znamenalo naučit se oběma cestám, být skvělý se zbraní v ruce, ale zároveň i na poli kouzel a tajemných sil.

Byli na cestě celou noc a ani jednou nezastavovali, aby už ráno stačili dojet zpátky do Králova Dvora. Nejenomže Thor byl teď na pokraji vyčerpání, ale také šílený radostí. První slunce vycházelo na obzoru a obrovská šíře bezmračného nebe se barvila odstíny růžové a oranžové. Měl pocit, jakoby viděl svět zase poprvé. Přežil nejhorší noční můru, byl obklopen svými přáteli. Reece, O’Connor, Elden, dvojčata se vraceli z bitvy spolu s ním, stejně jako Kendrick, Kolk, Brom a všichni Stříbrní i řadoví vojáci. Namísto aby to všechno ale sledoval spíše z povzdálí, tak jako ostatní chlapci z Legie, byl Thor přímo ve středu všech událostí. Po té bitvě už se na něj nikdo nedíval tak, jako dříve. Teď se v jejich pohledech zračil úžas i obdiv zároveň, a nešlo při tom pouze o pohledy legionářů, nýbrž i opravdových, dospělých válečníků. Vlastně se postavil úplně sám celé McCloudské armádě a poslal ji na úprk.

Byl šťastný, že se většině jeho bratrů z Legie podařilo vyváznout maximálně s lehkými zraněními a zároveň truchlil za těch pár, kteří v bitvě bohužel padli. Ty chlapce neznal, ale i tak si přál, aby je býval mohl zachránit také. Byla to krvavá, zuřivá bitva a i teď, když už byl Thor v bezpečí, stále viděl její hrůzné výjevy před sebou pokaždé, když zavřel oči. McCloudové byli tvrdý národ a on měl velké štěstí. Kdoví jestli jej taková štěstěna bude provázet i příště, když se s nimi potká. Kdo mohl vědět, jestli bude schopen znovu povolat svoje zvláštní síly. On nemohl s jistotou ani říct jestli se někdy vrátí, natož pak ovládat, kdy k tomu má dojít. Potřeboval odpovědi. A také cítil, že už nemůže déle odkládat hledání matčina ostrova. Musel zjistit, co je skutečně zač. A první, za kým by s tímhle vším měl jít, byl samozřejmě Argon.

Krohn teď seděl fešácky na zadku jeho koně a Thor jej každou chvíli radostně drbal za uchem. Leopard mu to oplácel olíznutím hřbetu jeho ruky. Thor byl rád, že z toho jeho věrný druh vyvázl v pořádku. Po té bitvě ležel na zemi jako mrtvý. Thor ho musel odnést v náručí a prvních několik hodin jízdy zvíře jenom viselo přehozené přes hrušku Thorova koně. Teprve později se zotavil natolik, že vypadal, že by už mohl běžet dál sám, ale Thor se rozhodl jej ušetřit námahy po celou cestu až domů. Rána, kterou Krohn obdržel v bitvě byla drtivá a Thor chtěl zajistit, aby jeho přítel měl co nejvíce času na zotavení. Poté, co tolikrát zachránil jeho život, už pro něj snad nebyl ani zvířetem, nýbrž spíše opravdovým a právoplatným bratrem.

Když se dostali až na poslední kopec před městem, otevřel se jim ten nádherný výhled na Králův Dvůr, se všemi jeho nesčetnými věžemi a věžičkami, masivními obrannými valy, tu a tam přerušovanými opevněnými branami s padacími mosty, to všechno obsazené silnou posádkou královských ozbrojenců. Kolem města se do všech stran rozkládala pole a tu tam malé domky lidí, kteří na nich pracovali. Když Thor toto všechno přehlédl, okamžitě pomyslel na Gwen. Myšlenka na ni jej provázela celou bitvou. Ona byla ten důvod, proč se nedokázal vzdát a musel udělat vše, co bylo v jeho silách, aby žil dál. A vědomí, že byl do té pasti schválně zaveden, aby tam zemřel, mu vnuklo neblahé tušení, že její život může být v ohrožení úplně stejně. Teď doufal, že je v pořádku a že všechny ty temné síly, které se kolem jeho osoby stahovaly čím dál těsněji, ji naopak nechávají opomenutou.

V dáli se ozval tlumený jásot. U bran města se něco mihotalo. Když se tam pozorně podíval, zjistil, že se u bran začíná shromažďovat zástup lidí, kteří jim mávají v ústrety. Jejich zvědové už museli dorazit do města a rozhlásit novinu o vítězství. Lidé je přicházeli vítat.

Někdo z rytířů dlouze zadul na roh. Ostatní se k němu po chvíli přidali, až celé okolí naplnilo burácení válečných rohů.

„Ty rohy znějí pro tebe,“ řekl Reece, poplácal Thora po zádech a podíval se na něj s respektem. „Ty jsi šampión bitvy. A pro lidi budeš velký hrdina.“

„Jen si to představ, jeden z nás, skoro ještě ani ne pořádný legionář, a porazí celou McCloudskou armádu,“ dodal O’Connor pyšně.

„Děláš Legii velkou čest,“ řekl Elden. „Teď nás budou všechny brát mnohem vážněji.“

„Nehledě na to, žes nám všem zachránil život,“ přidal si Conval.

Thor pokrčil rameny. Uvnitř se dmul pýchou, ale nechtěl, aby to bylo příliš vidět a také se bál, aby mu to snad nestouplo do hlavy. Dobře věděl, že je člověk z masa a kostí, stejně zranitelný jako ostatní, a že se bitva klidně mohla vyvíjet úplně jinak. On nebyl síla, která tam zasáhla.

„Jenom jsem dělal to, pro co jsem byl trénován,“ odpověděl. „Pro co jsme trénovaní my všichni. Nejsem lepší než kdokoliv jiný. Ale včera jsem měl z pekla štěstí.“

„Řekl bych, že v tom bylo víc než jenom štěstí,“ řekl Reece.

Všichni potom pokračovali uvolněným pomalým klusem dolů k městu. Královská cesta byla čím dál hustěji lemována lidmi, kteří se sbíhali z okolních usedlostí, aby je přivítali. Mávali jim, křičeli, a tu a tam se dokonce objevila vlajka v žlutých a modrých královských barvách. Začínalo to vypadat, že se den brzy přemění v naprosto spontánní oslavy. Na tvářích většiny lidí bylo vidět, jak se jim ulevilo poté, co vítěznou armádu spatřili. Bylo jasné proč, kdyby byli poraženi, mezi Královým Dvorem a McCloudskou armádou už by nestálo nic, a pro zdejší obyvatele by její příchod znamenal hořký konec.

V dlouhém zástupu projížděli po cestě lemované davy lidí a blížili se k vnějšímu městskému opevnění. Čelo armády, kde jel i Thor se svou družinou už vjíždělo po dřevěném padacím mostě do města. Kopyta jejich koní bušila o masivní dřevo a dodávala jásotu lidí nové tóny. Za hradbami už je čekalo učiněné davové šílenství. Lidé je zasypávali narychlo sehnanými květinami a tu a tam se ozývali pouliční muzikanti, kterým se za tu krátkou chvíli již podařilo některé hloučky lidí dokonce přimět k tanci.

Po chvíli už museli sesednout z koní, neboť ulice byla příliš zaplněná, než aby mohli pokračovat dál v sedle. Thor pomohl Krohnovi, který seděl na koňském zadku a váhal, jak nejlépe seskočit dolů. Očividně ještě nebyl zcela v pořádku. Když byl ale na zemi, v jeho chůzi nebylo možné vidět sebemenší problém. Thor si oddechnul, tohle určitě znamenalo, že leopard bude v pořádku.