Morgan Rice - Útok Chrabrých

Gwen ho zadržela.

„Argon nás zachránil oba,“ shrnula situaci.

Kendrickova tvář potemněla.

„Pomstíme tě,“ řekl.

„Nejsem to já, o koho se bojím,“ řekla Gwen. „Je to město… naši lidé… Silesie… Andronicus… určitě zaútočí…“

Godfrey ji poplácal po ruce.

„O to se teď nestarej,“ řekl odhodlaně. „Odpočívej. Nech nás, abychom to probrali sami. Ty jsi teď v bezpečí, tady s námi.“

Gwen cítila, že se jí opět klíží oči. Nebyla si jistá, jestli byla vzhůru, nebo sní.

„Potřebuje spát,“ řekla Illepra a ochranitelsky předstoupila před ostatní.

Gwendolyn to vše slyšela jen tlumeně a připadala si stále těžší a těžší, upadala do bezvědomí a znovu se z něj probírala. V její mysli se míchaly obrázky Thora a pak jejího otce. Bylo pro ni těžké odlišit, co byla pravda, a co byl pouhý sen. Slyšela pouhé útržky konverzace, která nad ní probíhala.

„Jak vážná jsou zranění?“ uslyšela hlas. Možná Kendrickův.

Cítila, jak Illepra položila ruku na její čelo. A poslední slova, která slyšela, než se jí zavřely oči, byla od Illepry:

„Tělesná zranění jsou jen lehká, můj pane. Zato zranění na její duši jsou opravdu hluboká.“

*

Když se Gwen znovu probudila, slyšela zvuk praskajícího ohně. Nedokázala říct, kolik času uplynulo. Několikrát zamrkala a snažila se prohlédnout skrz šero místnosti. Zjistila, že se dav už rozešel. Jediní lidé, kteří zde zůstali, byl Steffen, sedící na židli po straně postele, Illepra, která stála nad ní a natírala jí zápěstí mastí, a ještě jedna další osoba. Byl to milý, starý muž, který na ni shlížel se starostmi v očích. Téměř se jí zdálo, že ho poznává, ale nedokázala ho nikam zařadit. Cítila se tak unavená, strašně unavená, jako by roky nespala.

„Má paní?“ ozval se starý muž a shýbl se k ní. Držel v obou rukách něco velkého, a když se Gwen podívala blíž, zjistila, že je to v kůži vázaná kniha.

„To jsem já, Aberthol,“ řekl. „Tvůj starý učitel. Slyšíš mě?“

Gwen polkla a pomalu přikývla. Oči měla otevřené jen lehce.

„Čekal jsem hodiny, abych tě mohl vidět,“ řekl. „Vidím, že jsi unavená.“

Gwen pomalu pokývala hlavou, rozpomněla se a byla starému muži vděčná, že přišel.

Aberthol se nad ni sklonil, otevřel ohromnou knihu, kterou přinesl, a ona cítila její váhu na svém klíně. Slyšela šustění těžkých stránek, jak jimi otáčel.

„Je to jedna z mála knih, kterou se mi podařilo zachránit,“ pronesl smutně, „před vypálením Domu učenců. Je to čtvrtá kronika MacGilů. Četla jsi ji. Mezi ostatními příběhy o dobývání, triumfech i porážkách se v ní skrývají i další příběhy. Příběhy o zraněních velkých vůdců. O zraněních na těle i na duši. Všechny představitelné druhy zranění, má paní. A to je to, co jsem ti přišel říct: i ti nejlepší muži a ženy utrpěli naprosto nepředstavitelné zacházení, mučení a torturu. Nejsi v tom sama. Jsi jako loukoť v kole času. Je nespočet ostatních, kteří trpěli mnohem více, než ty. A mnoho z nich přežilo a pak se stalo ještě většími vůdci.“

„Nemusíš se stydět,“ řekl a sevřel jí zápěstí. „To je to, co ti chci říct. Nikdy se nesmíš stydět. Nesmí v tobě být žádná hanba – pouze čest a odvaha k tomu, co musíš udělat. Jsi jeden z největších vůdců, jaké kdy Prsten spatřil. A tahle událost na tom v žádném případě nic nemění.“

Gwen se jeho slova dotkla, cítila, že jí po tváři kane slza. Jeho slova byla přesně to, co potřebovala slyšet a cítila za ně ohromnou vděčnost. Samozřejmě věděla a chápala, že má naprostou pravdu.

Přesto jí ale emoce říkaly něco jiného, nedokázala to tak cítit. Jedna její část si nemohla pomoct a připadala si, že je navěky zraněná. Věděla, že to není pravda, ale prostě to tak cítila.

Aberthol se usmál a vytáhl jednu menší knihu.

„Pamatuješ si na tuhle?“ zeptal se a ukázal jí vazbu v rudé kůži. „Byla tvoje nejoblíbenější po celé tvé dětství. Legendy našich otců. Je v ní jeden zvláštní příběh, o kterém jsem si myslel, že bych ti ho přečetl, abych ti pomohl ukrátit dlouhou chvíli.“

Gwen potěšilo jeho milé gesto, ale už to dál nedokázala vydržet. Smutně zavrtěla hlavou.

„Děkuji,“ řekla chvějícím se hlasem a další slza jí sklouzla po tváři. „Zrovna teď to bohužel nedokážu vyslechnout.“

Jeho tváří přeběhlo zklamání, ale pak s porozuměním přikývl.

„Někdy jindy,“ řekla mu a cítila se sklíčeně. „Potřebuji být sama. Pokud bys mohl, prosím, odejít. Vy všichni,“ řekla a obrátila se na Steffena a Illepru.

Všichni povstali a sklonili hlavu, pak se otočili a spěchali ven z místnosti.

Gwen se cítila provinile, ale nedokázala si pomoct. Chtěla se schoulit do klubíčka a umřít. Slyšela jejich kroky, jak procházejí místností, slyšela, jak se za nimi zavírají dveře. Rozhlédla se, aby se ujistila, že je místnost prázdná.

S překvapením zjistila, že místnost prázdná nebyla: zůstala tu osamělá postava stojící ve dveřích, vzpřímená v perfektním postoji jako vždy. Mířila pomalým, majestátním krokem přímo ke Gwen. Zastavila se několik stop od postele a hleděla na ni bez jakéhokoli výrazu.

Její matka.

Gwen překvapilo, že ji zde vidí stát, bývalou královnu, vznešenou a hrdou jako vždy, shlížející na ni s obvyklým chladným výrazem. V jejích očích, na rozdíl od očí ostatních návštěvníků, nebyl žádný soucit.

„Proč jsi tady?“ zeptala se Gwen.

„Přišla jsem, abych tě viděla.“

„Ale já tě nechci vidět,“ odpověděla Gwen. „Nechci vidět nikoho.“

„Je mi jedno, co ty chceš,“ řekla její matka chladně a sebevědomě. „Jsem tvoje matka a mám právo tě vidět kdykoli si to přeji.“

Gwen pocítila, že její starý hněv na matku se opět rozhořívá – ona byla tou poslední osobou, kterou by teď chtěla vidět. Ale znala svou matku a věděla, že neodejde, dokud nevysloví, co má na srdci.

„Tak tedy mluv,“ řekla Gwendolyn. „Mluv a pak odejdi a nech mě na pokoji.“

Její matka si povzdechla.

„Ty o tom nevíš,“ řekla její matka. „Ale když jsem byla mladá, ve tvém věku, napadli mě stejným způsobem, jako teď tebe.“

Gwen na ni šokovaně hleděla. O tom opravdu neměla tušení.

„Tvůj otec o tom věděl,“ pokračovala její matka. „A bylo mu to jedno. I přesto si mne vzal za ženu. V tu chvíli jsem si připadala, jako by můj život úplně skončil, ale nebylo tomu tak.“

Gwen zavřela oči a cítila, jak jí další slza stéká po tváři. Chtěla, aby matka přestala. Nechtěla poslouchat její příběh. Bylo už trochu pozdě na to, aby jí matka projevovala jakýkoli soucit. To opravdu předpokládala, že sem prostě nakráčí po tolika letech drsného zacházení, nabídne jí dojemný příběh, a tím se všechno jednoduše vyřeší?

„Už jsi skončila?“ zeptala se Gwendolyn.

Její matka postoupila o krok kupředu. „Ne, ještě jsem neskončila,“ řekla pevně. „Teď jsi královna – a je na čase, aby ses jako královna začala chovat,“ řekla její matka hlasem tvrdým jako ocel. Gwen v jejím hlase slyšela sílu, jakou v něm doteď nezaznamenala. „Lituješ sebe sama. Ale ženy každý den, všude na světě, mají mnohem horší osud, než máš ty. To, co se ti stalo, není v celém koloběhu života nic. Rozumíš mi? Není to nic.“