Morgan Rice - Vláda Královen

Veškerá snaha byla marná. Volusia dala další signál a salva za salvou následovala, aby ničila už tak hořící loď. Ozývaly se výkřiky raněných. Někteří padli mrtví přímo na palubě, zatímco jiní se převraceli přes zábradlí a padali do mělké vody a na pláž. Byla to nelítostná řezničina.

Volusia se spokojeně usmívala, když se dívala, jak je loď pomalu stravována plameny. Netrvalo dlouho a shořela celá od kýlu až po horní plachtoví. Zůstal pouze ohořelý vrak.

Když křik obětí utichl, její muži ustali v palbě a v urovnaných řadách trpělivě očekávali další příkazy.

Volusia postoupila kupředu, tasila svůj meč a jednou ranou přeťala kotevní lano, které poutalo poraženou loď ke břehu. Botou, okovanou zlatem, se potom opřela proti boku lodi a odstrčila ji od břehu.

Loď byla brzy stržena proudy, které ji začaly odnášet jižním směrem na otevřené moře. Pokud bude takto pokračovat, dopluje rovnou do hlavního města. Všichni potom uvidí těla Romulových mužů, do kterých jsou zabodány severské šípy a okamžitě budou vědět, odkud vítr fouká. Záhy vypukne válka.

Podívala se na Sokua, který jí byl stále nablízku, a usmála se na něj.

„Tak přesně takhle,“ řekla, „si představuji to tvoje vyjednávání.“

Gwendolyn klečela na přídi své lodě, rukama svírala zábradlí tak, že jí až bělaly klouby, a pozorovala obzor. Nebýt zábradlí, ani by se neudržela ve vzpřímené poloze. Celá se třásla. Byla slabá, měla hlad a každou chvíli se o ni pokoušely mdloby. Teď však na útrapy zapomněla a v úžasu sledovala to, co se to před nimi objevilo.

Snažila se proniknout zrakem okolní mlhy a stále ještě váhala, jestli se o ni jenom nepokoušejí halucinace.

Před přídí lodi se totiž rýsovala pevnina a přímo ve směru, kterým pluli, byl navíc vidět velký přístav. Z vody se jako brána vypínaly dva mohutné zlaté sloupy. Městské domy měly téměř beze zbytku žlutozelenou barvu. Uvědomila si, že oblaka plynou nějak nepřirozeně rychle, ale nedokázala určit, zda je to tím, že vše v této části světa působilo jaksi jinak, anebo se jí jenom neustále točí hlava.

V přístavu kotvilo ohromné množství bohatě působících lodí, které měly ty nejvyšší stěžně, jaké kdy viděla. Mnohé měly trupy pobité zlatými plátky. Bylo to určitě to nejbohatší město, které ve svém životě spatřila. Rozkládalo se do dálky po pobřeží a stejně tak i hluboko do vnitrozemí. Bývalý Králův Dvůr proti němu působil jako vesnice. Gwen by nikdy předtím ani nenapadlo, že by tolik budov mohlo vůbec stát na jednom místě. Přemýšlela, jací lidé asi tak mohou v takovém městě žít. Musel to být velký národ. Imperiální národ.

Teprve potom si uvědomila, že je mořské proudy nesou přímo do pasti. Brzy budou obklopeni těmi skvělými loděmi a zajati. Pokud je tedy rovnou všechny bez vyptávání nepobijí. Pomyslela na to, jak krutý Andronicus i jeho nástupce Romulus byli. Byl to jednoduše imperiální způsob jednání. Nejspíše by bylo lepší, kdyby všichni umřeli hladem a žízní na otevřeném moři.

Uslyšela, jak se k ní po palubě někdo blíží. Byla to Sandara. I ona byla zesláblá hlady, ale přesto se držela hrdě a vzpřímeně. V ruce držela velký zlatý šperk ve tvaru býčí hlavy s rohy. Třpytil se na slunci. Gwen se dívala, jak se od něj odrážely sluneční paprsky a teprve po chvilce si uvědomila, že to Sandara dělá schválně a vysílá tak směrem k pobřeží signál. Nemířila však na město, ale o poznání dále na sever, kde na pobřeží začínal prales.

Gweniny oči se zavíraly samy od sebe. Jako kdyby se nacházela na pokraji snění a bdění. Udržet se na nohou bylo stále těžší. Už si nebyla jistá, co je skutečnost a co pouhá blouznivá iluze, zapříčiněná hladověním. Najednou spatřila kanoe. Spoustu kanoí, které se doslova vynořily ze břehu, hustě porostlém pralesem. Mířily k jejich lodi. Na nich ke svému překvapení nespatřila hlavní imperiální rasu mohutných vojáků s narudlou kůží a trny na hlavách. Tito byli jiní. I tito muži a ženy byli skvěle rostlí, měli žluté oči a čokoládovou kůži. Sandara na ně hleděla naprosto klidně, jako kdyby je znala. Gwen si uvědomila, že jim její přítelkyně je vlastně velice podobná. Byli to její lidé.

Ani si pořádně nevšimla, že kanoe již stačily doplout k jejich lodi. Ozvaly se zvuky železných háků, zasekávajících se do dřevěných částí trupu a potom se najednou celé těleso pohnulo jiným směrem. Kanoe je, podobné velkému hejnu ptáků, odvážely pryč od města. Gwen si mátožně uvědomila, že jim tito lidé chtějí pomoci a odvést je někam jinam, než do toho obrovského imperiálního přístavu.

Byli taženi více na sever, kde Gwen po chvíli spatřila průchod, zakrytý bujným porostem a vedoucím do skryté zátoky. Unaveně zavřela oči a v duchu si hluboce vydechla.

Po chvíli je zase otevřela a uvědomila si, že na vteřinku musela usnout. Stále ještě napůl stála, napůl visela přes zábradlí a dívala se, jak jsou vlečeni do zátoky. Najednou se jí zatočila hlava a ona se tak naklonila ještě více kupředu. A pak už to bylo příliš a ona zjistila, že se nedokáže zase zaklonit zpátky. Vykulila oči a snažila se pevněji chytit zábradlí, ale její prsty byly slaboučké jako jarní tráva. O okamžik později se převalila přes zábradlí a padala do vody.

Srdce se jí rozbušilo panikou. Nemohla uvěřit, že po tom všem, čím prošli, nakonec zemře takovou smrtí, když už jsou tak blízko očividně přátelskému přístavu.

Už se ocitla celá ve vzduchu, ale tu za sebou najednou uslyšela zavrčení a zároveň pocítila, jak ji silné čelisti chňaply za halenu na zádech. Najednou byla jako kotě tažena zpátky nahoru, přes zábradlí a nakonec až na palubu. Poměrně tvrdě na ni dopadla, ale byla tak ochablá a unavená, že ji to ani moc nebolelo.

Spatřila vedle sebe stát Krohna. Vděčně se na něj usmála. Měla radost nejen z vlastní záchrany, ale i z toho, že ho vidí živého a zdravého. Vypadal mnohem hubenější, než jak jej dříve vídávala. Uvědomila si, že už jej v tom chaosu, který je poslední dobou provázel, vlastně úplně přestala sledovat. Naposledy, co jej spatřila, bylo, když musel jít do podpalubí, protože se na ně hnala bouře. Musel se tam celou dobu někde skrývat a za celou tu dobu nejspíše vůbec nic nejedl. Dost možná chtěl i ušetřit jídlo pro ostatní. Takový Krohn skutečně byl. Na sebe myslel vždy až nakonec. Teď, když se znovu přiblížili k pevnině, se vydal na palubu a dorazil právě včas, aby ji zachránil.

Několikrát jí olízl tvář a přátelsky zamručel. Gwen jej z posledních sil objala. Potom si lehla na palubu. Leopard se ochranářsky uložil vedle ní a čumákem jí strkal do ramene. Najednou působil, jako kdyby byla posledním domovem a jistotou, které mu na světě ještě zůstaly.

*

Gwendolyn ucítila na rtech, jazyku i tvářích a krku sladkou, chladivou tekutinu. Otevřela pusu a hltavě ji polykala. Téměř okamžitě se jí po těle začala rozlévat prazvláštní vlna vzrušení a osvěžení.

Otevřela oči, nadále nepřestávala pít a zároveň si prohlížela neznámé tváře, které se mačkaly všude kolem ní. Nakonec se ze samé lačnosti rozkašlala.

Někdo jí pomohl se posadit, aby se nezadusila. Na zádech jí přistálo několik jemných poplácání.

„No tak, no tak,“ ozval se hlas, „pij pomalu.“

Byl velmi laskavý. Zcela jistě to byl hlas patřící léčiteli. Záhy před ní podřepl starý muž s tváří zbrázděnou vráskami, které se v úsměvu, na tváři objevivším se, ještě více prohloubily.